Vzpomínka na Boženou Pokornou

27. 5. 2010 / Martin Profant

Božena Pokorná, překladatelka ruské klasické literatury, patří k nejneuvěřitelnějším postavám Miráklu Josefa Škvoreckého. Rusky se naučila za protektorátu a v padesátých letech s buldočí zatvrzelostí bojovala o to, aby kromě budovatelských častušek a skvostů socialistického realismu vycházel také Puškin, Lermontov, Čechov, a později Babel, Achmatovová, Solženicyn. Každý, kdo si dá trochu práce, zjistí, jak se jmenovali ty a ti, ze kterých Škvorecký Boženu Pokornou vytvořil.

Jak nejen umělecky, ale i fakticky pravdivá je ta její naprostá neuvěřitelnost. A jestli opravdu v tom srpnu nápisy neopravovala, pak měla ... asi by ji méně bolely rány na duši v letech, která měla přijít. Potkal jsem Boženu Pokornou či spíše její duchovní dcery a vnučky několikrát. Naposled u maturity, když Saša P., mimochodem dcerka z někdejší bělogvardějské rodiny, náhle zapomněla svojí plynnou ruštinu a za živého boha si nemohla vybavit, po jakých událostech se podepisovala smlouva o československo-sovětském (nebo to bylo opačně?) přátelství z roku 1970. Když nakonec s intonací srozumitelnou i tomu, kdo se nikdy ruštinu neučil, sdělila: "ПОСЛЕ ОККУПАЦИИ", zazněla po několikavteřinovém a nekonečném tichu od stolku zkušební komise oprava:"ПОСЛЕ ЗАХВАТЫ".*

Prošedivělé vlasy mám, ale natáčky bych si do nich vplést neuměl. Nasadím si na ně noční čepici s bambulí, snad to bude stačit, když opravuji nápis v názvu článku Štěpána Kotrby: "Rusák a Právo mluvit".

Rus, pane redaktore, vždycky Rus. Psal jste o barbarském právu dobyvatele, vjíždět na koni do chrámu, nepřipodobňujte se k takovému barbarovi v chrámu své vlastní řeči. Rusák a židák jsou nevinné v jediném českém etnolektu, v ústech těch, kteří sami o sobě mluví jako o Romácích. Máte pravdu, pan Sergej Magid je arogantní osoba, ale tím "Rusákem" přistupujete na jeho úroveň. Připouštíte, že by jeho ryze osobní kvality, míra soudnosti a intelektu, měly co dělat s jeho národností.

Pro ty, kteří se již nemuseli učit ruštině povinně, v obou případech zní český překlad "po okupaci". V sedmdesátých letech se ovšem učil na českých gymnasiích imperiální jazyk a v tom nebyla správně ani jedna verze, protože se v něm okupaci povinně říkalo internacionální pomoc. Za okázale projevenou neznalost této jemnosti imperiálního jazyka hrozilo Saše, že neodmaturuje, paní profesorce, že přijde o místo. K jemnostem užívání imperiálního jazyka náleží i to, že paní profesorka dobře věděla, že Sašin tvar je nejen správný, ale vhodnější než její oprava.

Poznámka ŠOK: Jak se snažím vysvětlit jinde, těch opravdových Rusů, čtenářů Puškina či Majakovského, si vážím. Pohrdám proto pouze "Rusáky", ale i "Usáky"... nevidím mezi nimi rozdíl. Ten název se neváže k učitelce ruštiny mé přítelkyně, která žije v Praze také dlouho. Neváže se ani k mým studentkám, které do Prahy přicestovaly z některé země bývalého Sovětského svazu, aby zde studovaly mezinárodní vztahy a veřejnou diplomacii. Neváže se ani k těm, kteří stejně jako já rádi navštěvují koncerty Alexandrovců. Termín "Rusák" se neváže ani k osobě ruského vojenského přidělence, se kterým jsem se potkal v Parlamentu na semináři o americkém radaru, který měli "Usáci" instalovat v Brdech. Rozuměli jsme si - minimálně v tom, že jsem chápal stanovisko Moskvvy k tomu, že někde bude zahrabáno deset sil schopných odpalovat jaderné střely Minuteman a napomohl jsem k všeobecnému pochopení některých technických podrobností a tím i pochopení destabilizující záludnosti toho kroku... Termín "Rusák" se ovšem váže k osobě člověka, který si osobuje právo hovořit do vnitřních záležitostí tohoto státu a činí z titulu člověka, kterého tu nikdo nikdy nechtěl a který zde ještě žije jen proto, že zločin, kterého se dopustil, už je dávno promlčen... a my jsme holt holubičí povahy. Protože jinak by možná třeba také visel na nejbližší lucerně. Сволочь . Захватчик .

Vytisknout