Niall Ferguson, britský veřejný dluh a Velká regrese

21. 6. 2010 / Karel Dolejší

Když byl britský ekonomický historik Niall Ferguson nedávno dotázán na stav veřejných financí, s odvoláním na údaje Bank for International Settlements suše konstatoval, že jsou na tom fakticky hůře než řecké. Nebýt toho, že Británie může ještě devalvovat libru, byla by již dávno členem evropského klubu ekonomických "prasátek" PIIGS. Devalvační polštář však nelze vyfukovat donekonečna - a fiskální krize může vypuknout každou chvíli, takže Ferguson předpokládá, že se Británie bude muset co nejdříve obrátit na Mezinárodní měnový fond. S tímto názorem není ani zdaleka sám, protože mnozí francouzští nebo němečtí autoři vidí situaci prakticky stejně. Británie s obrovsky předimenzovaným finančním sektorem, veřejným sektorem nefinancovatelným zdroji reálné ekonomiky a sedící každou půlkou na jiné židli - jednou na platformě "zvláštního vztahu" s USA, druhou v Evropské unii, kterou znovu váhala rozhodně podpořit během řecké krize - je dnes jednou z nejhůře zadlužených a současně mezinárodně nejizolovanějších evropských zemí.

Když před dvěma lety vypukla ekonomická krize, interpretoval Ferguson bezmyšlenkovité oslavování keynesiánských stimulů jako snahu potlačit nevítaný poznatek o tom, že Západ je bezprecedentně zadlužen a že v tom už nemůže donekonečna pokračovat. Oprášenému rádobykeynesiánství byla nicméně přesto poskytnuta výhoda pochybnosti - avšak ukazuje se, že ani pokud jde o tvorbu pracovních míst, fiskální stimuly v té podobě, v jaké prošly hlasovacími mašinériemi, neznamenají velkou úlevu. Diskutovat se začíná prastará liberální teze, že státní dluh odčerpává z ekonomiky investice, které by jinak mohly být využity byznysem - což je sice v současných podmínkách poněkud demagogické, protože volné investice by mnohem spíše než do reálné ekonomiky zamířily do některé z nově se rodících finančních bublin, nicméně sama existence debaty poukazuje na skutečnost, že fiskální stimuly významný počet nových pracovních míst zkrátka vytvořit nedokázaly. Neokeynesiáni tvrdí, že je to proto, že stimuly byly zatím moc malé a je potřeba dalších a ještě větších. Ferguson naproti tomu poukazuje na to, že pokud by se nic nezměnilo, britský veřejný dluh by za třicet let dosáhl 500% HDP, což je stručně řečeno naprostá katastrofa. Finanční trhy, kde se rozhoduje o tom, zda vlády získají nebo nezískají úvěr, se přiklánějí k tomu, co říká Ferguson. To může znamenat, že pokud by britská vláda nepřijala plán na drastickou redukci veřejného dluhu během několika málo příštích let, bude pro ni již za pár měsíců extrémně obtížné vypůjčit si další peníze, bez nichž se neobejde. Z hlediska vlády tedy nejsou škrty ani tak věcí nějakého abstraktního upřednostňování budoucnosti před současností, jako zcela obnaženým projevem bezprostředního pudu sebezáchovy.

Jestliže Ferguson označil víru ve všemocnost fiskálních stimulů a deficitního financování za Velkou represi, pak stav, kdy se na stránkách opozičního Guardianu infantilně trvá na tom, že se stát prostě musí dál zadlužovat, i když to prostě už nejde ("A já chci a chci a chci, aby se v rozpočtu neškrtalo - až příště!"), můžeme už označit jedině za Velikou, ba Pyramidální regresi. Bouřící se Řekové se dodnes drží staré balkánské tradice, která během osvobozenecké války proti Turkům tak šokovala Byrona. Podle ní boj, který nelze vyhrát, je třeba vést tak, aby v něm bylo možno pokračovat i další den, a vyhýbat se proto rozhodujícímu střetnutí. Avšak nechápat, co je na "moji" vládu naloženo zvnějšku, a trvat urputně na tom, že se prostě teď škrtat absolutně nesmí, neznamená právě nic jiného než takový katastrofální rozhodující střet za mimořádně nepříznivých podmínek vyvolávat...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 21.6. 2010