Člověk, jednoduchost a přežití

22. 6. 2010 / Jan Čihák

Tento fenomén není cizí ani lidskému druhu, protože (ať se to některým intelektuálům líbí nebo ne) člověk je pouhou olysalou opicí, která má i po tisíciletích problém s rovnováhou mezi intelektem a pudy, a která má často tak negativní vlastnosti, že i nejobávanější dravci jsou proti němu přívětivými dobrotisky.

Nelze popřít, že v něčem mají intelektuálové pravdu: Ano, člověk by se skutečně měl odlišovat od ostatních živých tvorů čímsi jako "vyšší inteligence", takže výše popsaný generalizační pud by měl být krocen a usměrňován rozumem. Zlé jazyky ovšem namítnou, že kde nic není, ani čert nebere, což je bohužel případ velké části populace - rezignace na rozum a vyznávání životního hesla "hlavně nad tim moc nepřemejšlet". Zjednodušování a zjednodušené posuzování jiných skupin, kultur a problémů nelze vymýtit. Je nutno je brát jako fakt a v rámci možností se je snažit ovlivnit ve prospěch těch, kterým by mohla hrozit újma. Chorobné je jak absolutní a dehonestující zjednodušování typu "všichni Ukrajinci smrdí, všichni Češi kradou a závidí, všichni Němci jsou obdivovatelé Hitlera, všichni muslimové jsou fanatičtí násilničtí pošuci", chorobné je ovšem i absolutní individualizování, kdy dochází i k popírání zcela zjevných souvislostí mezi určitými rysy či projevy jedince a jeho příslušností k určité komunitě, náboženství, rase, světonázoru. První zmíněný přístup je zbožňován "davem", bulvárním tiskem a v neposlední řadě politiky, druhý zmíněný přístup uctívají různí hypertrofovaní teoretikové, kavárenští intelektuálové odtržení od reality a lidé stižení spasitelským komplexem, kteří se hrdě vydávají např. za lidskoprávní aktivisty, sociální pracovníky. Oba dva extrémní přístupy lze definovat jako absenci "zdravého rozumu", oba vedou pouze k dalším problémům.

Každý z nás ve svém životě přinejmenším podvědomě zjednodušoval a zjednodušuje, ať již jde o odlišné světonázory, náboženství, kultury, národy, státy... Osvěta, psychologické postupy a další účinné způsoby, jak tohoto dosáhnout, jsou již lidstvu známy poměrně dlouho. Je rovněž nutno připomenout, že "zahrát" na tento generalizační pud je jedním z velmi účinných ideologických instrumentů, jímž lze například rozpoutat fyzické násilí a v krajním případě i války (viz psychologie a definování vnitřního či vnějšího nepřítele).

Je také třeba připomenout, že zjednodušování nejenže je přírodní zákonitostí a věcí instinktu, ale rovněž i další zásadní slabinou člověka jako bytosti jakž takž uvažující. Naprostá většina lidí na světě má totiž jeden zásadní problém, který má vliv a dopad na veškeré jejich fungování. Naprostá většina lidí totiž nedokáže přijmout a zpracovat skutečnost, že v našem relativním a proměnlivém vesmíru neexistuje prakticky žádná absolutní a nehybná pravda, že naprostá většina hmotného i nehmotného, přírodními procesy počínaje, je velmi proměnlivé povahy. Varováním je už fakt, že hromadu jevů kolem nás nedokáže naše slavná věda definovat z absolutního hlediska, musí si kvůli nim vytvářet komplikované berličky vztažných soustav a relativních stupnic. Neschopnost většiny lidí přijmout relativitu tohoto světa se odráží v postojích a světonázorech, které čím jsou rigidnější, s tím větším rachotem po určitém časovém období padají k zemi.

Sudičky

V severské mytologii jsou tři stavy našeho času reprezentovány sudičkami nazývanými Norny. Mívají podobu žen zahalených v závojích, předoucích na posvátných přadenech. Urd je sudičkou minulosti, Werdanda zodpovídá za přítomnost a Skuld má pod palcem budoucnost. Člověk ve své jednotlivé existenci vnímá právě tyto tři "obory". To, jak je vnímá a jak se k nim staví, má zcela zásadní vliv nejen na jedince, ale i na celou komunitu a v důsledku i na veškeré živé tvory, kteří se na ovlivněném území vyskytují.

Minulost - čas již uplynulý. Lidské myšlení jej pojímá jako cosi již neměnného, ale opak je pravdou. Minulost je potenciálně nebezpečnou pouze tehdy, dokud žijí pamětníci, tedy jedinci, kteří určité události osobně zažili. Pak není možné minulost interpretovat zcela podle svého gusta. Ve chvíli, kdy pamětníci vyhynou (či jim je k témuž pomoženo), lze s minulostí nakládat podle momentálních potřeb a zájmů jednotlivých kultur, států, ideologií, náboženství. Svědectví o přinejmenším "přikrašlování" minulosti či "neříkání celé pravdy" o ní by vydala na mnohosvazkové dílo a lze říci, že se jedná o svého druhu jednu ze základních duševních činností člověka. Z psychologického hlediska je tento jev dobře pochopitelný - každý chce vypadat před novou generací lépe než ve skutečnosti, případně se z čisté ješitnosti chce na stránkách minulosti ocitnout ve zlatém orámování (které ukradl komusi před ním).

Přítomnost - okamžitý stav, který je kolem nás. Vzhledem k tomu, že v tento okamžik je již napsání výše uvedených řádků minulostí, lze tvrdit, že přítomnost je velmi drobný časový úsek, jehož velikost se blíží nule, takže je často subjektivně vnímána jako cosi nedůležitého, nebo naopak jako to jediné, co prý člověk v životě má (takže toho moc nemá). V současnosti můžeme v tzv. západní civilizaci vysledovat fascinaci právě tímto časovým stavem - což mimo jiné vede k většině problémů, které nás trápí. Zatímco středověká Evropa horovala pro minulost a budoucnost (ve smyslu biblické minulosti a zářné budoucnosti pro ty, které Všemohoucí povolá do ráje, aby odtamtud mohli vidlemi píchat do těch dole v pekle) a přítomnost byla velmi neutěšená, naše doba si za univerzální modlu zvolila přítomnost. Minulosti se často bojíme, často jí (pod vlivem mnohonásobného přepisování) moc nevěříme, nebo si prostě nechceme dávat práci s jejím studiem. Budoucnost jako taková je zcela mlžná a pořádně nepasuje do moderních ekonomických systémů, takže vše a všichni fungují na bázi přítomnosti - tu lze pro naše účely definovat jako o něco delší časový úsek v řádu několika let nazpět i dopředu, nikoli ovšem v řádu desítek let. Přítomnost na "západní" způsob lze ohraničit cca 4 - 5 lety, což odpovídá parlamentnímu volebnímu období. Tento příklad nám může velmi pěkně ukázat, že téměř vše, co hranici volebního období přesahuje, je pro politiky (a tím i pro společnost) neatraktivní, nezajímavé a (vzhledem k častému inteligenčnímu deficitu mocných) i víceméně nepochopitelné.

V čem spočívá nebezpečí výhradního uctívání přítomnosti? Člověk ztrácí kulturní, národní i sociální kontinuitu - struktury a pravidla, která přežívala poslední stovky let, nyní mizí stejně rychle jako sníh na jaře. Rozpadají se systémy tradičních hodnot, namísto dlouhodobého prospěchu pro skupinu vítězí okamžité napakování se jednotlivce. Soustředění se na přítomnost rovněž vedlo k odumření zodpovědnosti jak u jedince, tak i u celé komunity. Ideologie, která odmítá připouštět staletá propojení, funkční struktury a fakta, si pod sebou rovněž podřezává větev z hlediska životních podmínek - přítomnostní konzumerismus přispívá k drancování přírodních zdrojů, nevratné devastace planety, decimování živočišných i rostlinných druhů, což v důsledku bude mít velmi negativní dopad na kvalitu života nadcházejících generací (i přes opačná tvrzení zneuznaného ekonomického génia z Hradu).

Budoucnost - cosi mýtického, vysněného, neuchopitelného. Budoucnost lezla mnoha lidem odjakživa na nervy právě proto, že ji nelze přesně definovat. Možná právě proto mívají s delším rozsahem budoucnosti problém ekonomové a naopak na ní vydělávají věštci, kartáři, majitelé křišťálových koulí a podobných speciálních zařízení. Budoucnost ztělesňuje stejnou měrou nejistotu, naději i víru v cosi lepšího. Právě z tohoto pohledu je budoucnost nepřítelem přítomnostní ho konzumeristického kapitalismu. Moderní byznysman nemůže dopustit, aby se konzument moc zabýval budoucností - pokud by přespříliš znejistěl, nebral by si bezhlavě všechny ty výhodné úvěry a půjčky. Naděje by mohla ohrozit zisky podnikatelů, kteří spoléhají na to, že jejich zaměstnanecká chamraď žije ze dne na den a že dostává dostatečný "záhul", aby jí na nějaké "podvratné" myšlenky o naději na lepší svět nezbývaly ani síly, ani čas. Víra v cosi lepšího bývala jedním z principů, s nimiž pracovala církev. Bohužel zejména katolická církev v našich krajích je strnulým dinosaurem, který se už jen navzájem přesvědčuje o své naprosté dokonalosti počínaje dogmatem o neomylnosti jejího hlavního šéfa, přes velmi středověké postoje k řadě situací v lidském životě až po neustálé sexuální násilí páchané na dětech. Katolická církev z tohoto pohledu nemá nic dalšího, co by v současnosti mohla zájemcům o "víru v lepší a vyšší sílu či budoucnost" nabídnout. Postoje katolické církve a např. některých fanatických islámských hnutí jsou si až děsivě podobné, spočívají v první řadě v zotročení jedince na těle i na duchu a v tom, že se daný náboženský systém stane výhradním vládcem nad minulostí, přítomností i budoucností každé své oběti.

V dějinách lidstva existovaly osobnosti, které dokázaly definovat budoucnost, naplnit lidstvo nadějí, optimismem a dalšími pozitivními myšlenkami, které v důsledku vedly ke konstruktivnímu vývoji. Neexistence vizí pro budoucnost, upnutí se na přítomnost a minulost mají naopak vliv jednoznačně destruktivní. Zásadním malérem je, že osobností schopných vštípit silou své osobnosti celým národům pozitivní a realistickou ideu budoucnosti bylo a je zoufale málo.

"Totalita" versus "demokracie"

Ohlédneme-li se do minulosti, musíme chtě nechtě přiznat, že zejména dvě poslední ideologie řádící v našich krajích měly velmi silný smysl pro minulost i budoucnost. Nacionální socialismus kladl důraz na oboje (velká nordická minulost a po ní budoucnost Němců jako Herrenvolku vládnoucímu planetě). Komunismus využíval minulost jako zásobárnu strašidel, špatných příkladů a svého druhu pouťový dům hrůzy, v němž strašilo pochopitelně i několik kladných hrdinů. Jinak však komunismus cílil se vší silou do budoucnosti. Na všechno existovaly plány, ideové návrhy, byly vytyčovány cíle na desítky let dopředu. Musíme připustit, že leccos z toho se komunistickému systému podařilo uskutečnit a leccos z toho bylo skutečně ke prospěchu obyvatelstva. Mám zde na mysli například rozvoj infrastruktury, školství, zdravotnictví, bytového fondu, komunikací, výrobních kapacit. Na stranu druhou šli soudruzi až do extrémů typu "poručíme větru dešti", přičemž v takových situacích většinou splakali nad výdělkem. Pokud dnešnímu společenskému uspořádání něco chybí, pak je to aspoň náznak nějakých dlouhodobých plánů, cílů, idejí, které by byly přijatelné pro většinu společnosti.

Jak to v životě a v přírodě chodí, "jednou jsi dole, jednou nahoře". Přírodní systémy mají svou sinusovou křivku, lidští ekonomové mají své křivky propadu kursů a burz. Přítomnostní konzumeristický systém má zásadní nevýhodu - ve chvíli, kdy začne zadrhávat (což se u lidské ekonomiky kupodivu děje cyklicky celá poslední tisíciletí), nemůže se opřít o budoucnost a minulost jako takové a v důsledku ospravedlnit svou existenci. Právě to vedlo, vede a povede k převratům, revolucím a k dalším zajímavým (leč celkem neblahým) událostem.

Pokud v určité zemi či v určité společnosti nastanou hospodářské obtíže, znamená to v první řadě výrazné zhoršení životní úrovně většiny lidí. Přítomnost tedy selhává a je zapotřebí ji čímsi nahradit. Možnosti jsou tři: Buď fixace na "slavnou" minulost a při té příležitosti opětovné přesmolení dějin k obrazu svému, nebo vytyčení velmi fantasmagorických vizí budoucnosti, či kombinace zpotvořeného výkladu minulosti a fantasmagorické vize budoucnosti. Pro příklad nemusíme chodit daleko - jedním z expertů na zprznění minulosti a šílenou budoucnost byl jakýsi celkem nadaný výtvarník Dolfi z Rakous a jeho banda. V devadesátých letech tato neblahá vlna rozbořila kdysi hrdou a významnou Jugoslávii, kde pod vlivem ekonomických problémů uchvátili moc psychopati znásilňující a převracející minulost a vytyčující ujetou budoucnost za řevu "nic než národ". Dělo se až takovou měrou, že i začínající student psychiatrie by měl po prostudování základních faktů hned vědět, že tito balkánští páni politici potřebovali stálou lékařskou péči a silné prášky "na hlavu". Vzhledem k otřesným následkům válečného konfliktu na Balkáně se tam již dvacet let konzervuje hospodářský a společenský úpadek, který je maskován neustálým šťouráním se v minulosti a jejím účelovým przněním - protože budoucnost je pro všechny jednou velkou neznámou. V souvislosti s hospodářským škobrtáním Maďarska můžeme pozorovat podobný jev - maďarští politici, kteří jsou zjevně stejnými trubci jako v ostatních zemích, se místo obtížného řešení problémů uchylují k vyvolávání minulosti, bájných hunských bůžků a Velkého Maďarska. Maďarské obyvatelstvo je podle mých informací zatím naštěstí v klidu a je si vědomo, že nacionalistických blábolů se jeden nenají a ani s nimi nezaplatí splátku hypotéky.

V zásadě lze říci, že každá země, v níž se výše zmíněný přítomnostní společenský model dostal do problémů, je velice náchylná k extrémnímu výkladu minulosti i budoucnosti, k nacionalistickému blbnutí a v důsledku i k násilným konfliktům vnitro- či mezistátního charakteru. Náš svět má mimo jiné tu zajímavou vlastnost, že v problematických obdobích se se skoro železnou pravidelností ujímají moci problematičtí jedinci, kteří patří spíše na klecové lůžko než do vládních paláců, a kteří mívají na konci svého působení na rukou krev miliónů lidí. Mám dojem, že právě v dnešní době, která se mi jeví jako prozatím mírný sešup po stěně dost hluboké rokle, bychom měli o minulosti, přítomnosti a budoucnosti uvažovat jinak a vyvarovat se chyb, kterých naši předkové už nasekali dost a dost.

Vytisknout