Co se to stalo s filmy v hlavní festivalové soutěži?

9. 7. 2010 / Ema Čulík

< Pawel Sala

Mother Theresa of Cats (Matka Teresa od kotów ) (Polsko 2010, režie Paweł Sala) má být zkoumáním podstaty zla, nebo moderní polské rodiny. Vypráví příběh rodiny zničené podivným mladíkem jménem Artur. Na začátku filmu vidíme, že matka této rodiny, Teresa, byla zavraždna. (Najdou její hlavu ve skříni.) Film se pak postupně vrací nazpět obdobím předchozího půldruhého roku. Vidíme Artura, jak perzekvuje svou matku a způsobuje, že se jí odcizí další syn, Marcin, který pod vlivem bratra nechodí do školy. Artur také dosáhl toho, že jeho otec rodinu opustil a žije v podzemních kasárnách (donedávna pracoval pro armádu, než mu nadřízený doporučil, aby přešel do civilního sektoru kvůli změnám, které se u něj objevily po návratu z Iráku.) K negativní situaci přispěje i příchod podnájemnice Ewy, která studuje hudbu. Teresa se jí rozhodne pomoci a nechá ji u sebe bydlet. A přítov Teresině bytě je možnství koček: Teresa si bere domů miluje trpící zbloudilce.

Festivalová informace k tomuto filmu tvrdí, že má zkoumat postavení rodiny v moderním životě a ptát se, jak lze dosáhnout toho, aby dva chlapci usekli vlastní matce hlavu, zejména když jde o matku natolik laskavou, že svou vstřícnost uplatňuje na všechny typy bytostí, včetně koček a studentek hudby. Ale nám by se přece nemělo vysvětlovat, o čem film pojednává - měl by hovořit sám za sebe. Tenhle to neumí. Zdá se, že se herci velmi snaží, ale přesto nám toho o postavách mnoho neodhalují, takže jsou jen o málo víc než pouhé náčrtky, pokud vůbec něco. Největší pozornost je věnována Arturovi, který je patrně mírně telepatický, schopný číst myšlenky a dělat menší předpovědi, stejně jako znovuoživovat mrtvé bytosti. (Pokud ne lidi, tedy rozhodně kočky.) Jsem zmatena touto kombinací nadpřirozeného thrilleru a sociálního dramatu. Přece jestliže chcete zkoumat sociální motivy, psychické schopnosti vaši analýzu zruší? Všechno v tomto filmu je jen minimálně motivováno, a ze všeho nejméně jeho struktura. Nerozvinutý pohled má patrně zkoumat jakýsi vztah příčiny a následku, ale protože motivace zde zcela chybí, ani zpětná narace žádnou nevytvoří.

Další film je takřka ve všem protikladem prvního... až na skutečnost, že je neuspokojivý úplně stejně.

Frederic Sojcher >

Hitler à Hollywood (Belgie, Francie, Itálie 2010, režie Frédéric Sojcher) je satirizujícím dokumentem o životě a kariéře francouzské herečky Micheline Presle, která se na stříbrném plátně objevovala po více jak sedmdesát let. Film 'natočila' Maria de Medeiros (kterou jste mohli vidět, jak čeká v motelu na Bruce Willise a sní o palačinkách ve filmu Pulp Fiction) a neohrabaný kameraman, který se do své okaté kolegyně dost nepřiměřeně zamiluje. Začnou natáčet Presle, ale pak skončí hledáním dlouho ztracené kopie jejího úplně prvního filmu, Je ne t'aime pas. Zapojí se do mezinárodního vyšetřování jakési organizace Hollywood Hits vedeného producentem jménem MacBride (který o těchto věcech patrně hovořil s Hitlerem). Ta se údajně snažila zničit evropskou kinematografii, aby Hollywood neměl konkurenci. Úplně první režisér Presle, jakýsi Luis Aramcheck, se proti tomu snažil postavit založením vlastního studia "Utopia" na Maltě. (Kvůli okupaci Francie, Itálie a Španělsko byly fašistické, a Německo samozřejmě taky.) Příběh filmu je přerušován řadou rozhovorů se známými herci a filmaři o možnosti takového spiknutí - opravdu se Amerika snaží zničit evropský film? Když o tom hovoří režiséři, například Končalovský, Kusturica a Angelopoulos - jde o nejzajímavější část filmu. Příběh sám je extrémně neuspokojivý. Jakožto satirizující dokument ('mockumentary') není příliš dobrodružný. Bývalo by bylo možné s námětem udělat leccos, ale film myšlenky dostatečně nerozvíjí, spíše klouže po jejich povrchu.

Sojcher měl pro tento film k dispozici spoustu teoreticky dobrých nápadů. Přál si být autoreferenční a postironický a rozhodl se využívat samotných hollywoodských technik, z nichž si dělá legraci: Výbuchy, záhadní špióni sledující filmové postavy, velké hvězdy, love story (naprosto nevysvětlená a nemotivovaná, a i když on tvrdí, že ji miluje, nechá ji odejít samotnou. To není příliš milé.) Použití hollywoodských nástrojů v ironickém smyslu se však nedaří a je to jen nudné, protože to ničím nepřispívá a hollywoodské efekty jsou vytvořeny s menším rozpočtem a nezajímavým scénářem. Film je natočen v mimořádně podivném vizuálním stylu - Maria a její kameraman, Micheline Presle a Luis Aramcheck mají vysoce kontrastní barvy, zbytek filmu je černobílý. vypadá to mimořádně výstředně, neexistuje pro to jasné ospravedlnění, a jsou vidět švy, na nichž se světle oranžová brada Marie de Medeiros setkává s černobílým sofa za ní.

Hlavním problémem tohoto filmu je zjednodušující a tupý antiamerikanismus. Snad by mohlo být užitečnější investovat více myšlenkového úsilí do tvorby silného a soudržného evropského filmu než utahovat si z Ameriky. Její filmový průmysl byl od samého počátku založen na studiovém systému a vždy se zaměřoval spíše na zábavu než na umění. Komerční filmy se zpravidla lépe prodávají - právě proto se jmenují komerční. Tento film je jako špatně sestavená stížnost založená na chatrné fantazii o hvězdách a špiónech.

< Dmitrij Mamulja

Poslední film byl opět zcela jiný. Another Sky (Drugoje Něbo) (Rusko 2010, režie Dmitrij Mamulia) vypráví příběh otce a syna, kteří přicházejí ze stepi do Moskvy, aby našli chlapcovu matku, která rodinu opustila ve snaze najít si lepší živobytí v hlavním městě. Je pro ně velmi těžké ji hledat a vůbec se v městě uživit. . Otec i syn pracují na pile. Jednoho dne, když otec vyrazí na další pátrání, má telefonát ze zaměstnání, v němž se dozvídá, že chlapec "utrpěl nehodu" (byl namístě mrtev). Brzy na to dostane dopis od policie, která mu oznamuje, že nalezla jeho manželku. Vydá se ji hledat a společně odjedou. Ale jsou šťastní? To je konec.

Ve filmu je extrémně málo dialogů a po většinu času otec, Ali, jen pořád chodí z místa na místo a pozoruje moskevské předměstí a život uzbeckých přistěhovalců. Vše je ukazováno prostřednictvím dlouhých, opakovaných scén, nepochybně, aby se tak poukázalo na obtížnost jeho existence.

'Před filmem jak herec Jiří Macháček, tak producent Arsen Gottlieb zdůraznili fakt, že Mamulia je filozof, a tak "tento film nebude povrchní". To je jako hádanka. Bylo nám řečeno, že film má nějaký úžasný smysl, teď bychom měli dávat pozor a snažit se přijít na to, v čem to spočívá. Snažila jsem se najít něco o marnosti, rodinných vazbách, smrti dětí, existenci ve velkém městě... Nebylo tam nic, co by celému filmu dávalo smysl. Byl prostě nezáživný nedojal ani neprovokoval k zamyšlení. Jediné, co jsem cítila, že mě film irituje synovou smrtí, jinak mi film nedal téměř nic, navzdory veškerému úsilí najít v něm jakýsi filozofický poklad.

Tím nechci říci, že všechny soutěžní filmy jsou špatné. Pár jich bylo dost dobrých, a pár skutečně velmi zajímavých! Ale vím, že příští rok si patrně vyberu nějaké filmy v jiných sekcích a přestanu se mučit touhle nedopečenou nudou. Jakpak se takto špatné filmy do soutěžní sekce vůbec dostaly?

Vytisknout