Revoluční změny v Británii

27. 5. 2010 / Jiří Baťa

Poněkud svérázný úvod svého komentáře podává na Aktuálně.cz autor pod nickem rkl. Podle něj "program koaliční vlády konzervativců a liberálů, který v úterý v Dolní sněmovně přednesla královna Alžběta II., nepřináší nic neočekávaného. Přesto znamená v mnoha ohledech revoluci". Tak nevím, zda lze nazvat něco jako nic neočekávaného, aby to v zápětí nebylo považováno za revoluci. Po přečtení komentáře bych souhlasil s tím, že se skutečně jedná o jistou revoluci, resp. revoluční změny.

Pravda, některé zmiňované návrhy a opatření nám nejsou zcela cizí, jako např. změna volebního systému, zjednodušení daní či důchodové reformy. Mnoho a dlouze se o tom u nás v politických kruzích (ale i ve veřejnosti) mluvilo a mluví, ale jednoznačné (politické) rozhodnutí se dosud nedostavilo. Co tedy nelze považovat v programu nové liberálnědemokraticko-konzervativní vlády ani tak za revoluční, ale spíše za zcela bezodkladné, je vyhlášení priority snížení státního deficitu a nastolení hospodářského růstu. Dva faktory, které by měly být i ve stejném pořadí v programu naší nové vlády.

Co však za revoluční považuji je rozhodnutí o změně většinového volebního systému, o které bude rozhodnuto v referendu. To totiž znamená, že Britové dávají větší šanci demokracii, neřku-li demokracii přímé. Tomu nasvědčují i další naznačené kroky, které by měla vláda Davida Camerona realizovat, když se Alžběta II. zmiňuje o volbě policejních ředitelů, či o navyšování obecních daní rovněž cestou referenda. Neméně zajímavá je také zmínka o "novém typu svobodných škol", jejichž vedení si zvolí místní občanská sdružení. Nelze si nepovšimnout, že všechny tyto plánované kroky mají hodně společného s principy přímé demokracie.

Dalo by se říci, že by se naše nová vláda, ale především poslanci a politici měli těmito perspektivními plány inspirovat, neboť současný stav naší společnosti a především politika má s anglickými problémy hodně společného. Jako příklad lze mj. uvést nutnost regulace v používání bezpečnostních kamer, dát občanům větší možnost kontroly nad školami, nemocnicemi, policií i politiky apod.

Britové budou moci nahradit poslance novými poslanci, pokud se "závažným způsobem" proviní proti svému mandátu kupříkladu tím, že přijmou úplatek. Doplňkové volby budou vyhlášeny, pokud se pod petici žádající odvolání některého člena Dolní sněmovny podepíše alespoň deset procent voličů v daném okrsku. Toto považuji za převratné, klíčové, ne-li revoluční!

I naše současná legislativa je až nezdravě prosáknuta benevolencí k neodpovědnosti poslanců, kterým jak imunita, tak jiné zákony umožňuji nekontrolovatelnou, nezodpovědnou a mnohdy i trestuhodnou činnost. Volání a požadavky občanů či různých občanských aktivit po změně a po požadavku odpovědnosti politiků (poslanců) za své konání a činy, je dlouhodobě nevyslyšeno. Jen kolikrát nebyl na pořad jednání PS PČR vzat do programu požadavek na projednání Etického kodexu politika, který by měl umravňovat, regulovat, ale i postihovat ty, kteří se etickému kodexu zpronevěří.

Nic takového se nestalo, a proto mohly existovat pohlavky, zdvižené prostředníčky, urážky, bonmoty, a jiné zhůvěřilosti na půdě parlamentu(ale i mimo něj). Příklad anglických politiků sice dokazuje, že to není žádné české specifikum, nicméně jak patrno, mají odvahu tomu čelit. Uklidňovat nás může skutečnost, že některé politické strany (Věci veřejné) se o tomto požadavku, tedy především zodpovědností politiků-poslanců za své konání zmiňují, včetně možnosti jejich odvolání cca stejným způsobem, jak v anglickém případě zmíněno, je však otázka, jak budou noví poslanci tomuto požadavku a potřebě nakloněni. Jistě bylo a ještě bude mnoho bouřlivého jednání mezi představiteli liberálních demokratů a konzervativců, než bude dosaženo proklamovaných změn. Ujmou-li se naši poslanci a politici nastíněného programu anglických politiků, nemusí se příliš namáhat se sestavováním programového prohlášení jak PS PČR, tak vlády ČR. Důkladným studiem jejich (britských) materiálů snadno dospějí k názoru, že problémy jejich a naše jsou téměř shodné. Stačí, když je rozpracují na naše podmínky a budou je následovně poctivě plnit. Budou-li úspěšní v Anglii, mohou být úspěšní i politici v Česku. Zatím si to můžeme jen přát.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 27.5. 2010