Jak vznikl a vyvíjel se můj literární časopis Téma

27. 5. 2010 / Boris Cvek

Mne nikdy nikdo k četbě a sebevzdělávání nenutil, moje matka měla dokonce obavy, zda její syn gymnazista nečte příliš mnoho. Většinu knih, které jsem přečetl, nikdo z mé rodiny nikdy ani neotevřel. Z dnešního pohledu jsem četl zrůdně moc. Pamatuji si na to, jak jsem byl šťastný, když jsem si zhruba ve svých sedmnácti letech nesl z knihovny Spinozovu Etiku, jak jsem hltal Ciceronovy Řeči proti Verrovi, Thúkydida, Platónovy dialogy, Danta (Božskou komedii jsem četl v sedmnácti a asi ve třiceti jsem se k ní vrátil a přečetl ji znovu a ještě k ní napsal desítky stran komentářů, totéž platí o Homérových eposech a Goethově Faustovi)... do svých asi 25 let jsem byl zvyklý číst pět až deset knih najednou (Hledání ztraceného času jsem dočetl během prvního roku na univerzitě), a to ne knih ledajakých. Mí spolubydlící z kolejí si mne pamatují např. jako pravidelného návštěvníka Státní vědecké knihovny (univerzitní knihovna ve Zbrojnici tehdy ještě nebyla), kde jsem poctivě četl Teologickou sumu sv. Tomáše (tehdy dokonce ještě jako nevěřící).

Když jsem se v osmnácti letech hlásil na univerzitní studium jednooborové anorganické chemie (pro výborný prospěch na gymnáziu jsem byl přijat bez přijímacích zkoušek), musel jsem napsat svůj životopis, který jsem nazval "Laudator temporis acti" a v němž jsem exaltovaně načrtl svou představu o hlubokém sepětí přírodních věd a klasické vzdělanosti (o něco později jsem zastával nutnost reformovat přírodní vědy v duchu Husserlovy Krize evropských věd, jež mne tehdy velmi ovlivnila). Chemii jsem se rozhodl studovat proto, že v přírodních vědách jsem cítil poctivost, řád, ověřitelnost, fascinaci tajemstvím, zatímco stav humanitních věd -- jak ke mně mluvil tehdy z časopisu Tvar -- mi připadal (už tehdy) na úrovni žvástů nevzdělaných idiotů. Ještě bych se trochu zastavil u Tvaru. Můj otec (jako básník, člen Obce spisovatelů) ho tehdy odebíral. Pro mou zvídavost to byl výborný zdroj informací o tom, jak vypadá současná vzdělanost a kultura. Bylo to odstrašující čtení, nicméně stále jsem se bál si to přiznat. Vždyť kdo jsem byl já? Pouhý gymnazista! Stávalo se pak ale častěji, že i můj otec začal dávat najevo své pohrdání tím časopisem a nakonec ho odhlásil. Tam jsem si poprvé uvědomil, jak hluboká propast je mezi uzavřeným světem literátů a světem vzdělaných, přemýšlivých lidí, kteří se dokáží postarat o sebe zcela nezávisle (můj otec je lékař a tehdy pracoval jako vedoucí oddělení TBC v Krnově). Jediný důvod, proč Tvar atd. za peníze daňových poplatníků vychází i nadále a zaneřáďuje veřejný prostor (a mate lidi tím, že se tváří, že on je ta kultura), spočívá podle mého v tom, že redakce by těžko hledala jiný způsob obživy.

Šel jsem studovat do Olomouce (na podzim 1994) se samozřejmou vírou v to, že většina univerzitních studentů je vzdělaných asi jako já nebo spíše více. Místo toho se však můj spolubydlící, student češtiny na pajdáku, divil, že čtu drama a ještě ve verších (Shakespeare). Vypadal jsem jako šílenec a blázen, zrůda kdesi z temných lesů. Mým vlivem se stávali z mých dvou nejbližších přátel však milovníci klasické kultury. Tentýž člověk např. si v roce 1997 na zdi svého pokoje vylepil Shakespearovy sonety, mezitím četl Prousta, Montaigne atd. (i když zrovna ho jsem pro antiku nikdy nezískal).

Psal jsem také básně, eseje, dramata... někdy jsem měl i tendenci je nějak uplatnit. Nabízel jsem např. svou básnickou sbírku do tehdejší "burzy rukopisů" v jakýchsi novinách (vedl to tehdy dr. Ladislav Dvorský, který se v naší vzájemné korespondenci choval velkomyslně), na jaře 1996 jsem jedno ze svých dramat nesl Davidu Drábkovi do Moravského divadla. Dnes se tomu směji: co si kdo mohl počít se mnou? O něco později jsem chtěl, aby některé mé básně vyšly v olomouckém studentském časopise, nabídli mi tehdy však, že místo na papír to dají na internet (mohlo to být v roce 1998), což mne urazilo. Na internetu jsem se poprvé zabydlel při diskuzích na ChristNetu, kde jsem zůstal asi do roku 2005 a vytvořil celkem přes deset tisíc příspěvků v debatách o teologii, filozofii (slavné bitvy o instrumentalismus zejména s lékařem Prokopem Remešem a křesťanským filozofem Davidem Černým), morálce, umění, dějinách, politice. To byla intelektuálně nejpodnětnější doba mého života, neboť veškerá četba je k ničemu, když ji nedovedete uplatnit v diskuzi, když si nedovedete vytvořit názor a hájit ho a zejména když se nedokážete názorově vyvíjet a ocenit argumenty svého oponenta (proto je tak zásadní narazit na oponenty inteligentní a vzdělané, kteří vás rozvinou). Na ChristNetu tehdy došlo ke šťastnému setkání lidí nejrůznějších povolání, zkušeností, životních názorů a vytříbila se diskuze tak vysoké intelektuální úrovně (i když tam snad žádný "intelektuál", jaké můžete najít na filozofických fakultách, nebyl), s jakou jsem se dosud nikde nesetkal a už se asi ani nesetkám. Zásadní, velké věci se opravdu dějí vskrytu, často jen náhodnou souhrou okolností. Nic takového dnes už na ChristNetu nenajdete.

Výhodou bylo, že šlo o debatu neformální, v níž hlavní motivací byla témata samotná, nikoli kariérní postup nebo prestiž. A žádné téma nebylo chápáno "akademicky", čili jen samo pro sebe, vždy šlo o životní orientaci, o integritu osobnosti a o to, jak žít. S mnohými diskutujícími jsem se viděl i osobně. Nejvíce na mne zapůsobily desítky ne-li stovky hodin debat se Slovákem Pavolem Lisým, informatikem, katolíkem a hinduistou, otcem (tehdy) 4 dětí, jenž čelil děsivé životní tragédii. V létě 2003 jsem jej a jeho ženu byl navštívit v malé vesnici u slovenských hranic s Maďarskem (jeho žena byla Maďarka a kalvínka). Když jsme stáli pod letním nebem plným hvězd, otázal se mne Liso s gestem směrem k vesmíru: "Boris, prečo je to také velké?" A ta otázka se mi v kontextu našich životních bolestí vryla do srdce asi navěky.

Někdy v té době jsem se dostal se svou tvorbou na server Písmák, na němž kdokoli, kdo chce psát poezii či prózu, může zveřejňovat svá díla. Žasnul jsem, kolik existuje psavců, jak se cokoli bez kontextu považuje za literární dílo a kolik frustrace a úniku před vlastní existencí, kolik lži v těch lidech je. Byl to typický literární svět: skupiny, fanoušci, osobní vazby, všechno se dělalo pro foro externo, pro postavení v tlupě a sociální interakci. Když už někdo nad literaturou přemýšlel, jeho bohové byli současní čeští básníci, o vytříbenosti, šíři a hloubce myšlení se samozřejmě vůbec nedalo mluvit. Samý primitivismus a hloupost. Jestli tam někteří lidé za něco stáli (za všechny zmíním Standu Vašinu), odešli v září 2003 houfně na server Totem (kde jsem potkal génia Filipa Sklenáře). Na Písmáku ovšem ještě předtím došlo k diskuzím, zejména s tehdy mladičkým studentem Literární akademie Petrem Vaňkem, z nichž vyplynula myšlenka vydávat literární časopis. Spolu s Petrem jsme došli k názvu časopisu "Téma". Chytl jsem se toho a oslovil svého přítele (s kterým jsem se ale bohužel dodnes neviděl) Jardu Karbana -- ten vymyslel logo a dal mi k dispozici své internetové stránky. Předpokládal jsem, že díky široké síti známých nebude pro mne problém časopis zaplňovat, zůstal jsem ale nakonec na to sám (Petr vycouval) a řekl jsem si, že musím všem ukázat, že to zvládnu. Základní předpoklad byl takový: časopis je postavený na tom, že umění nepotřebuje státní dotace, ale obětavost a umanutost člověka, jenž umění považuje za nejdůležitější, nejvážnější věc v životě (a to musí vysvětlit). A Téma také za celou dobu své existence (2003-2008) nestálo ani jedinou korunu nikoho.

Výhodou bylo to, že jsem si mohl celý projekt udělat podle sebe. Zachoval jsem částečně vazbu na známé z ChristNetu a Písmáku, částečně jsem se snažil získat (aspoň pro rozhovory) významné, nějak alternativní lidi a zejména jsem však vytýčil své vize a názory na kulturu. Poznal jsem i nové autory a přátele, zejména Martina Škabrahu, který v mém časopise publikoval svou diplomku. Martin mi pak řekl, že publikuje v Britských listech a já to pod jeho vlivem zkusil taky (začátek roku 2004). Téma vycházelo každé dva měsíce od září 2003 do konce roku 2008. Červenou nití mého úsilí bylo spojit staré s dnešním, otevřít kontext až do antiky, vyvázat se z povrchní omezenosti doby, ale také odmítnout omezenost disciplín na sebe samé -- v Tématu vyšly texty přesahující do lingvistiky (tematický celek "moderní lingvistika a zázrak jazyka"), psychologie (tematický celek "příběh jako terapie"), pedagogiky (tematický celek "recepce poezie u žáků ve škole") či filozofie (tematický celek "vztah mezi vědou a uměním" nebo rozsáhlá polemika s Patočkovým dílem Evropa a doba poevropská). V přílohách jsem vydával na pokračování i větší literární díla, např. mé drama Vitellius, básně Radka Čecha a mého otce a prózu Gustáva Murína. Z dnešních literárních hnutí se v Tématu objevil "agýismus" Josefa Musila. Mým cílem také bylo pokusit se o reinterpretaci minulosti české literatury, což jsem učinil v kritice seifertovské generace či v rozboru Máchova Máje.

Do léta 2006 vycházel můj časopis s ilustracemi, rozhovory a přispívalo do něj mnoho autorů. Udržet jeho chod bylo velice náročné a člověku tekly nervy. Přesto se mi podařilo získat rozhovory např. s Ivanem O. Štampachem, Janem Čulíkem, Ivanem M. Havlem, Janem Sokolem, Janem Paulem a dalšími. Svou výtvarnou tvorbu k ozdobení jednotlivých čísel poskytli např. Jan Saudek, David Černý či Ivan Pinkava. Později, od září 2006 do konce roku 2008, vycházely v Tématu už jen moje texty, často pocházející z "dávné" minulosti (např. v létě 1995 napsaný manifest aristokratického konzervatismu Volné zápisky jednoho aristokrata či v roce 1998 napsaný cyklus dopisů K filozofii moderní malby). Publikoval jsem více i svou básnickou tvorbu. Za celou dobu jsem se v Tématu podrobně věnoval mnoha významným klasickým dílům, např. Goethově Faustu, Dantově Božské komedii, Homérovým eposům, tvorbě prokletých básníků, attické tragédii, Mickiewiczově tvorbě, Nietzschovu Tak pravil Zarathustra, Burroughsově Nahému obědu, Ginsbergově tvorbě, Ibsenovým dramatům, Camusově Moru, Eposu o Gilgamešovi atd. Ne na vše jsem samozřejmě stejně hrdý (dodnes ale čtu rád např. svou někdejší polemiku s Kunderovým esejem Zneuznávané dědictví Cervantesovo). Postupně, jak se mé úsilí a nadšení přenášelo do vědy, články v Tématu byly stále kratší, unavenější a plné překlepů a chyb. Během roku 2009 jsem pochopil, že Téma nemůže pokračovat dále, i když bych se chtěl někdy zase vrátit k dalším dílům, jejichž rozbor mne nesmírně láká (Hledání ztraceného času, Odysseus, Don Quijote, Tristram Shandy, Shakespearova dramata...).

V současnosti však čelím spíše strachu z barbarství a ptám se, k čemu to všechno je, jestliže mladí lidé odmítají číst, přemýšlet, rozvíjet se a vzdělávat se. Nevadí mi, že Téma bylo a je ignorováno českými "intelektuály" a literáty a kritiky a uměnovědci atd., v ty jsem stejně nikdy naděje nevládal. Vadí mi, že barbarství se stává všeobecnou normou a svádí, jak jsem byl nedávno svědkem, i ty, kteří stojí o vlastní autenticitu. Ale jako to bylo s autenticitou vždy: bez bolesti a utrpení to nepůjde.

Vytisknout