Brevíř pravicového (váhavého) voliče

25. 5. 2010 / Robert Bartoš

V našem nárůdku za horami je vše rozklížené a postavené na hlavu. Teenageři, všude ve světě naklonění levici, volí u nás pravici, Zelení, všude ve světě v koalici s levým spektrem, se u nás přiklání ke stranám velkoprůmyslu. Společnost je zmatena kouřovými clonami pravicových médií, heftováním reklamních agentur, PR-agentur, consultingů, investičních brokerů nebo bank. Na facebooku se organizují bojůvky proti lidem a stranám, které média tomuto stádu zasunou do podvědomí jako belzebuba. Po politicích se hází vajíčka, flašky a dává se jim pěstí. Část mládeže se posmívá chudým "sockám" a projevuje pohrdání starými lidmi, které, podle všeobecně rozšířené účetnické mentality, "my mladí musíme živit". Smutný výsledek vyostřené propagandy individuálního sobectví a vlády peněz.

Mluvím-li s lidmi o politice, mám pocit, že si tento národ řekl, padl komunismus, zlo je pryč. To, co přišlo, musí být zákonitě dobro. A o víc se není třeba starat. Teď už je vše zažehnáno, je před námi jen skvělá budoucnost. O veřejné věci se není třeba starat. Kdo kritizuje dnešek, má rád včerejšek. Pravá dobrá, levá špatná.

Máme několik dní do voleb a potkávám maminky na mateřské, středoškolské učitele, knihovníky, zdravotní sestry, zaměstnance státní správy - neboli v Čechách! (ale pouze v Čechách), typické představitelé pravicového elektorátu. Všichni volí pravici, protože to je ta správná strana, jelikož všechno nalevo je prý komunismus. Tak jim to bylo vsugerováno většinovými médii a pravicovými stranami. Taky by se znemožnili mezi svými kamarády, kolegy v práci, manžely, na facebooku a co já vím, kde ještě, kdyby ukázali, že smýšlí jinak. Smutný paradox je ten, že právě těmto lidem, závislým na státním rozpočtu, by to pravicové strany svými škrty pěkně spočítaly. Nazývám tyto voliče: Tonoucí, co volá, zašlápněte mě ještě víc pod vodu.

Tato země byla zachvácena produktem neoliberálních myšlenkových dílen, zvaným Washingtonský konsenzus, jehož jádrem je deregulace, privatizace, snižování daní právnickým osobám. Byl aplikován ve většině zemí světa, jeho výsledkem bylo zpustošení sociální oblasti a přesun bohatství od nejchudších vrstev a střední třídy směrem k nejbohatším (víc zde). Pomocí pravicových médií u nás tyto myšlenky rozšířil V. Klaus a jeho spolupracovníci v první polistopadové vládě. Mládež na školách byla vychována k uvažování v pojmech "Má dáti -- Dal", člověk coby nákladová položka, škola, nemocnice, coby akciová společnost, jejímž cílem je především vytvářet zisk. O kultuře se už v těchto účetních hlavách neuvažuje jinak než jako o "návštěvnosti, sledovanosti". Vlastní poslání nemocnice -- tedy léčit lidi, nebo účel kultury -- duševně zjemňovat člověka -- je zatlačeno do pozadí. Snažit se podpořit dotacemi například dobrý divadelní soubor, který má pochopitelně malou návštěvnost či časopis, který má malý náklad, ale poskytuje obci nekomerční kvalitu, se v naší kotlině rovná hrdelnímu zločinu (už slyším nekonečné debaty o tom, kdo rozhodne, komu se dotace má dát a komu ne).

Receptem na vše je ničím nekorigovaná hra tržních sil. Svoboda pro V. Klause byla a je pouze svoboda podnikatelů, která se projevuje ve změkčování zákonů v oblasti daňové, sociálních odvodů za zaměstnance, rušení trvalých pracovních poměrů a převádění na externisty nebo na dobu určitou atd. K jakým výsledkům vede změkčování zákonů a nedostatek pravidel pro soukromý byznys vidíme na příkladu americké finanční krize. Například Bill Clinton zrušil v roce 1999 Glass-Steagallův zákon, který odděloval činnost komerčních bank od investičních. Tím bylo umožněno všem bankám provádět neregulované burzovní spekulace. Dalším příkladem je ničím nekorigovaná činnost hedge-fondů, které záměrným prodejem velkého množství vypůjčených akcií sráží akciové kurzy, tyto akcie zpětně nakupují a z rozdílu cen profitují. Bezprecedentní chování bylo zjištěno i u činnosti ratingových agentur, které podvodně oceňovaly akciové balíky s bezcennými papíry na AAA.

Po dvaceti letech ostřelování jedinou ideologií se v hlavách lidí vytvořil určitý stav mysli, jímž lze zdůvodnit bez nutnosti velkého přemýšlení úplně všechno. Média vyprodukovala jakýsi katalog pravicových mýtů, který definuje přátele a nepřátele, dobro a zlo. Černobílá i nadále dominuje naší mysli. Táborové myšlení a davová psychóza pořádají hodokvasy.

Níže se pokusím vysvětlit, v jakých žijeme naordinovaných mýtech.

Mýtus levice:

Sociální demokracie je špatná, protože je na levici a všechno, co je na levici, je špatné, protože na levici jsou komunisti.

Emotivní a velmi častý postoj, odvíjející svůj původ z vlastních anebo odposlouchaných špatných zkušeností s bývalým režimem. Nicméně je nutno spíš zapnout mozek a podívat se na fakta.

Sociální demokracie je historická strana s více než stoletou tradicí, která se vyskytuje v celé řadě západoevropských zemí a střídavě je ve vládě anebo v opozici. Pokud je známo, tak na Západě se o žádný puč nepokoušela. Je to typická středolevá strana, která tradičně hájí zájmy intelektuálů, umělců, učitelů, úředníků, dělníků a patří, na rozdíl od ODS, do jednoho z hlavních názorových proudů Evropy. Házet ji do jednoho pytle s komunisty svědčí buď o neznalosti základních politických kategorií, anebo účelové diskreditaci. Oblíbený názor, že sociální demokracie není taková jako je ta na Západě je přinejmenším legrační. Jsou snad pravicové strany vzhledem k "lidskému materiálu" u nás takové, jako jsou pravicové strany na Západě?

Mýtus daní:

Když bude byznys platit menší daně, začne vytvářet pracovní příležitosti.

Realita: Jenom na základě nižších daní nezačne vytvářet nic. Podnikatel začne vytvářet pracovní místa, až když má zakázky. Když má zakázky, začne podle toho koncipovat výrobu. Nakupovat materiál, pořizovat stroje, přijímat lidi do práce. Nehledě na to, že se na základě analýz prokázalo, že princip snižování daní je pro zvyšování růstu zanedbatelný. Asi jedno procento snížení daní produkuje růst 0,1. Avšak jedno procento snížení daní produkuje zvýšení chudoby o 0,4. Daně nejsou rozhodující kritérium a speciálně nadnárodní společnosti mají velký manévrovací prostor pro "kreativní účetnictví", pro přesuny peněz v rámci jedné firmy do ciziny, kde jsou nižší daňové kvóty atd.

Samotný MMF radí Německu, aby dál nesnižovalo daně, protože se tím podsekne poptávka domácností. Že by i MMF byl socialistická organizace? Snížení poptávky má za následek nižší příjmy firem, což vede k dalšímu propouštění, k další nižší poptávce a nekonečné spirále propouštění. Jak známo poptávka je tvořena zhruba ze 2/3 poptávkou domácností. Nedávno provedené reprezentativní průzkumy v Německu potvrdily, že většina Němců by přijala zvýšení daní, pokud by se zlepšila kvalita služeb veřejného sektoru. Významní němečtí ekonomové tvrdí, že ke státnímu zadlužení nedochází, jak je nám servírováno, nehoráznými výdaji v sociální oblasti, nýbrž tím, že zhruba od roku 1998 došlo k gigantickému snižování daní a tím k nižším příjmům státního rozpočtu. Stát, aby dostál všem svým závazkům vůči občanům, byl nucen si neustále půjčovat. Dále k daním a sociální politice ZDE a ZDE.

Rozpočtová situace u nás za vlády Topolánka a dobrého hospodáře Kalouska:

"Vykázaný schodek v roce 2009 je nejhorším výsledkem hospodaření státního rozpočtu od roku 1993. Na hospodaření státního rozpočtu v roce 2009 se negativně projevila především ekonomická krize a některé legislativní úpravy umožňující různé úlevy především v oblasti daní a pojistného na sociální zabezpečení. Inkaso daňových příjmů včetně pojistného bylo o 159,2 mld. Kč nižší než předpokládal schválený rozpočet". ZDE

Když mluvím s lidmi, je až zarážející, jak situaci nechápou a věří neoliberálnímu triku na občana o zázraku snižování daní. Vždyť přece veřejný sektor potřebuje 90 % lidí, denně se musíme dopravovat veřejnou dopravou, potřebujeme nemocnice, školy, silnice atd. a když vybereme do společné kasy méně, nebudeme moci tyto služby v plném rozsahu zajistit. Města budou dotovat tyto služby méně a následkem toho se buď omezí jejich rozsah, nebo se zdraží (čímž se omezí dostupnost) nebo tyto služby zaniknou. Samozřejmě je možnost je privatizovat, ovšem soukromý podnikatel pracuje se ziskem, čímž pádem se tyto služby zdraží a nebudou dostupné všem. O tom, kolik lidí skutečně nepotřebuje veřejné služby a daně jsou pro ně jen vyhazováním peněz ZDE.

Pravicové strany vidí jako prostředek ke snížení deficitu rozpočtu osekávání všech možných výdajů. Především sociálních výdajů pro ty nejpotřebnější. V rozumném zvýšení daní firmám, špičkově vydělávajícím jedincům, ve snížení výdajů na zbrojení, v zavedení daně z luxusu, dědické daně apod. pravice pochopitelně žádný potenciál nevidí.

Mýtus antikomunismu:

Je třeba mobilisovat proti komunismu, protože stále hrozí nebezpečí jeho návratu.

Samozřejmě, že se měli potrestat všichni ti Biľakové, Indrové a další podepsaní ve zvacím dopisu, kteří si na svou zemi pozvali okupanty. Jenže se tak mělo stát hned v roce 1990. Za to, že se tak nestalo, máme "samet". Jsme humánnější, nejsme jako "oni". Žijeme v zemi, kde se zlo netrestá. Z naší neschopnosti, možná zbabělosti, vystoupit tvrdě proti páchanému bezpráví, trpíme léta morální kocovinou. O této neschopnosti vyčistit stůl napsal už za totality L. Vaculík, že národ bolí z toho všeho břicho a nemůže ty plyny dostat ven. Zdá se mi, že po dvaceti letech po těch nevyřešených zrádcích, estébácích s nadprůměrnými důchody, gaunerech s nakradenými miliardami, komplotu politiky a byznysu a tak dále nás opět bolí břicho. Ulevíme si někdy?

Český antikomunismus je jenom výrazem černobílého myšlení a nepochopení mocenské šachovnice světa. Návrat komunismu nehrozí, protože pro něj chybí příznivé mezinárodně-politické podmínky, které zde byly po skončení 2. světové války. Tehdy velká část české veřejnosti byla příznivě nakloněna  politice Sovětského svazu pod vlivem osvobození Rudou armádou a z pocitu zrady západních velmocí před válkou. Na prvním místě s Benešem. V zemi již za války operovali příslušníci NKVD (pozdější KGB), kteří s českými komunisty připravovali převrat. Dnešní situace, kdy jsme zakotveni v EU a NATO, je diametrálně jiná. Dnešní antikomunisté buď žijí stále ve schizofrenii studené války a nedovedou nahlédnout novou politickou situaci anebo vyznávají tuto politickou linii, aby splynuli s určitými ideologickými předpoklady pravicových stran. Nepostrádá na pikantnosti, že někteří hlasití předáci dnešního antikomunismu za minulého režimu požívali různých výhod, běžně cestovali na Západ a navíc škodili disidentům, kteří bojovali proti komunismu už za jeho vlády. Ve světle nebezpečí dnešního světa jako je např. blížící se ekologická katastrofa, nalomený finanční systém a energetická krize se vylupuje legračnost českého provinčního myšlení v plné kráse. Je to něco jako šířit strach z příchodu otrokářského řádu. Navíc je rozkošné, že právě ODS svou asociální politikou nahání lidi do náruče komunistů. Kdyby se u nás dělala politika pro průměrného občana, a ne pro zbohatlíky a nadnárodní koncerny, příznivců KSČM by valem ubývalo.

Mýtus Paroubek:

Kdyby vyhrál volby, přijdou do vlády komunisti a začne se znovu vyvlastňovat a možná i střílet za to, že někdo vlastní obchod nebo fabriku.

Nepřijdou. Paroubek už jednou premiérem byl a nic takového se nestalo. Nebo myslíte, že si zákeřně chce počkat? Po létech štvanice pravicových médií na Paroubka se dá říct, že Paroubek coby belzebub nebo netvor je mediálně našlehaný stav mysli českého člověka. Při střízlivém pohledu na program ČSSD vidíme, že se jedná spíše o umírněné návrhy, které jsou vedeny s větší sociální spravedlností a úsporami přibližně stejnými jako vykazuje ODS. Paroubek by eventuálně vedl menšinovou vládu a občas by se při nějakém zákonu nechal podpořit komunisty, jindy nějakou jinou stranou. Ostatně tak, jako to dělala ODS v předchozích koalicích.

Mýtus Paroubek zadluží stát jako Řecko:

Od roku 1997 státní dluh neustále stoupá, zadlužovaly se jak ODS, tak ČSSD. Za onoho proklamovaného zadlužovače Paroubka došlo k mírnému snížení státního dluhu. Největší státní zadlužení mají na svědomí Zeman a Topolánek: Graf ZDE, článek ZDE a ZDE.

Mýtus plýtvavý sociální stát

Naše sociální výdaje činily v roce 2005, tedy za vlády plýtvavé sociální demokracie, 19,5 % HDP, oproti průměru OECD, kde dosahovaly 20,6 %. Byli jsme lehce pod průměrem všech zemí Evropy. K tomu ZDE a ZDE .

Mýtus privatizace zdravotnictví a pojišťoven:

K tomu jsem psal již ZDE.

Na závěr připojím ještě jeden mýtus, nikoliv pouze pravicový, nýbrž všeobecný.

Mýtus nedá se s tím nic dělat:

Lidé s tímto názorem měli zůstat v totalitě. To by skutečně nemuseli ve veřejném životě nic dělat, všechno by za ně vyřešil Ústřední výbor KSČ a měli by na stole aspoň ten gulášek. Jenomže demokracie funguje jinak. Ta přímo vyžaduje zpětnou vazbu zdola směrem nahoru neboli se předpokládá aktivní účast občana ve veřejném dění. Lidé musejí dát nahoru signál: Chceme to tak a tak. Přirozeně by bylo zapotřebí změnit některé zákony, které v podstatě brzdí možnost přímé demokracie. Například je nutné zavést institut občanské zákonodárné iniciativy, z jejíhož popudu by občané shromážděním stanoveného počtu hlasů mohli přednést návrh na změnu zákona na celostátní úrovni.

Vytisknout