Škrtům uniknout nelze. Otázka zní, kde, kolik - a co je jejich cílem...

21. 6. 2010 / Karel Dolejší

Kolo třetí: Premiér v čerstvě privatizované televizi vysvětluje, že výdaje vloni opět přesáhly příjmy, proto bude nutné podnikatelům dále snížit daně a naopak důsledně a pravidelně pokutovat žebrotu. Bilanci rozpočtu v příštím roce významně vylepší privatizace soudů. Část zbylé armády bude transformována ve vojska ministerstva vnitra hlídkující v ulicích spolu s přetíženou policií... Kolo desáté: Vrchní komoří v čínské televizi objasňuje, že český národ je přes mnohá protivenství nadále odhodlán co nejlépe ztělesňovat principy rozpočtové odpovědnosti. Protože symbolem a hlavní zárukou tohoto vývoje je právě jím vedený kabinet, letošní daňový výnos byl použit ke krytí úvěru, z nějž bude soukromé agentuře hrazena celoroční ostraha budovy Strakovy akademie...

Rozpočtová odpovědnost je opium lidstva. Jako každá triviální myšlenka vytržená z kontextu a vyvedená za své přirozené hranice se před našima očima změnila v nebezpečný blud poskytující opravdovým věřícím falešně spásný pocit jistoty. Nemohlo by k tomu dojít, pokud by do jisté míry neodrážela stav světa.

Souběh několika faktorů - ekonomické globalizace, demografického stárnutí, vyčerpávání neobnovitelných zdrojů, ideologického působení neoliberálních elit a ještě jiných - způsobil, že západní státy nejsou schopny ze svých zdrojů platit všechny veřejné a sociální služby, které na svá bedra vzaly převážně v době bezprecedentního hospodářského rozkvětu poválečných let. Za těchto podmínek jsou ve stále větší míře odkázány na úvěr. Tím se ovšem ocitly v pasti, respektive v područí globálních finančních trhů, které jim mohou z nejrůznějších, třeba i navzájem se vylučujících důvodů přístup k úvěru ztížit, v krajním případě i zcela zastavit. Řecko bylo finančními trhy zle postiženo za to, že plýtvá, kdežto Španělsko zase za to, že šetří. Ti, kdo v signálech finančních trhů vidí projev nadpřirozené racionality, se budou ovšem do krve hádat, že obojí dává perfektní smysl...

Pokud by mělo být něco přednostně eliminováno, pak je to na prvním místě extrémní závislost na rozmarech finančních trhů. Jedinečnou solidní příležitost k tomu poskytla první fáze probíhající ekonomické krize. Mezinárodní společenství reprezentované skupinou G20 se však nedokázalo shodnout na novém systému mezinárodní regulace, na odstranění daňových rájů a na dalších nutných opatřeních - zčásti proto, že USA v rozporu s ekonomickou realitou současného světa trvaly na zachování role dolaru coby světové rezervní měny a nárokovaly si určující vliv na jakékoliv případně vznikající mezinárodní instituce. To co následuje po selhání G20 lze shrnout do české průpovídky "každý na vlastní triko" a mimo jiné to znamená, že národní státy jednotlivě příliš slabé na to, aby finanční trhy samy významně ovlivnily, jsou nuceny se jim podbízet. Součástí takového podbízení je i česká pravicová propaganda "rozpočtové odpovědnosti". Příklad Španělska ovšem ukazuje, že to vůbec nemusí fungovat, a to ani krátkodobě...

V situaci, kdy se - bohužel - hraje hra "každý na vlastní triko" omezit závislost států na rozmarech finačních trhů znamená především omezovat závislost vlád na mezinárodně poskytovaném úvěru - tedy starat se o to, aby pokud možno docházelo ke zvýšování příjmů a snižování výdajů, aniž by byla podkopána stabilita ekonomiky. Podobný program v každém případě předpokládající přiznání hořkého faktu, že již nelze dál udržet všechny sociální výdobytky poválečného ekonomického boomu, ovšem nebude v euroatlantickém prostoru prosazovat žádná příčetná a relevantní politická síla - protože voliči prostě nechtějí slyšet, že vyhlídky na další ekonomický rozkvět jsou jednou provždy ty tam, a maximálně jsou ochotni uvažovat o "dočasném" uskrovnění. V Asii totéž naopak zcela vyloučit nelze, protože kromě podstatně vyššího využití tradičních sociálních struktur tam, kde Západ spoléhá na záchrannou síť financovanou z veřejných zdrojů, a kromě tradičně vysoké míry úspor se v této části světa hojně vyskytuje také ekonomický nacionalismus a nedůvěra vůči globálním finančním trhům. Zároveň ale asijské zkušenosti ukazují, že ani "národní kapitál" namísto úvěru získaného na mezinárodních trzích není sám o sobě žádným řešením. Národní bankovní systém propojený klientskými vazbami s politickými elitami (Japonsko, Čína) často produkuje "politické úvěry" nepodložené ekonomickou rentabilitou, jakých jsme i v ČR koneckonců byli svědky v dobách, které nejpravověrnější pravice nazývala "bankovní socialismus". Výsledkem takového úvěrování je pak deformovaná struktura ekonomiky postupně podkopávající konkurenceschopnost země na světových trzích.

V "reálném kapitalismu" je tedy třeba vyvarovat se dvou krajností - prohlubující se závislosti financování veřejných výdajů na úvěru a vedle toho také "politického úvěrování" jednotlivých ekonomických subjektů národním kapitálem. Mezilehlý prostor se ovšem pro nějakou velkoryse koncipovanou politiku státu už příliš nehodí. Eliminace rizika politického úvěrování předpokládá významnou roli mezinárodních investorů konkurujících doma národnímu kapitálu (pokud tedy něco hodného toho jména v dané zemi vůbec ještě existuje). Takové investory stát musí lákat na své území, velmi často v rámci konkurence typu "race to the bottom" s dalšími státy. Vnadidla sloužící k podbízení reprezentují daňové úlevy nebo rovnou prázdniny, pronájem či prodej pozemků za pusu, budování klíčové obslužné infrastruktury, přizpůsobování vzdělávacího systému představám investorů, dočasně trvalé výjimky ze zákonů atd. - prostě samá opatření, na nichž lze sotva zakládat zvýšení příjmů a omezení výdajů veřejných rozpočtů. Křičet budou i místní kapitalisté, že je "jejich" stát "nesnesitelně" zdaňuje, zatímco zahraniční konkurenty nikoliv. Pokud je tedy skutečně třeba zvýšit příjmy a snížit výdaje, sáhne se jinam - tam, kde je protest bezzubý stejně jako jeho protagonisté. Omezí se sociální výdaje a zvednou nepřímé daně, jejichž tíhu nese běžný spotřebitel.

Velká část politických očekávání levicově orientované části obyvatel národních států je dosud nerozlučně spojena s tradiční představou, že dává smysl vykonávat nátlak na stát, protože ten "může, ale nechce" donutit velké kapitalisty, aby dodržovali určitá pravidla. Ve skutečnosti schopnost jednotlivého národního státu donutit kterýkoliv nadnárodní subjekt k čemukoliv již mnoho let nepřetržitě klesá. V takové situaci představují pro levici opravdové neštěstí se zářícími zraky pronášené plky o demokratickém nátlaku na centra moci, která již ve skutečnosti v některých ohledech žádnými řídícími centry ani nejsou - změnila se totiž v obslužné struktury něčeho mnohem většího a mocnějšího, a abychom vůbec mohli uvažovat o poněkud příznivějších politických změnách, museli bychom vyjít právě z tohoto bodu... Požadovat dnes, aby se ve veřejných rozpočtech vůbec neškrtalo, protože si to (někteří...) občané nepřejí, předpokládá ztrátu soudnosti. Možným cílem je nalézt výstupek, na němž se při sestupu z vrcholu zastavíme a pokusíme se situaci stabilizovat tak, aby pokles nepokračoval či se dokonce nezrychloval. Ve veřejných výdajích zemí EU - a po podzimních volbách nepochybně i ve federálních výdajích v USA - se bude škrtat dokonce i přesto, že to povede k opětovnému pádu světové ekonomiky do recese. Vlády nemají možnost dál pokračovat v zadlužování, protože trhy jim to nedovolí; to ovšem neznamená, že je nakonec nepotrestají i za škrty...

Doba západní hojnosti skončila a škrtům v rozpočtech chudnoucích národních států se vyhnout nelze. Je však třeba soustavně upozorňovat na to, podle jakých kritérií a kde se škrtá, a jaké budou dlouhodobé důsledky takových opatření. Co je dobré pro nadnárodní investory není vždy nutně přínosem také pro stát a pro obyvatelstvo, ba často je tomu zcela naopak. Jediným obhajitelným smyslem všech škrtů by přitom bylo postupné snižování závislosti veřejných výdajů na globálních finančních trzích, které, jak se ukázalo v roce 2008, už dávno nejsou s to vysílat nějaké skutečně užitečné signály o reálných rizicích - přesto však dokážou působit značné škody. Simulace na globální ekonomice víceméně nezávislého politického diskursu, k níž dochází v národních mainstreamových médiích, přitom debatu o těchto záležitostech vůbec neusnadňuje. Právě díky takovým simulacím vznikají zdánlivě samoúčelné slogany typu "rozpočtové odpovědnosti" zakrývající fakt, že škrtat se navzdory apelům na občanské uvědomění voličů ani zdaleka nebude všude...

V rámci kultu "rozpočtové odpovědnosti" se v České republice rozhodně nebude uskrovňovat třeba ČEZ, který neochvějně vyhrává v každých českých volbách a za jehož zájmy ještě i nyní v Bruselu lobbuje dosluhující premiér Fischer, ani oligarchové v pozadí stran čerstvě uplácané trojkoalice - a pochopitelně, že úspory nijak nedopadnou na zahraniční investory. Oslava skromnosti a div ne mučednictví představuje pouze exoterní vrstvu určenou pro blahoslavené chudé duchem, kterým se eufemisticky říká voliči. Až si tato skupina za pár let konečně uvědomí, že kolo uskrovňování se nezastavuje a točí se stále dál, pravděpodobně zjistí, že kromě nevyhnutelné ztráty materiálních výhod získaných v lepších časech byli přitom nenápadně připraveni také o jakoukoliv možnost ovlivňovat kolektivní osud tohoto národního společenství.

Vytisknout