Hrst dojmů z předvolební kampaně

22. 6. 2010 / Stanislav A. Hošek

Je to ještě demokracie, či už něco jiného?

Veřejnost mohla ostrý start kampaně poprvé pozorovat již v jevu, médiemi pojmenovaném jako vajíčkyáda. To když se veřejné mítinky ČSSD staly terčem organizovaných násilných útoků, od davového řevu přehlušujícího projevy politiků, po házení nejen vajec, ale celých jejich krabic. První takové útoky vypadaly jakoby živelné, ale další, především ten v Praze ke konci května minulého roku, se už ani nesnažil skrývat, že byl přinejmenším organizován po internetu, čili opět rádoby z přirozeného odporu nesouhlasícího mládí, jak ihned psali i někteří pomatení levicoví intelektuálové. Od těch vyloženě pravicových jsme si zase mohli přečíst, že si za házení vajec může vlastně ČSSD sama, pokud si ho dokonce sama nezorganizovala. Že si to Paroubek zasloužil jako pomstu za CzechTek, a podobné. Od těch nej... jsme si, a to dokonce ve veřejnoprávním rozhlase, mohli kupříkladu poslechnout, cituji: "...šlo o akci nenásilného charakteru... na házení není nic špatného, naopak nadějně ohlašuje nástup mladé generace do politického života ".

Samo házení vajec je jistě pro postiženého "lepší", než házení botou či kamením. Možná že existují země, v nichž jsou lidé už na podobné projevy názorů "lidu" natolik zvyklí, že poskytují veřejně činným osobnostem obleky odolné vůči takovému vandalismu. Vždyť všichni víme, že jsou dokonce i státy, která vybavují některé své veřejné činitele neprůstřelnými vestami.

V současné všerelativizující době mnozí lidé za demokratismus považují, co se jim zlíbí, nebo zrovna nejlíp hodí. V éře kultu individuality a bezbřehé svobody si zase někteří myslí, že jakýkoliv názor, jednání i chování jedince, musí být vždy veřejností respektováno. Ve společenském klímatu, v němž je i síla respektovanou cestou k úspěchu, mnozí pak vůbec nedovedou najít hranice mezi přijatelným nátlakem a násilím. Je však i jiný pohled na současné dění. Například ono klasické; každé násilí je fašismus. Tím spíše, jde-li o násilí nevyprovokované. Zkusím být konkrétnější. Na neohlášené veřejné shromáždění, které navíc po několik dnů tyranizuje okolí nadměrným hlukem, může stání, či obecní moc reagovat různě. S nejvyšší pravděpodobností rozkáže policii, aby neohlášenou akci ukončila a chránila tak zájmy obyvatel. Policie svůj úkol může splnit pouze podle zákonných pravidel. Vyzve na místě účastníky k ukončení akce a dá přiměřenou lhůtu k opuštění prostoru. Při tom oznámí sankci vůči těm, kteří neuposlechnou. Dojde-li ze strany účastníků k odporu, dokonce násilnému, pak násilí na nich páchané je již násilím vyvolaným, u něhož může být později hodnocena pouze jeho přiměřenost, nikoliv však fakt, že k násilí ze strany policie vůbec došlo. Naproti tomu házení čehokoliv na veřejném shromáždění určeném pouze k diskusi, je nevyvolané a proto neodpustitelné samo o sobě, i když v jeho důsledku nebyla spáchána vůbec žádná materiální škoda. Ke škodě totiž dojde vždycky, minimálně k duchovní.

Letošní předvolební kampaň je proto v mých očích nová v prvé řadě tím, že se v ní nejen začínají objevovat prvky násilí, ale především tím, že takové chování není všemi nekompromisně odsuzováno, státní mocí potlačováno a soudní mocí trestáno. Samo násilí místo diskuse je jasným popíráním demokracie. Pokud ho společnost nesankcionuje, ba dokonce samotní politici mlčky tolerují, pak již ve svých špičkách naplňujeme jeden z hlavních rysů fašizace.

Duchovní problém volební propagandy

Předvolební kampaň se již dávno nesoustřeďuje na programy stran. Neexistuje určitě ani jeden volič, který by se obtěžoval pročíst alespoň volební programy všech stran, zúčastňujících se volební soutěže. Dokonce ani odborníci, natož publicisté, určitě neznají programy stran a volební programy si jen tak zběžně prolistují. V současné přeinformované době nemá smysl hořekovat nad tím, že dneska jsou sice všichni informováni, ale málokdo něco skutečně ví a zná. Doba hlubokých znalostí je pryč a každé volání po ní čpí zatuchlinou zastaralosti.

Volební kampaň je už dávno pouze propagandou hesel, úderných sloganů a v poslední době dokonce marketingových kroků. Stále méně je proto rozhodující obsah, začíná být rozhodující forma. A právě o ni mi jde. Dneska kdejaký trenér asertivity, kreativity, ale i obyčejný učitel společenského chování hovoří o šíření pozitivních postojů o slušném až úsměvném veřejném vystupování. Ve velké módě jsou různá, především asijská duchovní učení, která nabádají k všeobecnému šíření pozitivní energie do svého okolí. Měl jsem možná osobně smůlu, že jsem nic takového v předvolebním čase nezaznamenal u žádného předního kandidáta na poslaneckou funkci. Naopak, většina kolem sebe šířila všemožné negativismy od ostouzení protivníků po katastrofické předpovědi. Převládaly především apokalyptické vize, pokud bude vládnout konkurenční strana.

Odborníci se shodují v tom, že hlavní dvě strany přešly k marketingové metodě volební kampaně. Pokud je to pravda, pak mne udivuje, že ani jedna nectila základní zásadu každé reklamy, která je dokonce v mnoha zemích uzákoněna. Reklama může vlastní výrobek vychvalovat do nebe, ale v žádném případě nesmí hanět výrobek konkurence. Pokud by se ve volební kampani toho všichni drželi, mohla být veřejnost ušetřena mnoha patoků a špíny. V mých očích je nerespektování uvedené reklamní zásady sice velkou špatností, ale mnohem horší je, že se nenašla média, která by tento styl odsuzovala. Ba naopak. Naprostá většina z nich, bohužel včetně toho nejvýznamnějšího veřejnoprávního, se zdatně na šíření negativní energie v celém období podílela.

Na vytváření uvedené předvolební atmosféry se tedy nepodíleli pouze politici, dá se dokonce říct, že média jim poskytovaná k službám, se chovala v tomto směru ještě odpudivěji. Vzhledem k tomu, že jsou sdělovací prostředky v naprosté většině v soukromém vlastnictví, byl pak prakticky bez výjimky jejich negativní vliv navíc zacílen pouze jednosměrně. Novináři zneužívaní svými pány se již dávno ve své většině -- a to dokonce na celém Západě - vzdali obstarožně znějící funkce "hlídačů demokracie". Ale, to co předváděli někteří z nich v době kampaně, už nebyla pouze předpojatost, ale šíření nenávisti, působení na emoce, ba dokonce na ty nejpokleslejší pudy.

Samotná stranická reklama byla zaměřena většinou na emoce. Jak jinak kupříkladu vnímat plakáty se slogany, my jsme odpovědnost, konkurenti lež a dluhy, či pokud nechceš platit u lékaře, dej nám hlas. A kdyby jenom na emoce, ona působila na pokleslé pudy. Na dvou třetinách plakátu náš usměvavý klučina a na druhé nasupený konkurent s bradavicí. A propos, všimli jste si, že i Obama má bradavici, ale ne na každé fotografii, jenom na těch, které doprovázejí texty jeho kritiků.

I v Britských listech se již několikrát psalo o fašismu, o jeho různých historických podobách. Prý neexistují jeho přesné definice. To ale neznamená, že by odborníci neznali rysy, které každý fašismus musí mít. Jak jsem uvedl v předešlé kapitolce, jedním z nich je násilí ve veřejném prostoru, druhým pak je působení ne na rozum, ale na emoce davů. A to se vůbec nezmiňuji o mediálním útlaku až šikaně levice, o řízené manipulaci mezigeneračních rozporů a dokonce o tom nejhnusnějším působení na emoce, které chudé a bezmocné vydávají za líné a parazitující. Nezmiňuji se o nich proto, že nedisponuji průzkumy, které by dokazovaly, nakolik jmenované tři jevy ovlivnily poslední volby. Ovšem k tomu, abych současnou společnost vnímal jako inklinující k fašizaci, mi pomáhá mimo vše již zmíněné i fakt, že se dosud nenašel nikdo, kdo by se takový výzkum alespoň pokusil.

Mravní rozměr předvolebního soupeření

Bez ohledu na konkrétní jméno politika, i bez ohledu na to, nakolik se on sám o to přičinil, byla prakticky celá kampaň gradovanou štvanicí proti jediné osobě. Ta začala nepozorovaně již před pěti lety. A před dvěma se k ní dokonce začali přidávat intelektuálové příznivě naklonění jeho straně, idejím, ba i konkrétním položkám programu.

Ve finále kampaně naprosté většině médií, politické veřejnosti a publicistů již nešlo o nic jiného, než o doslovnou likvidaci jediné osoby. Nenávist, která ve všech předcházejících předvolebních kampaní se vybíjela do strašení návratem minulosti do antikomunistických emocí a do varování před vládou KSČSSD, se v poslední kampani personifikovala do jakoby osamělého vůdce. Bylo to zřejmé tím víc, když několik dnů před volbami se v médiích objevil manipulativní výzkum veřejného mínění, oznamující, že i většina členů ČSSD nechce Paroubka / a hned na to plakáty z dílny ODS, sdělující že 70% z ČSSD už ho nechce.

V prvé řadě mne zaujala již zmíněná personifikace všeho zla. Prezentace Paroubka jako mussolinského nadutce je pro mne dalším dokladem, že naše společnost se fašizuje. Že celou ČSSD její konkurence prezentuje výhradně v postavě vůdce. Vůdcovský princip je přece doslova neodmyslitelnou charakteristikou fašismu. A nepodléhá mu jenom ODS. Vždyť i fakt, že sama ČSSD zásadně neprotestovala proti takovému svému popisu, ji vystavuje podezření, že vůdcovskému principu ve skutečnosti podlehla.

Na takto vedené mediální kampani mně však zarazil její mravní rozměr. Pokud ještě pořád platí základní etické pravidlo, nečiň jinému to, co nechceš, aby bylo činěno tobě, pak celou novinářskou branži považuji za totálně nemravnou skupinu. Samozřejmě až na nečetné výjimky cti, které se štvaného v předvolební kampani zastávali. Pokud znám některé aktéry honu na Paroubka, tvrdím s plnou odpovědností, že žádný by takovou štvanici neustál. Intelektuálové obecně jsou vrstvou, v níž depresní stavy jsou výrazně častější než v jiných sférách společnosti. Proto rovněž tvrdím s plným vědomím svých slov, že nejeden z těch, kdo si z Paroubka udělali laciný terč, by sám v takové štvanici raději spáchal sebevraždu.

Kacířské závěrečné názory

Původně jsem měl v úmyslu použít v poslední části svého textu slovo návrhy, ale vědom si atmosféry fanatické svobody dovedu pochopit, že jsou pro všechny odstíny liberálů mé nápady naprosto nepřijatelné. Ale právě proto je prezentuji. Vím, že nejsem zdaleka sám, kdo si oddechl, když skončilo předvolební běsnění. Alespoň na čas z televize a novin netekly kbelíky hnusu. Byl bych velice rád, kdyby volební kampaně proto měly určitá pravidla.

V prvé řadě by mělo být období na volební kampaň přesně časově určeno. Za druhé by po celou její dobu mělo být zakázáno zveřejňování volebních či jakýchkoliv jiných preferencí stran. Za třetí by strany mohly hovořit jenom o svých návrzích, prioritách a programových heslech a v žádném případě by nesměly hanět konkurenční. A nakonec se přimlouvám za to, aby ve volbách nešlo o jinou prezentaci osob, než tu, v níž se kandidáti přímo v osobním styku s voliči představují. Pomluvy a šíření všeho negativního o jedincích by mělo být zabráněno.

Jelikož jsem spíše technicky myslící člověk, dovolím si žádat ještě víc. Tato oblast politické kultury by měla být ošetřena třetím pilířem demokratické moci, tedy soudy, které se na samotném volebním klání vůbec nepodílí, v čemž vidím rovněž chybu. V předešlém odstavci navrhované zásady by měly být sankcionovatelné a to bezprostředně, maximálně do 48ti hodin od podání návrhu. Podle mne není žádným problémem, aby soudci správního soudu po dobu kampaně úřadovali v každém volebním regionu a dokonce po celých 24 hodin denně a vynášeli rozsudky nad porušováním těch několika zásad, které podle mého názoru jsou naprosto jednoznačné.

Vytisknout