Nač lidem rozum, když je na ně možno působit násilím

26. 5. 2010 / Jan Campbell

Mezi těmito dvěma póly cítím dynamiku, která vybízí k úvaze, jak se chovat a přežít bez větší újmy v komplexních systémech, jejichž osud je všeobecně znám. Byl zajímavě popsán mimo jiné v J. A. Tainterově knize „Kolapsy složitých společností“. Doporučuji ji každému, kdo se zajímá o prognózy anebo dělá dojem, že ví, jaký bude zítřek. Můj osobní konec na zemi se blíží rychlostí, podobné té, se kterou se blíží konec současného společensko – hospodářského systému. Nehledě na věk a zkušenost se mi nedaří odhadnout rychlost. Stejně jako většině, která ztratila cit pro čas. Ten je ale mimo jiné produktem myšlení, ... a to vyžaduje čas.

22. května, zapisuje Tolstoj ve svém diáři: „Общаясь с человеком, заботься не столько о том, что бы он признал в тебе любовное к нему отношение, сколько о том, чуствуешь ли ты сам к нему истинную любовь.“

V překladu asi tak: „Mluvit s člověkem, nedělat si starost jenom o to, aby on viděl v tobě láskyplné chování k němu, ale jde spíše o to, jestli ty sám cítíš k němu opravdovou lásku.“

Příští den Tolstoj rozvíjí svojí mysl dál a dělí se s Goldenweiserem: „Когда я обдумываю, как мне постутпить, то должен быть только я и Бог, который во мне. И если и наедине с Богом решил, что я должен поступить так, то больше не должно быть другихх соображений. Думать о людях и их отношении к себе очень опасно. Казалось бы, очень хорошо стараться, что бы люди меня любили, а это дурно. Если иногда удается забыть о людях, испытываешь какой то экстаз свободы.“

Česky bychom řekli: „Když uvažuji nad tím, jak se musím zachovat, to musí být jenom já a Bůh, který je ve mně. I když i v samotě s Bohem se rozhodnu, že se musím zachovat tak, jakékoli jiné úvahy jsou zbytečné. Přemýšlet o lidech a o jejich vztahu ke mně, je velice nebezpečné. Zdánlivě je chválihodné se snažit, aby tě lidi měli rádi, ale je to hloupost. Jestli se občas daří na lidi zapomenout, prožíváš jakousi extázi svobody.“

Takováto schopnost ignorovat cizí mínění je překrásná, především v podmínkách bezesporné mravní orientace. Dnes, sto let později, žijeme a vychováváme mladé pokolení bez mravní orientace jako sluhy elit a super-elit. Tyto ovládají velmi dobře metodu kolektivní ochrany svých zájmů. Našinec ji ztrácí. Sofistikované použití vyvolávání strachu a nejistoty, různá doporučení Evropské komise a jejich podkomisí, je zabaleno v možnostech opravdových a nebo uměle vyvolaných strategických šoků, jak nám ukázala prasečí chřipka, vulkánový popel, Řecko, ale i hornická tragédie na Sibiři a ropa v Mexickém zálivu. Ta se již sama dere ke svému nejhladovějšímu spotřebiteli.

Vidíme také, jak vznikající strach z odsouzení druhými, anonymními sílami, je velice efektivní, možná i poslední. Ratingové agentury hrozí obyvatelstvu, že splátka státního dluhu bude dražší, když... Evropská komise nehrozí, jenom doporučuje koordinaci a kontrolu národních rozpočtů, která již stejně existuje a která již dávno potopila finančně – hospodářskou nezávislost státu...

Ministři hrozí, že nebude na důchody, když nebude privatizace. Na tomto místě si dovoluji udělat pauzu a poukázat na osobní zkušenost z Británie. Důchod, který mi zanechal privátní, ani ne po dvou letech správy zbankrotovaný penzijní fond, doporučený Lady Thacherovou, nestačí ani na nájem skromného bytu v Praze, již ani nemluvě na oběd nebo večeři se skleničkou vína v pražském Allegro. ... Tuto restauraci navštěvují mimo jiné majitelé a manažeři společností, které hrozí těm, kteří se neumí v něm radovat, za to ale umí pracovat.

Je třeba znát jak hospodařit, dále spořit a optimalizovat... Při pohledu z Allegro na Pražský hrad se mi vytratil Svoboda z paměti, a jeho místo zaujal pocit, že se s ním ztrácí i svoboda. Zmenšená čistota myšlení mě vede k myšlence, zdali nejsem na cestě v zemi, kde zítra znamená včera...

Na této cestě, nejenom v této zemi, se atomizovaná společnost pilně učí přivykat novému, pomoci „vyzkoušejte, možná že...“, starého v novém kabátě, pomoci „nelži, nekraď, nedělej dluhy a nemusíš se bát“ a pomalu i nesnesitelnému: vyřazení ze společnosti a života bez placené práce. Staré pořekadlo však říká, že bez práce nejsou koláče. Jak se k nim dostat bez práce, se nedovídám...

Vím ale, že krácení sociálních dávek rozpočet nespasí.

Mnozí z nás bojují se strachem na všech možných frontách: o existenci, práci, životní prostředí, mají obavu, co si ten či onen bude myslet, ale ne vědět, učí se trpět a pro mnohé se nesnesitelné ponížení stává dokonce zvykem. Obyvatele rodné země Tolstoje to dokazují každodenně, nehledě na almužnu, kterou jim stát nabízí a nehledě na nevratné dary a dolary, které stát přináší jejich elitě do offshoru. Hra se strachem se stává řeckou tragédií. Řecko se stalo strašidlem a porodilo dalšího potomka rodu paniky, ve které se daří a bude ještě lépe dařit těm, kdo nevěří naivním ekonomům a kdo nepropadl panice. Tito „zasvícení“ ví, že vichřice přijde s nástupem inflace. Ji rodí zrada principu práce Evropské Centrální Banky a neochota politiků se konečně rozloučit s dolarem. V příchozí vichřici se bude mnohé lámat a opět klamat. V ní se ale nezlomí dřevo a s nim spojené akcie společností aktivních v dřevařském průmyslu a ani měkké zlato. To se neztratí a neutopí ani v příští povodni.

Prognóza FAO totiž věstí zvýšenou potřebu dřeva ve světě o více než 50% do roku 2020. Jenom kulatého dřeva bude podle německého Weltwirtschaftsinstitutu v Hamburgu potřeba do roku 2030 přibližně 800 milionu kubických metrů. A to jsme na začátku boomu, kdy strach z Číny ještě nesestoupil z jeviště do hlediště. V Číně se dnešní potřeba papíru pohybuje pod 50 kg na obyvatele, u strýce Sama je to již 300 kg. Šanghaj dohání jak může, je ale pořád daleko od cíle se svými 170 kg papíru na obyvatele. Tato úvaha nedovoluje se podrobněji zamyslet nad rolí dřeva jako nositele energie a paliva v dobách, kdy neviditelná ruka trhu opět dojde k benzinovým pumpám a do kotelny a zviditelní tržní ceny. Tem, kdo se nebojí vědět, doporučuji analyzovat kanadskou společnost Sino Forest, hospodařící v Číně od roku 1994, největšího amerického vlastníka lesů Plum Creek Timber nebo australskou TFS Corporation, která k radosti všech milovníků parfémů Chanel, Yves Sant Laureát či Esthee Lauder dodává nezbytné santalové dřevo.

A kdo se bojí do lesa, a má raději třpytící se zlato, ať se podívá do historie nejenom Tolstého. V ní se doví, že již ve starém Římě cena jedné tuniky byla rovna jedné unci zlata (31,1 gramu). V Anglii 18. a ještě i 20. století stačí unce na jeden pěkný oblek. A kdo se do něj nevejde, spotřebuje asi víc chleba, než je zdrávo. Dnes stojí v Německu, v Evropě, bochník chleba přibližně 2.50 euro. V době babylonského krále Nabuchonodosora II, to jest před 2 600 roky, jste si mohli koupit za unci 350 bochníků chleba. Možná i tento příklad ukazuje cestu k obezitě, jež se stává nejenom bezpečnostním rizikem u Obamy a Camerona. Zlaté časy, kdy dolar byl podložen zlatem...

Zlaté časy bude mít i ten, kdo si uvědomí, že od založení Federal Reserve System v roce 1913 do dnešního měsíce lásky dolar ztratil 95% své koupěschopnosti. Současně zlato zvýšilo svou cenu o faktor 50! Nejvíce však ztratil dolar – právě v době vlády neviditelné ruky trhu, odtržení od zlata a růstu rad i růstu i morálního úpadku: od roku 1971 dolar ztratil téměř 80% své koupěschopnosti.

Nestačí to k probuzení?

Dnešek by nebyl dneškem a zlato by nebylo zlatem, kdyby nebylo řečí o Číně. Ani tam není všechno zlato co se třpytí. V této úvaze se ale nebudu rozepisovat o tom, zda ještě platí, co řekl v 1974 Teng Siaoping v OSN: „China is not a superpower, nor will it ever seek to be one.“ A nebo co píše ve své nové knize harvardský profesor Joseph Nye „The Future of Power in the 21st Century.“ K nim však příště. Dnes se omezím jenom na fakt, že Čína pracuje na realizaci plánu, jehož cílem je, aby krytí měnové rezervy dosáhlo z dnešních 1,6% brzo mezinárodního středního průměru ve výši 10%. Je zcela jedno, zda toto číslo bude menší a nebo ještě větší.

Jasné je, že Čína bude nakupovat zlato, a to nejméně 5 000 tun. A to není málo. Proto cena zlata poroste dal a dnešních přibližně 1 000 dolarů za unci může být v blízké budoucnosti podstatně méně na její nákup než 2 500, 3 000, u některých spekulantů dokonce 5 000 dolarů... V této euforii je na místě si připomenout chování korunního svědka Greenspana, amerického stachanovce, který dal do pohybu tiskárny a zavalil svět tunami dolarů – „splnil plán“ Wall Streetu na výtečnou, přeplnil očekávání mnohých a při tom všem zapomněl, co sám napsal v roce 1966: „.. bez standartu zlata není žádná možnost zachránit úspory před odvlastněním inflací...“

V roce 1999, již také se zmenšenou čistotou myšlení, která je vlastní většině, náznakově přiznává, že svůj postoj ke zlatu nezměnil: „... Zlato je celosvětově pořád ještě ten poslední platební prostředek. Papírové peníze mohou být v extrémní situaci neakceptovatelné, kýmkoli odmítnuty. Zlato bude vždy akceptované.“ A tím jsme u morálky, nejenom peněz velkých lidí, kterým se platí za přednášku tolik, že se ceny v Allegro pro ně zdají cenami ve stánku „fish and chips“; ale i naší společnosti.

Proto se stalo, že obsahem morálky mnohých individuí a států je zájem o mínění druhých... žijeme na prahu post–globalizace, hledáme, protože nevíme co bude a nemáme důvěru. Pokulháváme za technologickým pokrokem, jako otroci... včetně zahraniční politiky, která se tímto virem nakazila.

Tolstoj by si nalil asi ještě více... nejen do skleničky, kdyby věděl a mohl si představit transparentnost našeho dnešního života. Pohled na její druhou stranu totiž ukazuje, že ta je schopna zpomalit rychlost akcí elit a super-elit, oné hyper-buržoazie. Zatím je to štěstí, tahle transparentnost, ještě na naší straně, jsme živí, máme naději. Ale jak dlouho?

Extáze svobody je překrásná, když do ní zapadne Tolstoj: „Je jen jedno nepochybné štěstí v životě – žít pro druhého“. A zde mám vážné obavy, že naší vůdci v politice a vzdělání rozumí citátu, jestliže ho vůbec četli.

Diář květnových dnů před sto lety nabízí ještě další Tolstého myšlenku: „В какой нибудь бабе дорога именно эта настоящая вера в живого Бога, все равно, что она видит в матушке царице небесной или в иконе. Это все-таки живой Бог, и, во всяком случае, она ближе к Богу, чем профессор“.

„V nějaké bábě je právě drahá tato opravdová víra v živého Boha; je lhostejné, jedno, co ona vidí v nebeské Matce Boží nebo ve svatém obraze. Je to přece živý Bůh, i v každém případě, ona je bliž k Bohu, než profesor.“

Lidé jsou blíže k Bohu tam, kde je tradice. Pokud existuje silná tradice, intelekt je omezen ve svém působení. Naše společnost likviduje tradici za každou cenu, na její místo staví postuláty a tvoří umělou tradici prostředky, které Tolstoj odmítal. Mezi takové patří i liberalismus evropského západu a průmyslový pokrok. Západní společnost považoval za nelidskou a krutou. Podobně jako já, který měl možnost žít a pracovat v mnoha zemích mnoho desetiletí...

V tomto kontextu se stává intelekt silnějším a jednou z mála cest k Bohu nejenom u individua, ale i ve společnostech. Vysoký intelektuální rozvoj je totiž schopen odmítnout ploský empirismus, aroganci positivismu, samo-spokojenost ekonomických i dalších věd, atheistický manýrismus, pýchu a podvod.

Výlučně totalitární, religiózně orientovaná společnost potřebuje intelekt jako protipól. Výlučně totalitárni, na konsum orientovanou společnost bez morální orientace může zachránit jenom intelekt před pádem do propasti. Podobné platí i pro pyšný atheismus.

Jestliže ale hraje tradice silnou roli, může prostému člověku zaměnit a nebo při nejmenším zamlžit rozum a někdy i morálku. Po té člověk postupuje ne podle (svého) svědomí, ale podle na něho kladených očekávání nebo „jak to má být“, a „co se sluší“. Proto se stává intelekt oporou morálky a religiosního cítění. Jeho přítomnost dovoluje pozorovat nejenom rostoucí množství mágů, pověry, rituálů, esoteriků a podobných jevů majících autoritu u prostého člověka, ale i růst víry v přítomnost Boha u tak zvaně rozumných. Tohle lze nazvat jednou z podstatných změn od doby Tolstého diáře.

Současně je ale celá řada věcí, které se nezměnily. K nim patří obsah dialogu Tolstého s Goldenweiserem 23. května, před sto lety, kdy oba diskutovali knihu francouzského protestantského theologa Alberta Revilla (1826 – 1906) „Jesus vom Nazareth“. Na Goldenweiserův názor, že Revillovi „je idea státnosti příliš cenná“ odpovídá Tolstoj: „Ano, ona často nabírá religiosní význam“. A pokračuje, ... že v ranné čínské religii, to jest do Konfucia, byl stát založen na religiozitě, religie byla základem státu. Goldenweiser dodává: „U nás a teď pořád, se stát ne vždy obětuje kvůli religiozně morálním požadavkům, spíše naopak“. A Tolstoj odpovídá: „Ano, a v tom je ten problém“.

Ve dnech 22. a 27. května 1910 Tolstoj dále zapisuje: „... Всегда из покоренных находятся люди, не гнушающиеся участием в грабеже, часто, особенно теперь, не понимая того, что они делают, и за выгоды участвуют в порабощении своих братьев. Это совершается теперь от палача, солдата, жандарма, тюремщика до сенатора, министра, банкира, члена парламента, профессора, архиерея... Если бы только понимали эти несчастные, глупые, грубые, самодовольные злодеи, если бы они только понимали, что они делают, сидя в своих мундирах за накрытыми зеленым сукном столами и повторяя, разбирая с важностью бессмысленные слова, напечатанные в гадких, позорящих человечество книгах; если бы только понимали, что то, что они называют законами, есть грубое издателство над теми вечными законами, которые записаны в сердцах всех людей”.

„Vše je velmi jednoduché. Okupanti, vrahové, loupežníci si podčinili pracující. Vždy mezi poníženými se najdou lidi, kteří se neštítí účastí v drancování, často, a obzvlášť teď, bez pochopení toho, co dělají, a za výhody se podílí na zotročování svých bratrů. Toto se teď páchá začínajíc od kata, vojáka, četníka, věznitele do senátora, ministra, bankéře, člena parlamentu, profesora, archieree... Kdyby jenom tito nešťastní, hloupí, bezohlední, samolibí zloději rozuměli, co činí, sedíc ve svých mundúrech za stoly, prostřenými zelenými ubrusy, opakují a rozebírají s velkou závažností nesmyslná slova, napsaná v otravných, lidstvo hanících knihách; kdyby jenom rozuměli, že to, čemu říkají zákon, je hrubý výsměch těm věcným zákonům, zapsaných v srdcích všech lidí.“

Životním krédem Tolstého, jak lze cítit, bylo „neprotivit se zlu násilím“. Tolstoj se snažil zdůraznit potřebu mravní výchovy v umění, zavrhoval moderní umělce, jako byl na příklad Baudelaire. Velkým obdivovatelem Tolstoje byl T. G. Masaryk, který si s ním dokonce dopisoval. Zde je jeden z mnoha důvodů pro naše vůdce se podívat do Tolstého diáře. Zjistí, že v podstatě všechno zůstalo tak, jak to bylo před sto lety. Nic se nezměnilo, co se týče státu. Bude jim srozumitelnější, proč vstup do politiky měl silný vliv na chováni a morálku zakladatele republiky.

Dnes, na prahu voleb do parlamentu, kdy politici jednají podle Tolstojevova citátu – Řeč je k tomu, aby skrývala myšlenky – bylo by na místě aby si také připomněli dílo „Vojna a mír“ a vzpomínání Nataši: bohatému se dává, chudému se bere – vzpomínáš si? Členům partaje věřících doporučuji lekci Lukáše.

Květen je ne jenom měsícem lásky, ale i měsícem jazyka, slovanského – klíče k vysoké kultuře a vzdělanosti. 11. květen, to jest 24. květen, dle občanského kalendáře, je určen jak v církevní jednomyslnosti – ve všech slovanských pravoslavných církvích, tak i ve správném duchu, dnem oslav Cyrila a Metoděje. Víme, že svatí bratři ze Soluně přišli na Velkou Moravu na jaře roku 863. Podle tradice to bylo právě v tento den – 11. května. A na tomto místě chci připomenout, jak katolická církev maskovala původní „pohanské“ svátky. Termín zůstal, oslavy zůstaly, jen místo „pohanského“ boha se dosadil křesťanský svatý. A pak již pracoval čas...

Ke štěstí rozpolceného národa tento čas přinesl zatím první dobrou zprávu z Hradu: dohoda o správě Svatého Víta je uzavřena... o majetku zatím ne. Podmínkou dohody totiž je, aby Kapitula vzala zpět stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který chrám přiřkl státu...

Proto i tady platí slova Tolstého: „Provaz je dobrý, když je dlouhý, a řeč, když je krátká.“

Vytisknout