Balkanizace Německa pokračuje

21. 6. 2010 / Jan Čulík

Seznámil jsem se na münsterské konferenci s podle mého vynikajícím filmovým teoretikem Dorem Popem z univerzity v rumunském Cluji, produktem amerických univerzit, s nímž jsme, obávám se, ironicky komentovali pokračující balkanizaci německého státu. Jejím asi nejtypičtějším a možná nejvíce znepokojujícím rysem se zdá být nespolehlivost, nepřesnost a zastaralost drahé německé železnice.

Přiletěl jsem z Glasgow v pátek odpoledne přes Amsterdam do německých Brém a projednou (taky zřejmě výjimečně) se holandské letecké společnosti KLM podařilo při obou letech přesně dodržet jízdní řád, ačkoliv na základě předchozích zkušeností jsem byl velmi skeptický, zejména proto, že v Amsterodamu byl mezi oběma lety inzerován přestup během pouhé hodiny. Ale ačkoliv je to neuvěřitelné, KLM to zvládla.

Jiná situace byla na železničním nádraží v Brémách, kde oznamovala informační tabule u všech rychlíků zpoždění. Člověk má přece jen z minulosti podmíněný reflex, že německé vlaky jezdí od Hitlerových dob načas; vidět na informační tabuli opakovaně nápis Verspätung je tedy přece jen poněkud šokující.

Tak jsem na nástupišti brémského nádraží tedy strávil přes půl hodiny neplánovaného času. Když konečně zpožděný rychlík přede mnou zastavil, ukázalo se, že nejdou otevřít dveře vagónu. Byly rozbité. Nebývalou podívanou bylo, když se dostavil německý průvodčí a snažil se je stisknutím knoflíku otevřít. Nešlo to. Jak reagoval? Pokusil se dveře přimět k rozumu tím, že do nich začal kopat. :) Dveře se samozřejmě nepoddaly, a tak musel dát cestujícím instrukce, aby vystoupili a nastoupili vedlejším vagonem.

Zpoždění asi nebylo zrovna výjimečné, protože profesor Hans-Joachim Schlegel z Berlína, velký a dlouholetý odborník na středo a východoevropský film, byl postižen v tutéž dobu dvouhodinovým zpožděním vlaku z Berlína.

Dobře, britské vlaky nejsou zrovna moc rychlé, ale aspoň v některých z nich je pro cestující k dispozici zadarmo internetové připojení. V německých vlacích jsou sice také zásuvky pro počítače, ale o internetovém připojení v Německu zjevně nikdo neslyšel. Sto let za opicemi.

V minulosti Německo fungovalo exaktně, civilizovaně a přesně. Bylo to v důsledku jeho neobyčejného pedantství, které však - protože přinášelo pozitivní důsledky - člověk mohl přijímat jako víceméně racionální přístup ke světu. V dnešní době je Německo Balkán - avšak pedantský přístup v něm existuje nadále. Zkuste si koupit v automatu na německém nádraží jízdenku. Budete neuvěřitelně překvapeni všemi nesmyslnými otázkami a podotázkami, které na vás automat chrlí. Chcete-li se jít zeptat živého člověka, musíte si utrhnout z jiného automatu číslo a postavit se do půlhodinové fronty. Pedantskost už nefunguje. Produkuje jen grotesknost.

Konference o náboženství ve východoevropském filmu byla pro mě děsivá. Nikoliv samozřejmě organizací, ale tím, co odhalila svými příspěvky. Z příspěvků vyplynulo, že je film s náboženskými aspekty ve východoevropských zemích často jen propagandou, která tvrdě zneužívá mocenské verze náboženství k prosazování svých místních imperiálních cílů. Znepokojující byl příspěvek z Polska, který poukazoval na to, že se nedávná smrt a pohřeb prezidenta Kaczynského staly v té zemi stoprocentním majetkem katolické církve, která zcela ovládla veškeré státní ceremonie v této věci. Manipulativním byl shledán i Wajdův film o masakru v Katyni, protože prosazuje jen katolické vidění světa a naprosto ignoruje vidění jiných polských občanů, třeba židů nebo jiných menšin.

Ale ještě daleko drastičtěji působily analýzy filmů z východnějších částí Evropy a dál, například náboženské filmy Pavla Lugina z Ruska, které směšují žánry: Jako údajně "nezávislý reportér" v nich vystupuje mnich z pravoslavné církve; v závěru propagandistického filmu, prosazující myšlenky ruského impéria, je pak tvrzení, že "všechno ve filmu je založeno na faktech". Ještě daleko hroznější nacionalistický blábol, s idealizovanými záběry krajiny a "lidu", je ukrajinský nacionalisticko-náboženský výlev Olese Jančuka Vladyka Andrej - něco tak blbého a kýčovitého jste neviděli snad nikdy. Vzniká ovšem zajímavá otázka, zda autoři filmu "dílo" koncipovali záměrně jako primitivní paskvil, aby se dostali pod kůži pod možno co největšímu počtu diváků, které by inteligentní film neoslovil.

Snad nejhroznější nacionalisticko-náboženská propaganda však v současnosti pochází z Arménie, jejíž šovinistické katolictví je zjevně přímou linií k vraždění v konfliktu o Náhorní Karabach. Zajímavé je, jak na to poukázal profesor Schlegel, že azerbájdžánská strana v tomto konfliktu takto vypjatou, netolerantní propagandu neprodukuje.

Ačkoliv jsem byl na této konferenci jen nezúčastněným účastníkem, jehož úkolem bylo referovat o většinou ateistických postojích českého postkomunistického hraného filmu, nemohl jsem nakonec než s varováním české kinematografie před náboženstvím jako ztělesněním bigotnosti a netolerance vlastně sympatizovat.

Ale postoj českých filmových tvůrců se nelíbil v katolickém Munsteru organizátorům konference a trochu komicky se po mém příspěvku snažili argumentovat, že český film vlastně nevaruje před náboženstvím jako takovým, varuje jen před ideologickou bigotností...:)

České bezbožectví bylo zřejmě pro münsterské katolíky obtížné zkousnout: kolega Pop z Rumunska se tím báječně bavil. Co taky čekat od místa, kde, jak na to poukázal, je naproti hotelu obraz kardinála, s nápisem "Lev z Münsteru"!

Avšak někteří lidé byli autenticky zmateni. V přestávce na kávu po mé přednášce mě oslovil jakýsi místní student, že čte Haškova Švejka a že si neví rady a nerozumí ostrému protináboženskému tónu této knihy - proč je Hašek tak protikatolický, vždyť to přece bylo dávno před komunismem? Snažil jsem se vysvětlit, že si to v Čechách zavinila katolická církev sama, protože se za rakouského mocnářství plně identifikovala s rakouskou vládou, kterou Češi nepovažovali za legitimní. Přitom se církev samozřejmě s rakouským císařem identifikovat v žádném případě nemusela.

Cennou informaci přinesl v osobním rozhovoru berlínský profesor Schlegel, doslova chodící encyklopedie východoevropského filmu. Poukázal na to, že animovaný film Jiřího Trnky Archanděl Gabriel a paní Husa (1964) byl v západním Německu zakázán jako "protikatolická, komunistická propaganda" a Trnkovi západní Německo odmítlo tehdy kvůli tomu filmu vydat vízum.

Jinak mě profesor Schlegel během konference obšťastňoval podrobnostmi o tom, jak prý Miloš Havel, strýc Václava Havla, někdejší majitel barrandovských filmových studií, za druhé světové války spolupracoval s německými nacisty. Uvedl také, že Miloš Havel údajně natočil za nacistické okupace na Barrandově pro Němce jakýsi protičeský film, a když po komunistickém puči r. 1948 emigroval do Německa, tvrdě se prý dožadoval od filmového podniku Bavaria v Mnichově, aby mu za ten protičeský film zaplatili honorář.:) Mezi Čechy byla prý celá řada pozoruhodně nadšených kolaborantů s německým nacismem, například prý herec Čeněk Šlégl. O Havlově spolupráci s nacisty vydal profesor Schlegel celou knížku, bohužel v němčině, a tak se prý v některých kruzích v Praze octl na indexu. Doufáme, že budeme informace z této knížky moci v budoucnosti přinést v Britských listech.

Vytisknout