Jak přežít ve světě nemrtvých peněz

22. 6. 2010 / John Michael Greer

To vyžaduje především uvědomit si, čeho nelze dosáhnout. Spousta lidí tvrdí, že jedinou rozumnou odpovědí na rostoucí spirálu krize, s níž se potýká průmyslová civilizace, je vybudovat od základu zcela novou civilizaci založenou na idealističtějších základech. I v případě, že by tato věta sama neposkytovala záruku katastrofy - jestli je tu nějaké poučení z historie, pak to, že lidské společnosti jsou organické celky, a snažit se vynalézt takovou, která vyhoví nějaké abstraktní ideji dobra, je pokus předurčený k záhubě stejně, jako snaha dosáhnout toho, aby ekosystém dělal, co si přejí lidské bytosti - na velké projekty tohoto druhu už nezbývá čas. Abych použil jinou metaforu, když vaše loď již narazila na ledovec a voda se hrne dovnitř, je to trochu pozdě na to naznačovat, že by měla být přestavěna od kýlu až po komín podle nějakého nového systému námořního inženýrství.

Ještě větší je počet lidí, kteří se stejnou horlivostí argumentovali, že jedinou možnou odpovědí na dilema naší doby je uchovat stávající řád věcí, s jakýmkoliv mírným vylepšením, které dotyčná osoba favorizuje, protože alternativa je příliš hrozná, než abychom o ní vůbec uvažovali. Mohli by mít pravdu, kdyby záchrana stávajícího řádu věcí byla možná - ale není tomu tak. Globální civilizace, jejíž přežití je naprosto závislé na stále se rozšiřujících dodávkách levné hojné energie a na stabilní planetární biosféře, jednoduše nepřežije ve světě stále se zmenšujících dodávek vzácné a drahé energie a planetární biosféry, kterou civilizace vlastní činností tlačí do radikální nestability. Opět platí, že když vaše loď již narazila na ledovec a voda se hrne dovnitř, nepomůže trvat na tom, že jedinou možností je pokračovat v plavbě do vzdáleného přístavu.

Co tedy zbývá? Abych si vypůjčil vhodný termín z jedné z nejbystřejších knih poslední etapy energetické krize, protlouci se tím. Protlouci se ke střídmosti (Muddling Toward Frugality) Warrena Johnsona je dílo, které se propadlo do oblastí naší kulturní paměti rezervovaných pro neúspěšná proroctví; abychom byli spravedliví, ani on, ani nikdo jiný v hnutí za udržitelnost v sedmdesátých letech netušil, že kolektivní reakci většiny průmyslových států na přibližování k mezím růstu se stane třicetiletá dovolená zdravému rozumu, během níž krátkodobé politické triky a divoce extravagantní čerpání nenahraditelných zdrojů budou mylně považovány za trvalá řešení.

To skoncovalo s Johnsonovou nadějí, že jednoduchá, den po dni prováděná přizpůsobení zmenšujícím se dodávkám energií a zdrojů by zmírnila přechod z ekonomiky hojnosti k ekonomice střídmosti. Jeho strategie však přesto ještě obsahuje cosi, čemu se žádný jiný možný přístup nemůže rovnat: Je možné ji ještě použít i v tomto pozdním stádiu; pokud to bude provedeno s dostatečným nadšením nebo zoufalstvím a s jasným vědomím o povaze našich nesnází, stále to může značný počet z nás přenést přes nastávající zmatek; a jistě to nabízí lepší šanci než sedět s rukama v klíně a čekat, až se loď potopí, což pod tou či onou záminkou představuje další možnost, která nám zbyla.

Strategie protloukání se nehodí ke krásně úhledným seznamům toho, co dělat a co zkoušet, a tak byste neměli předpokládat, že nabídnu plán popisující vše krok za krokem. Přesto ukázáním cesty k protloukání, nebo k tomu jak s ním začít, a nastíněním některých důsledků této volby, lze překlenout propast mezi abstrakcí a akcí, a navrhnout způsoby, jak ti, kteří se chystají k akci, mohou přistoupit ke svému úkolu - a samozřejmě je tu vždy šance, že příklad by mohl být využitelný pro některé lidi, kteří o něm čtou. V tomto duchu chci mluvit o zahrádkách za domem.

Zahrady coby společenská reakce na krizi byla vynálezem dvacátého století. Předtím by bylo plýtvání časem přesvědčovat civilní obyvatelstvo v době války, aby na zadním dvorku zřizovalo zeleninové zahrady, protože téměř každý, kdo vlastnil dvorek, už na něm také kuchyňskou zahradu měl. To byl původní důvod, proč domy mívaly zadní dvorky; domácí hospodářství, které produkovalo většinu zboží a služeb pro obývající Evropu a Ameriku v době předropné, nekončilo čtyřmi stěnami domu; záhony, pařeniště a kurníky na městských dvorcích plnily spižírny, zatímco žádná selka disponující sebeúctou by se neobešla bez zeleninové zahrady za domem a zhruba tuctu ovocných stromů v blízkosti statku.

Tyto užitečné návyky začaly mizet, teprve když železniční doprava a komercializace městských dodávek potravin v průběhu devatenáctého století zrodily moderní město. Když přišel rok 1914 a Evropa upadla do masakru první světové války, celý systém musel být v mnoha městských oblastech vytvořen od nuly znova, protože dopravní sítě, které přiváděly do měst v době míru čerstvé potraviny, měly jiné věci na práci, a dovoz potravin ze zahraničí se v době námořní blokády a neomezené ponorkové války stal pro všechny strany problematickým. Ponaučení z této zkušenosti se poté stala standardní součástí vojenského plánování, a když přišla druhá světová válka, dobře organizované programy zahradničení se rozjely na plné obrátky a pomáhaly vyrovnat se s tvrdými omezeními přídělů potravin. Měřítko úspěšnosti představuje fakt, že i přes masivní nesoulad mezi válečnou populací Británie a její schopností pěstovat potraviny, a stejně tak přes obrovskou výzvu představující dovoz potravin v podmínkách ponorkové blokády, nedostatek potravin v Británii nikdy nedosáhl úrovně skutečného hladomoru.

Naproti tomu v sedmdesátých letech došlo k témuž v menším měřítku bez zásahu vlády; po celém průmyslovém světě lidé, kteří měli strach o budoucnost, začala zřizovat na svých zadních dvorech zahrady, a knihy nabízející rady v oblasti zahradničení se staly standardním prodejním artiklem. (Některé z nich jsou v tisku dodnes.) V současnosti údaje o obratu v oblasti zahradničení spolehlivě stoupají, kdykoliv ekonomika nabere nepříznivý směr, nebo kdykoliv něco jiného vyvolá obavu o budoucnost; pro mnoho lidí se tak zahradničení stalo téměř instinktivní reakcí na nejistou dobu.

V určitých kruzích je módní zlehčovat takovéhle věci jako bezvýznamnosti, ale těmto analýzám uniká význam celého jevu. Důvod, proč se zahrada stala pevnou součástí naší kolektivní reakce na problém, je v tom, že se zabývá jedním z klíčových prvků tíživé situace jednotlivců a rodin čelících soumraku průmyslového věku, a sice odpojením peněžní ekonomiky od skutečné výroby zboží a služeb - v terminologii zde opakovaně použité, propasti mezi terciární ekonomikou na jedné straně a primární a sekundární ekonomikou na straně druhé.

Právě teď současná teoretická hodnota všeho papírového bohatství na světě - všeho od dolarové bankovky v peněžence až po deriváty derivátů derivátů podvodných hypotečních úvěrů v bankovních trezorech - je o několik řádů větší než činí současná hodnota všeho skutečného zboží a služeb. Téměř všichno papírové bohatství se skládá z dluhů v té nebo oné podobě, a nepoměr mezi rozsahem dluhu a mnohem menším rozsahem globální ekonomiky aktiv znamená přesně to, co by stejný nesoulad znamenal pro domácnost: Bezprostřední nebezpečí konkursu. Ten může proběhnout dvěma způsoby - buď většina dluhů ztratí veškerou shodnotu prostřednictvím bankrotu, nebo všechen dluh ztratí většinu své hodnoty prostřednictvím hyperinflace - nebo ještě spíše prostřednictvím složité kombinace obojího, která zasáhne různé regiony a hospodářské sektory v různou dobu.

Co to znamená z hlediska nepříliš vzdálené budoucnosti je to, že každá hospodářská činnost, která závisí na penězích, bude čelit drastické nejistotě, nestabilitě a riziku. Lidé používají peníze, protože to jim dává možnost vyměnit svou práci za zboží a služby, a protože jim to umožňuje ukládat hodnoty v relativně stabilní a bezpečné formě. Obojí ale závisí na předpokladu, že jakýkoliv dolar má stejnou hodnotu jako každý jiný dolar, a že zítra bude mít zhruba stejnou hodnotu, jakou má dnes.

Nesoulad mezi penězi a ostatním ekonomickým děním uvrhuje všechny tyto předpoklady v pochybnost. Právě teď existuje v globální ekonomice mnoho dolarů, které již dávno neplatí stejně jako jiný dolar. Vezměte miliardy dolarů ve v podstatě bezcenných úvěrech na nákup nemovitostí zapsaných v rozvahách bank po celém světě. Vlády umožňují bankám, aby s nimi zacházely jako s aktivy, ale pokud vlády neodsouhlasí jejich převzetí, nemohou být vyměněny za něco jiného, protože nikdo se zdravým rozumem by si je nemohl koupit za více než zlomek jejich teoretické hodnoty. Tyto dolary vedou stejný druh podivné poloexistence, jaký hororová próza připisuje zombiím a upírům; jsou to nemrtvé peníze číhající ve stinných kryptách Goldmana Sachse jako tolik Drákulových nevěst, protože denní světlo trhu by je okamžitě zničilo.

Protože jisté částky nemrtvých peněz bloudících půlnočními ulicemi světových finančních center už nebylo možno ignorovat, pár let bylo populární naznačovat, že celý systém se dočká brzkého chaotického konce v nějakém daňovém ekvivalentu apokalyptického filmu o zombiích. Světové vlády zatím dělají vše, co v jejich nezanedbatelných silách, aby k tomu nedošlo. Dovolit bankám připočítat technicky bezcenné papíry k základnímu kapitálu představuje pouze jeden z manévrů, které vládní regulátoři na celém světě bez mrknutí oka připouštějí. V pozadí tohoto velkolepého zániku daňové bezúhonnosti je samozřejmě nepříjemný fakt, že vlády - nemluvě o velké většiny voličů, kteří je volí - po léta podporovaly rozpočty hordami vlastních nemrtvých peněz.

Základem tohoto nepříjemného faktu je skutečnost, že jediná reakce na současnou hospodářskou krizi, kterou si většina vlád dokáže představit, zahrnuje chrlení ještě většího množství nemrtvých peněz v podobě téměř nepředstavitelného proudu dluhů; jediné řešení, které si dokáže představit většina voličů, zase zahrnuje hledání dalších způsobů, jak utratit více peněz, než kolik jich stát vydělá. Takže jsme v tom všichni společně; každý trvá na tom, že chodící mrtvoly ve sklepě jsou jemnými bezúhonnými občany, a všichni předstíráme, že nevidíme, jak více a více lidí má pokousané krky nebo vyžrané mozky.

Dokud se bude většina lidí nadále podílet na této hře, je docela možné, že by věci mohly chvíli klopýtat tímto způsobem, takže pády akciového trhu, dluhové krize států a podnikové bankroty rychle překryjí další výlevy nesplatitelného dluhu. Problém pro jednotlivce i rodiny ale spočívá v tom, že to vše stále více komplikuje použití peněz jako prostředku směny nebo ukládání bohatství. Pokud se režim současného finančního zhroucení ukáže být hyperinflací, bude otravné muset sprintovat do obchodu s potravinami s vaší výplatní páskou před tím, než cena mléka stoupne nad 1 milion dolarů za galon; a pokud místo toho dojde k deflační kontrakci, selhávání podniků a klesání mezd, pak získání výplatního šeku bude stále náročnější; v obou případech váš důchod, vaše úspory a peníze, které jste odváděli do krysí díry zdravotního pojištění, jsou v podstatě ztraceny.

To je okamžik, kdy dojde na zahrady, protože hodnota, kterou dostanete ze zahrady na zadním dvorku, se rozhodujícím způsobem liší od hodnoty, kterou vám přináší práce nebo úspory: Mezi vaší prací a jejím výsledkem totiž nezprostředkují peníze. Pokud sázíte vlastní sadbu, používáte vlastní svaly a zúrodňujete půdu kompostem připraveným z kuchyňských a zahradních odpadů - a mnozí zahradníci samozřejmě tyto věci dělají - jediné peníze, které od vás zahradničení vyžaduje, jsou výdaje za pivo vypité po náročném pracovním dni. Zelenina, která pomáhá nakrmit vaši rodinu, je produkována primární ekonomikou slunce a půdy a sekundární ekonomikou potu; terciární ekonomika byla ze smyčky eliminována.

Bude nepochybně namítnuto, že nikdo nemůže pěstovat všechny potřebné potraviny pro rodinu na běžném zahradním dvorku, takže zbytek zůstává rukojmím terciární ekonomiky. To je více či méně pravda, ale je to méně důležité, než jak to vypadá. I v opravdu fantastické depresi velmi málo lidí nemá vůbec žádný přístup k penězům; problém je mnohem častěji v tom, že nemají dost peněz, aby si koupili vše, co potřebují, prostřednictvím terciární ekonomiky. Účinná reakce obvykle zahrnuje vyvedení těch věcí, které lze zajistit bez peněz, mimo dosah terciární ekonomiky, a upřednostnění výdajů na účely, kde jsou peníze třeba.

Nebudete například pravděpodobně moci pěstovat na zadním dvorku polní plodiny, ale zrniny, sušené fazole a podobné věci je možno zakoupit ve velkém dosti levně. Co se nedá koupit levně, a v době finančního chaosu nemusí být vůbec na prodej, jsou přesně ty věci, které můžete nejefektivněji pěstovat na zahradě - zelenina, vinná réva a ovocné keře, vejce, kuřecí a králičí maso a podobně - které poskytují vitamíny, minerály a živiny, jaké nemůžete dostat z padesátilibrových pytlů rýže a fazolí. To jsou ty věci, které lidé před půl stoletím pěstovali v zelinářských zahradách, spolu s bylinami k léčbě nemocí a možná i několika barvířskými rostlinami pro po domácku tkané textilie; to jsou věci, které má smysl pěstovat doma i ve světě, kde ekonomika nebude podporovat nadbytek, jaký většina lidí v průmyslovém světě dnes považuje za samozřejmost.

Bude také nepochybně možné namítnout mi, že když snížíte množství peněz, které potřebujete na potraviny, potřebujete ještě peníze na jiné věci, a tak zahrada není odpověď. To je pravda, pokud vaše definice odpovědi vyžaduje, aby se současně vyřešil každý aspekt nepořádku, do nějž nás uvrhnou obtíže průmyslové společnosti. Přesto jedním z klíčových závěrů, který jsem se snažil zdůraznit, je, že čekat na to, až půjde kolem perfektní řešení, je jen rafinovanou variantou toho nedělat nic, zatímco voda stoupá. Protloukání se vyžaduje mnoho malých úprav spíše než jeden velký plán: Zřízení zahrady za domem je přizpůsobení dopadům nefunkční peněžní ekonomiky ve věci vůbec ne okrajového úkolu, jak dostat jídlo na stůl; další dopady budou vyžadovat jiná přizpůsobení.

Třetí námitka, kterou očekávám, je že ne každý může zahradničit za domem. Velmi mnoho lidí dnes vůbec nemá zadní dvory, a některým z těch, kteří je mají, restriktivní smlouvy zakazují použití dvorky k čemukoliv jinému než jako rekvizity pro z velké části imaginární prodejní hodnotu jejich domů. (Může někdo prosím vysvětlit, proč tolik Američanů, kteří tvrdí, že si cení svobody, ochotně podléhá drobné tyranii rozvojových plánů a městských sdružení? Brežněvovo Rusko kladlo výběru lidí méně omezení než mnohé americké smlouvy s městskými částmi.) Rozhodující zde je, že zahrada prostě představuje příklad toho, jak se lidé v minulosti protloukli těžkými časy, a možná se protlučou i těžkými časy, které jsou na obzoru. Pokud nemůžete zřídit zahradu na vašem dvorku, zjistěte, jestli v okolí není možnost umístit zahradu někam jinam, nebo hledejte něco jiného, co vám umožní uspokojit některé z vašich potřeb vlastní prací, aniž by tomu stály v cestě peníze.

To poslední, samozřejmě, je centrálním bodem tohoto příkladu. V době, kdy terciární ekonomika prochází první fází nekontrolovaného a náročného zjednodušení, můžete-li odpojit něco co potřebujete od terciární ekonomiky, pak jste izolovali část svého života alespoň od některých dopadů chaotického rozřešení nesouladu mezi neomezeným papírovým a omezeným skutečným bohatstvím, které má k dispozici náš druh na této konečné planetě. To co je česnek v případě upírů a dobře palivem zásobená motorová pila pro zombie, to je schopnost dělat věci sami, s dovednostmi a zdroji, které máte po ruce, v případě nemrtvých peněz hromadně se valících dnešní ekonomikou; příště vyměníme česnek za palici a kůl.

Článek v angličtině: ZDE