Inkvizitor Grygar aneb na obranu občanského aktivismu

29. 1. 2010 / Hynek Bíla

Ne, v tomhle nemá cenu pokračovat, podstatné již řečeno bylo, a opakování není vždy matkou moudrosti. Proti čemu se ale nakonec musím ohradit je rovnítko, které Škabraha staví mezi moderní vědce a středověkou inkvizici. Zde je sekce, o které píši:

A ještě:

Co z toho vyplývá? Přečtu-li si předcházející odstavce, nabydu dojmu, že klub Sisyfos je moderní ekvivalent inkvizice. Proč? Když jsou sisyfovci přesvědčeni, že v něčem mají pravdu, tak o tom veřejně mluví, zdůrazňujíce při tom, že mají pravdu. Neříkají "možná se mýlíme", ale označují konkrétní lidi za šarlatány a podvodníky. To je jako když inkvizice označovala čarodějnice. K tomu používají, chraň bůh, vlastní metody pro posouzení toho, kdo je vlastně šarlatán. I inkvizice měla vlastní metody. Jako přitěžující podmínka se jeví fakt, že sami aktivně vyhledávají šarlatány, místo aby čekali na výzvu znesvářených stran. Jsou proto sami žalobcem i soudcem, stejně jako inkvizice. K tomu připočtěme, že inkvizice používala vědeckou literaturu -- Kladivo na čarodějnice je přece vědecké, když na svou podporu cituje autority -- a podobnost je dokonalá.

Jsem jediný, kterému se zde něco nezdá? Copak není rozdíl mezi dámami a pány ze Sisyfa a Torquemadou očividný? Je skutečně možné stavět paralelu mezi udílením cen Bludný balvan a autodafé? Není snad zřejmé, že je to mučení, věznění a zabíjení, co činí inkvizici symbolem zla, a že povrchní analogie v metodice, existuje-li nějaká vůbec, právě proto nemůže stačit k oprávněnému konstatování podobnosti inkvizice s vědou?

Rozumní lidé obvykle souhlasí, že namalovat neoblíbenému politikovi hitlerovský knírek je hloupé. Ne snad proto, že by to byla pro onoho politika urážka; politik musí počítat s urážkami. Rovnítko Rath = Hitler, nebo Kalousek = Hitler, nebo Benda = Hitler možná trochu lehce poškodí Ratha, Kalouska nebo Bendu, učiní z nich, pro část populace, symbol zla. Ale zároveň je takové rovnítko rehabilitací Hitlera a relativizací utrpení milionů obětí Holokaustu. Čím častěji stavíme analogie mezi současnými politiky a Hitlerem, tím více prosazujeme pohled typu "nacismus, to bylo jako když vyhraje ODS volby", a tím víc ztrácíme potřebný kontakt s historickou zkušeností.

Čím více stavíme analogie mezi vědou a inkvizicí, tím více prosazujeme pohled "inkvizice, to bylo jako když támhle vystoupí Grygar", a tím víc ztrácíme potřebný kontakt s draze zaplacenými historickými zkušenostmi.

Ale je tu ještě jeden aspekt. Vědci jsou často kritizováni, že sedí zavřeni v laboratořích, že je nezajímá život ostatních lidí, že ignorují potřeby společnosti. Nemýlím-li se ve své interpretaci, byl to i Škabraha, kdo vystupoval s touto kritikou. Když ale přijde na věc a máme tu vědce, kteří se snaží vstupovat do kontaktu s veřejností, jsou označeni za inkvizitory. A je to právě jejich aktivní angažovanost, která je staví do nepříznivého světla: oni sami "neustále aktivně vyhledávají přečiny podle ideologického zadání".

Tady nejde jen o filosofické spory o povahu reality. Jde o konkrétní životy konkrétních lidí. Naletíte-li šarlatánovi, budete tratit. Ve většině případů jen peníze, ale často i zdraví a život. Je snad Martin Škabraha přesvědčen, že šarlatáni neexistují? Že každý způsob léčby, třeba rakoviny, je stejně úspěšný jako každý jiný? Předpokládám, že ne. Nyní si představme, že jsem přesvědčen, že jistý léčitel je šarlatán, a někteří mí spoluobčané mu naletěli a jejich život je díky tomu v ohrožení. Co je mravnější: Jít za těmi lidmi a sdělit jim svůj názor, důkladně, nekompromisně, s předložením všech dostupných argumentů, nebo blazeovaně setrvávat v nečinnosti a přemítat o nadřazenosti individuální zkušenosti objektivním metodám, případně uvažovat o tom, že sice mám pravdu z hlediska svých metod, ale z hlediska léčitelových metod ne?

Je snad jasné, čemu dávám přednost. Možná se ve svém úsudku o léčiteli mýlím, ale nelze žít život v neustálém strachu z omylu. Sebejistota fanatiků není dobrá věc, ale neurčitost některých intelektuálů je pouze druhým extrémem na stejné škále. Jsou chvíle, kdy je na místě názorová opatrnost, jsou ale také chvíle, kdy je potřeba vystoupit a říct jednoznačně, byť kultivovaně, civilizovaně a nenásilně: Takhle ne!

Pokud se ten, kdo se snaží přesvědčit ostatní o své pravdě na veřejnosti, z titulu této své činnosti stává inkvizitorem, pak jsem inkvizitorem já stejně jako Škabraha nebo Fabiano Golgo, kterému jsem v podobném duchu již odpovídal. Osobně ale dávám přednost nechat inkvizici její původní význam.