Problém s objektivitou

22. 6. 2010 / Petr Valenta

Jak upozorňuje Michael Hauser v Britských listech, důraz na objektivitu v diskursu liberální společnosti (která je přítomna nejen v médiích, ale i např. na politické scéně), vytváří situaci, kdy jsou některé zkušenosti a z nich vyplývající názory označované za pouze okrajové, partikulární. "Partikulárních hledisek je mnoho, a proč bychom se měli řídit právě tímto hlediskem a ne nějakým jiným. Rozhodovat se má pouze z pozice, která odložila partikulární hlediska, a tím je zkrátka pozice hegemona." Pravdu má tedy ten, kdo disponuje mocí. A nejvyšší symbolickou mocí disponují média. V současné kultuře, v níž většina poznatků a zkušeností přichází zprostředkovaně od médií, roste tendence považovat tyto poznatky a zkušenosti za platné a pravdivé přímo úměrně s tím, jak život v lidskou aktivitou poznamenaném prostředí, omezuje získání přímé zkušenosti s přirozenou realitou. Pokud neexistuje možnost přímé konfrontace s osobní zkušeností, nezbývá nic jiného, než přijmout předkládaná sdělení médií jako pravdivá. Proklamovaný princip objektivity je faktorem, který zvyšuje důvěryhodnost mediovaných sdělení, ve skutečnosti však omezuje lidskou schopnost rozpoznat, že mediální interpretace reality je na skutečné realitě nezávislá, že způsob, jakým média o světě referují, ani zdaleka neodráží skutečnou povahu dění. Objektivita se v případě masových médií stala nikoliv prostředkem poznání skutečnosti, ale prostředkem udržení veřejné diskuse a myšlení lidí v intencích odpovídajících zájmům a potřebám držitelů symbolické moci -- vlastníků médií.

Tendence k objektivizaci mediovaných sdělení (projevující se zejména v akcentaci určitého druhu témat, jak bude dále vysvětleno) se objevuje již od druhé poloviny 18. století a je spjata se snahou vydavatelů zajistit svým novinám co nejvyšší prodejnost. Zejména v 19. století s rozvojem tzv. tisku pro všechny (prototyp dnešního denního tisku orientovaného na aktuální události, který reprezentuje zejména The Sun vycházející od roku 1833), stávala se objektivita stále více logickým prostředkem, jak si zajistit co nejširší přízeň publika a tím maximalizovat zisk. Jedině maximálně univerzalizovaná a neutrální témata bylo možné prodávat jinak velmi rozrůzněnému a roztříštěnému publiku. Původní a primární funkce objektivity tedy spočívala především v dosažení ekonomické stability médií a zajištění zisku jejich vlastníkům, tedy k získání ekonomické moci. Od počátku 20. století se pak princip objektivity pevně etabloval jako strukturální element profesionální žurnalistiky.

Jedním z přímých důsledků objektivizace žurnalistiky, který se záhy projevil, byla proměna obsahu mediovaných sdělení, orientovaných nyní na velmi povrchní a obecné referování o neutrálních tématech, jakým je například zločin, namísto toho, aby média zkoumala příčiny událostí. Druhý, a neméně závažný, důsledek uplatňování principu objektivity se projevuje v postupném omezení zdrojů, které bylo možno považovat za důvěryhodné. Protože se předpokládalo, že jednotlivci jsou zatíženi rozličnými motivy, potřebami a zájmy, a tedy ve svých výpovědích nutně subjektivní, hledaly se, v rámci zachování objektivity sdělení, jiné zdroje. Tyto zdroje byly nalezeny v institucích. Moderní stát, jako anonymní, rutinizovaný a byrokratizovaný systém zajišťování veřejných funkcí, je současnou žurnalistikou považován za objektivní, a proto se stal, spolu s ekonomickými institucemi (podniky a korporacemi), dominantním zdrojem všech informací v médiích (viz McChesney, 2009). S orientací médií na oficiální zdroje došlo tedy k další výrazné redukci témat veřejné diskuse na ty, která vycházejí z potřeb institucí či alespoň těmto potřebám neodporují (McChesney v této souvislosti zmiňuje mediální pozornost věnovanou dění na burze, jejíž pohyby jsou ale obvykle zajímavé pouze pro velmi úzkou skupinu společnosti).

Faktičnost a neutralita: dvě dimenze objektivity

Co ale znamená objektivita z hlediska médií? Westerstahl ji definuje jako imperativ zahrnující požadavek na přesné a pravdivé informování s ohledem na fakta, vyloučení jakékoliv subjektivity (tedy hodnocení) a zásadu nestrannosti (in McQuail, 2002). Takto definován zní požadavek objektivity v žurnalistice rozumně a potřebně, obsahuje ale několik problémů.

Předně je zde kritérium faktičnosti. Znamená, že novinář zveřejní všechna dostupná a dostatečně ověřená fakta relevantní k tématu a žádná nezamlží. Tímto způsobem má být zaručena pravdivost sdělení. Odpovědný přístup k fakticitě a pravdivosti při přípravě sdělení, by ovšem vyžadoval velmi mnoho času a velmi podrobnou žurnalistickou práci. Novinář by musel nejprve získat všechna fakta, která mohou být relevantní k tématu, následně je zpracovat a samozřejmě zahrnout do své zprávy. Výsledné sdělení by se pak podobalo spíše analýze, jakou můžeme číst v odborných časopisech. To zkrátka není pro svůj rozsah a složitost forma vhodná pro noviny. Dlouhé analýzy by jen zbytečně zabíraly prostor, který by jinak bylo možné zaplnit množstvím, třeba nepodstatných, ale mnohem lépe výdělečných "informací". Ještě méně prostoru mají televizní žurnalisté. Ti musejí svá sdělení upravit tak, aby se vešla maximálně do dvouminutové zpravodajské reportáže, a navíc ještě přizpůsobit specifikům a možnostem obrazu, jako dominantního symbolického kódu televize. Témata i fakta, která tvoří kontext sdělení, procházejí proto pečlivým procesem výběru. Již tato okolnost ovšem dostává novináře do rozporu s další dimenzí objektivity, kterou tvoří požadavek nestrannosti. Nestrannost obsahuje aspekt vyváženosti protichůdných názorů na dané téma a neutralitu při referování o něm. Novinář by se měl vyvarovat předpojatosti, neměl by téma, o kterém píše, hodnotit, přiklánět se na stranu jedné verze výkladu události vůči druhé. Novinář ovšem tvoří subjektivní úsudky o popisovaném dění zcela přirozeně. V okamžiku, kdy rozhoduje o tom, které informace použije ve své zprávě, zaujímá již k popisované realitě určitý postoj. Výsledné sdělení je tedy spíše novinářovou interpretací skutečnosti, založenou na subjektivním zhodnocení dostupných faktů a vlastním úsudku o nich. Novinář může ovlivnit pouze to, nakolik bude jeho osobnost ve výsledném sdělení zřetelná, nikoliv tyto procesy samé, protože ty jsou projevem aktivní myšlenkové činnosti. Problém nespočívá v tom, že novináři tyto přirozené myšlenkové postupy uplatňují, ale že jim princip neutrality nedovolí činit tak otevřeně, ačkoliv právě to by si vyžadoval skutečně objektivní přístup.

Společenská role novinářů, jako veřejně činných osob, nespočívá jen v tom, že zpracovávají informace a předkládají je publiku v podobě konkrétních sdělení, ale že také tyto způsoby intelektuálního zpracování reality kolem nás veřejně demonstrují. Princip nestrannosti zakazuje novináři projevit se jako autonomně myslící bytost. Proto novináři namísto toho, aby publiku z pozice své profese přibližovali na konkrétních příkladech z reálného světa principy a metody myšlení, předkládají pouze jakási tvrzení. Staví tvrzení jedno vedle druhého, vrší na sebe další a další sdělení a přitom ani náznakem neodhalí, proč právě touto informací bychom se měli zabývat a co z této skutečnosti pro nás plyne. Taková činnost je v jádru naprosto nesmyslná, protože postrádá jakoukoliv odpověď na základní otázku "k čemu je to dobré?"

Dekontextualizovanost veřejných obsahů a homogenita mediálního pole

Absence výraznějších projevů myšlení v mediálním diskursu činí z (kdysi tvořivé) profese novinářů rutinu podobnou strojově mechanickému zaznamenávání a reprodukci jakýchkoliv oficiálně deklamovaných tvrzení. Pochopení složitých aspektů reality vyžaduje znalost souvislostí, vztahů a kontextu, ve kterém se jev či problém vyskytuje. Požadavek neutrality ale fakticky zapovídá novináři tento kontext zkoumat a odkazovat na něj. Pokud by se novinář pokoušel důsledně analyzovat kontext jednotlivých událostí či dění, pak by také nutně musel definovat svou výchozí pozici v rámci tohoto kontextu a přihlásit se tak k nějaké formě výkladu. V případě politických témat by to vedlo k jasné politické profilaci novináře a zřejmému porušení principu nestrannosti. Proto se novináři striktně vyhýbají uvádění zpráv do kontextu a proto lze v souvislosti s přístupem médií k mnoha společensky a politicky významným kauzám hovořit o strukturální ztrátě paměti. Orientace na povrchní témata a hledání senzací, umožňující novinářům vyhnout se případným kontroverzím, je proto nutné vnímat jako přímý důsledek uplatňování objektivity v médiích.

Princip neutrality znemožňující zařazování jevů a událostí do jejich širších souvislostí vytváří komunikační prostředí, ve kterém je svět představován jako soubor izolovaných a de facto nahodilých jevů bez vzájemných vazeb a vztahů. Problematické je, že takový způsob nazírání nijak neodpovídá přirozené realitě, pro niž je charakteristická spíše souvztažnost a vzájemná závislost jednotlivých jejích aspektů.

Absence kontextu vyplývající z uplatňování principu neutrality ukazuje ještě na jednu vlastnost dnešních médií: a sice názorovou homogenitu mediálního pole. Neutralita, která zamezuje novináři vnášet do sdělení vlastní interpretace, vytváří tlak na produkci syntetických tvrzení, která existují v jakémsi vakuu, bez vazeb a vztahů k dalším tvrzením a jejich reálným předobrazům. Pouze takováto forma prezentace reality je v mediálním systému založeném na objektivnosti a neutralitě přípustná. Konečným důsledkem je skutečnost, že všechna média předkládají o světě táž sdělení. Ujasněme si to: princip objektivity a neutrality má zajistit, že úsudek publika nebude ovlivněn subjektivním postojem novináře. Nehovoří se ovšem vůbec o převažujícím postoji konkrétního média resp. vlastníků konkrétních novin, rozhlasové nebo televizní stanice. To neznamená, že takové postoje neexistují a že nepronikají do mediálních sdělení. Naopak, tyto postoje, vycházející z ekonomicko-politických potřeb vlastníků médií, jsou v médiích více či méně explicitně přítomny vždycky. Jsou totiž součástí oficiální vládnoucí ideologie a podporují pozici stávajícího mocenského systému, který umožňuje médiím udržovat symbolickou moc a z této moci profitovat. Novináři jsou těmi, kdo mohou konkrétní problematické prvky oficiální ideologie vynést na veřejnost a mnohá rozhodnutí moci a jejich motivy zpochybnit. Proto je jim, v souladu s principem neutrality, zapovězeno zaujímat a veřejně prezentovat k jednotlivým obsahům veřejné diskuse vlastní postoje. A pokud bylo řečeno, že převážná většina těchto obsahů v médiích pochází z oficiálních zdrojů, je zřejmé, jak silnou pozici vládnoucí ideologie ve veřejné, médii zprostředkované, diskusi zastává. Je tedy možno vyvodit závěr, že mediální systém tvoří jako celek monopol na prosazování konkrétního ekonomicko-politického postoje (ideologie), přičemž si své postavení chrání vyžadováním důsledné neutrality nejslabšího, protože autonomního a myslícího, článku celého soukolí, a tím jsou novináři. Princip neutrality tedy neslouží k tomu, aby zamezil ovlivňování úsudku publika, ale aby zamezil jeho ovlivňování nežádoucím směrem, který neodpovídá zájmu vlastníků médií a spřízněných ekonomických a politických elit. Udržovat monopol na prosazování vládnoucí ideologie je základní funkce a smysl medií v postmoderní společnosti (viz kritika médií Chomského, Bagdikiana, McChesneyho) a objektivita je klíčovým nástrojem, který to umožňuje.

Existuje ještě jeden prostý argument pro tvrzení, že mediální obsahy prezentují svět vždy stejně nebo velmi podobně. Pokud by totiž existovala názorově pluralitní média, nebylo by principu neutrality vůbec zapotřebí, respektive byl by zbytečný. Není totiž nutné, aby bylo každé médium nestranné, pokud existují média, která přinášejí alternativní obsahy. Takto názorově rozmanitý mediální systém vytváří podmínky pro svobodnou tvorbu úsudku. A co víc, umožňuje vytvářet skutečně kompetentní úsudek, protože jednotlivé postoje médií by v konkurenci s jinými neobstály bez řádné a promyšlené argumentace. Ironií osudu přesně takový byl charakter médií před nástupem profesionální žurnalistiky a zanikl spolu s požadavky objektivity a nestrannosti, které nakonec vytvořily to, co dnes nazýváme mediální realitou. Princip neutrality tak, namísto toho, aby poskytl publiku prostor pro svobodné a autonomní tvoření úsudku, tuto možnost člověku odebral, když vytvořil prostředí, ve kterém není možné vybírat, protože všechna sdělení jsou stejná.

Přesun zodpovědnosti

Princip objektivity spoutal individuální iniciativu novináře a učinil z něj pouhý nástroj přenosu sdělení od zdroje k publiku, součástku stroje, kdykoliv zaměnitelnou a nahraditelnou, nepracuje-li tak, jak má. V souladu s požadavkem objektivity je novinář nucen vzdát se předem jakékoliv osobní zkušenosti a kritického úsudku a prezentovat získané sdělení jako holý fakt, i kdyby to tisíckrát odporovalo zdravému rozumu. Je-li objektivita definována tak, jak bylo popsáno výše, pak se stává v prostředí současného uspořádání a organizace médií jen velmi těžko naplnitelným cílem (a už samotný přechod od objektivity, jako prostředku poznání, k objektivitě jako k cíli, je problematický), není-li to naprosto nemožné. Z toho důvodu je velmi snadné napadnout některé nepohodlné sdělení jako neobjektivní či zavádějící a obvinit jeho autora z předpojatosti. Objektivita a z ní vyplývající omezení jsou ideálními prostředky, jejichž prostřednictvím lze novináře korumpovat a vydírat, např. hrozbou ztráty zaměstnání. Novinář se tak stal naplno ovládaný médiem, pro které pracuje, namísto toho, aby on sám využíval technologii média k zajištění veřejné komunikace.

Jako kompenzaci poskytl ovšem princip objektivity profesionálnímu selhání novinářů výtečné alibi. Převedl totiž veškerou odpovědnost za publikovaná sdělení z novináře na zdroj. Pokud požadavek objektivity a neutrality změnil funkci novináře z kritického pozorovatele a komentátora dění v nástroj zajišťující pouze to, aby příslušné sdělení proniklo k publiku, pak novinář sám za obsah těchto sdělení a jejich pravdivost ztrácí odpovědnost. Nadále už není původcem sdělení a garantem jeho pravdivosti novinář, ale oficiální a institucionalizovaný zdroj. Proto i veřejná odpovědnost za publikované sdělení připadá zdroji, nikoliv novináři. Na oplátku za to nyní zdroj vyžaduje od novinářů poslušnost.

Je nutné znovu připomenout, že to byl právě imperativ zisku, který vedl k tlaku po profesionalizaci médií a k požadavku objektivity v žurnalistické praxi. Novinář je dnes díky tomu odpovědný především svému zaměstnavateli a jeho ekonomickým a politickým zájmům, jejichž saturaci zajišťují přesně ty stejné oficiální instituce, které tvoří zdroj většiny mediovaných sdělení. Novinář se tedy nevyhnul odpovědnosti úplně. Pouze došlo k záměně autority, které se novinář zodpovídá. Novinář se dnes z důsledků své práce, tedy z obrazu světa, který prostřednictvím sdělení, jež publikuje, vytváří, nezodpovídá veřejnosti, ale je odpovědný zdroji za to, že jeho tvrzení nezpochybní a přednese je publiku v souladu se záměrem zdroje. Konečná instance, které se novinář, prostřednictvím svého zaměstnavatele, zodpovídá, je institucionalizovaný zdroj, tedy de facto součást systému, který má novinář svojí činností kontrolovat a hlídat. To není příliš dobré pro veřejnost, ale je to výhodné pro systém a nakonec, bude-li poslušný, také pro novináře.

Přesun kontrolní autority práce novináře z veřejnosti na zdroj umožnil novinářům paradoxně právě to, čemu chtěl princip objektivity (alespoň deklarativně) zamezit: a sice manipulovat s veřejností. Přesněji řečeno umožnil moci manipulovat veřejností prostřednictvím novinářů tím, že vytvořil prostředí, v kterém se novinář ze své činnosti nezodpovídá veřejnosti, ale jen a pouze zdroji. Princip objektivity zavazuje novináře předkládat sdělení v souladu s požadavky zdroje a zároveň mu znemožňuje zkoumat záměry a motivy takto publikovaných sdělení, přičemž odpovědnost zdroje samotného je tím zanedbatelnější, čím větší je jeho moc. V takovém prostředí se jinak prokazatelná lež může stát relevantním argumentem, čehož jsme byli svědky v případě odůvodňování, či spíše hledání záminek, pro invazi do Iráku.

Okolnosti zahájení tzv. války proti terorismu a role médií v mobilizaci podpory obyvatel západu pro válečné běsnění, se může jevit jako největší profesionální selhání novinářů v dějinách žurnalistiky. Ve skutečnosti nešlo vůbec o selhání. Podpora válečných plánů určité mocenské kliky byla systémovým projevem žurnalistiky svázané principem objektivity a neutrality a řízené ekonomicko-politickými zájmy vlastníků médií. Naplno se v této souvislosti ukázalo, že oficiální média nejsou ochotna zkoumat pravdu, odhalovat skryté motivy moci a upozorňovat na rozpory mezi tvrzeními vlády a realitou (tedy odhalovat lež), pokud to koliduje se zájmy vládnoucí ideologie. Kontrola ze strany novinářů nemůže být efektivní v systému, kde princip objektivity a neutrality téměř znemožňuje uvádět jednotlivé události do širšího kontextu. Komunikační prostředí zbavené kontextu naopak umožňuje účelově prosazovat stanoviska sloužící momentálním zájmům toho, kdo toto prostředí ovládá a za tím účelem relativizovat tradičně přijímané hodnoty, resp. libovolně interpretovat jejich obsah. Jen proto je možné, v zájmu zachování objektivity sdělení, poskytovat stejný prostor pravdě jako lži, zločinci jako oběti. Všeobecné mediální zmatení hodnot vytváří stav virtuální anomie, který výrazně problematizuje schopnost jedince orientovat se v reálném sociálním prostředí a přispívá k celkové dezintegraci socializačního procesu.

Princip objektivity, který omezuje možnosti komplexního posuzování reality, současně posiluje nezpochybnitelnost informací získaných z oficiálních zdrojů a následně také mediálních obsahů samotných. Publikum, pro něhož autonomní novinářská práce doposud představovala jistou záruku kvality a relevance informací, ztrácí najednou v záplavě kusých a často si odporujících tvrzení orientaci. Ten zdroj, který je schopen dosáhnout dominance vlastní interpretace v médiích, se pak stává garantem pravdy. Nelze totiž odhalit manipulaci v systému, kde není možné pravdivost mediovaných sdělení ověřit. To je nakonec i důvod, proč lze některé jednostranné mediální kampaně stále vydávat za "objektivní" žurnalistiku.

Deformace veřejné diskuse

Konečným důsledkem současné formy uplatňování novinářské objektivity je fakt, že potenciál novinářů jako moderátorů (nebo chcete-li mediátorů) společenské diskuse je trestuhodně promrhán. Dnešní společnost nevede polemiku nad důležitými tématy doby. A to je velkou měrou dáno tím, že tuto polemiku nevedou novináři. Ti, spoutáni objektivitou a neutralitou, nesmějí upozorňovat na důležitá společenská témata, na závěry vyplývající ze stanovisek zainteresovaných stran a vést tak skutečně užitečnou a plodnou společenskou diskusi. Právě absence jakékoliv diskuse je nejvýznamnější charakteristikou současného mediálního prostoru.

Velmi efektivní je však současný mediální systém z hlediska sociální kontroly, resp. politické kontroly myšlení lidí. To se projevuje jak v jednostranném výkladu politických rozhodnutí médii, tak v absenci skutečně společensky závažných politických témat v mediálním diskursu. Jedním z důsledků opuštění kontextu v mediálních sděleních je jejich faktická depolitizace (ve smyslu odhalování a objasňování kontextu a motivů skutečně podstatných politických rozhodnutí, jakým je např. vstup do války). Ta má aktuální a nebezpečné důsledky v dekonstrukci samotné podstaty demokracie. Pokud se představitelé politické moci a zástupci korporací vyhnou společenské kontrole ze strany novinářů podvázáním jejich možnosti skutečně svobodně a nezávisle vyšetřovat jednání mocných, mohou si tyto skupiny privatizovat jednotlivé mocenské struktury státu a používat je k ochraně vlastních zájmů, na úkor zájmu občanů (důsledky se projevují v prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a justice, neprůhledném zadávání státních zakázek bez výběrového řízení, lobbyingu jako legalizované korupci politického rozhodování atd.). Princip objektivity je efektivním nástrojem zajištění shovívavosti a defenzívního nezájmu médií k praktikám moci. Právě tímto svým mlčenlivým nezájmem však média vytvářejí podmínky pro současný status quo a přispívají k všeobecnému pocitu deziluze, nezájmu a apatie k veřejným záležitostem.

Pokud usilujeme o překročení svazujícího požadavku objektivnosti, neděláme nic jiného, než že se odvoláváme na tradice žurnalistiky druhé poloviny 19. století. Tehdejší zprávy byly vlastně pečlivě podloženým a vyargumentovaným politickým názorem (viz Postman, 1999). Samozřejmě, že byly tendenční a stranily politickému názoru, který zastával vydavatel (ostatně kvůli jeho šíření také vydával noviny), ale to nebylo považováno za nepřijatelné, pokud se text držel přísně logických pravidel argumentace a pokud existovala v rámci mediálního systému pluralita názorů. Skutečnost, že se autor přiklání k určitému názoru, neznamená, že je neobjektivní, pokud dojde ke svému závěru cestou pečlivé analýzy dostupných faktů. Nesmí se však dopustit manipulace s těmito fakty nebo nějaké zamlčet. V takové kultuře žurnalistiky, kterou bychom mohli nazvat "objektivně racionální", by takové jednání vyvolalo ostré reakce a poškodilo důvěryhodnost autora. Takto nastavený styl práce s informacemi by totiž navracel novináři zodpovědnost za to, co publikuje. Každý článek by byl známkou jeho schopnosti analyzovat, třídit, porovnávat, hodnotit relevanci faktů. Každý článek by byl výsledkem intelektuální činnosti konkrétního novináře a ten by za něj tedy také nesl odpovědnost.

Takový přístup ke zpracování informací by byl mnohem objektivnější, než způsob, jakým se v médiích objektivita uplatňuje dnes. Neznamená totiž nic jiného, než co je požadováno vědeckou komunitou od vědců: důslednou racionální a logickou práci s fakty. A mělo by být zvykem, stejně jako je tomu u odborných článků, podrobit následně tuto práci veřejné oponentuře a kritice. Nemají snad obsahy celospolečenské diskuse takovou hodnotu a takový význam, který by si tento přístup zasloužil? Že by to zabíralo mnoho času a články by musely být rozsáhlejší na úkor jejich kvantity? Skutečně je nezbytné, aby většinu prostoru v novinách zabíraly články o dopravních nehodách, vraždách a obětech válečných konfliktů nebo teroristických útoků? Neznamená to, že bychom nad těmito jevy měli přivírat oči. Ale že diskusi nad nimi bychom měli vést jinak, než ve formě krátkých novinových zpráv přinášejících každodenně s morbidní posedlostí detaily nových a nových lidských tragédií. Tato cesta vede pouze k otupení a lhostejnosti.

Přijmeme-li předpoklad, že jisté procesy v médiích vedou k výraznému zkreslování reality a narušují tak závažně schopnost společnosti realitu odpovídajícím způsobem poznávat a interpretovat, pak musíme usilovat o změnu základního paradigmatu, na kterém je současná profesionální žurnalistika postavena. A tím je velmi specificky pojaté chápání objektivity v médiích. Připustíme-li za další, že toto pojetí objektivity je produktem orientace médií na zisk a zároveň tvoří hlavní pilíř prosazování dominantního postavení stávající vládnoucí ideologie, bez ohledu na pravdivost jejích interpretací, pak musíme usilovat o vyvázání médií z ekonomických vazeb a požadovat média nezisková. Společnost nepotřebuje velké mediální koncerny, které spravují stovky a tisíce menších médií, pokud jsou všechna sdělení jimi zprostředkovaná naprosto totožná. Pro pozvednutí a udržování kvality veřejné diskuse, z hlediska zdravé socializace jednotlivých členů společnosti nezbytné, je důležitá názorová rozmanitost a pluralita médií. Té nebude možné dosáhnout, pokud média budou podléhat jako základnímu zákonu jen a pouze imperativu zisku.

Text je upravenou verzí článku zveřejněného v červnovém čísle časopisu Pedagogika pod názvem Objektivita v médiích -- mediálně pedagogický pohled.

Vytisknout