Inkvizitor Grygar aneb na obranu občanského aktivismu

29. 1. 2010 / Hynek Bíla

Nějakou dobu jsem váhal, jestli pokračovat v debatě o vztahu vědy a politiky, která se na Britských listech rozjela. Myslím, že jsem v podstatě řekl, co jsem říct k tématu chtěl, a ačkoli by další upřesňování samozřejmě možné bylo, pravděpodobně by nestálo za námahu čtenářů. Když jsem se nakonec rozhodl na poslední článek Martina Škabrahy odpovědět (slibuji, že už tentokráte již skutečně naposledy), nebylo to kvůli samotné političnosti vědy, ale kvůli některým analogiím, které autor staví. Analogiím, které dle mého soudu ignorují etické normy sdílené, doufám, všemi zainteresovanými stranami, Škabrahu nevyjímaje. Nebudu proto obšírně rozebírat, zda matematizace spojená s neznalostí zámořských území byla nutnou podmínkou dohody z Tordesillasu, či dokonce příčinou samotné kolonizace (což Škabraha přinejmenším naznačuje -- jako kdyby si velmoci mnohokrát v historii nedělily území, o kterém měly perfektní znalosti). Nevím ani, jestli má cenu přít se o výroku "[N]elze hovořit o žádné "objektivní realitě", pokud nemáme alespoň dva evidující subjekty, které se shodnou, že viděly to samé." Podle Škabrahy banální pravda, podle mého spíš velmi podivné zacházení s pojmem realita -- jako kdyby se věci stávaly reálnými v okamžiku, kdy jsou spatřeny dvěma svědky.

Ne, v tomhle nemá cenu pokračovat, podstatné již řečeno bylo, a opakování není vždy matkou moudrosti. Proti čemu se ale nakonec musím ohradit je rovnítko, které Škabraha staví mezi moderní vědce a středověkou inkvizici. Zde je sekce, o které píši:

Totalitární rysy jsou temnou stránkou téhož -- slovo test ostatně znamená zkoušku, a neexistuje zkouška, v níž by nezněla ozvěna výslechu; není asi náhoda, že krásně skepticky znějící slovo "question" kdysi bývalo výrazem pro "právo útrpné". K rodokmenu vědy náleží také inkvizice, jejíž vědeckost spočívala v tom, že se nespokojovala s trestáním údajných ďáblových spratků, její hlavní ambicí bylo učinit z nich subjekty evidence, z vlastní vůle doznat své bludy a uznat/rozpoznat pravdu; "právo útrpné" v tomto kontextu není prostředkem zlomení svobodné vůle, ale naopak jejího uvolnění ze spárů nečistých sil. (Jedním z klíčových předpokladů legitimity takového přístupu je přesvědčení, že pokud nějaký soubor otázek spadá do působnosti křesťanské víry, není možné u něj tolerovat žádný jiný typ odpovědí než právě křesťanský. V tomto duchu dnes "skeptický" klub Sisyfos vychází z přesvědčení, že jakmile do určité oblasti vstoupí se svými metodami věda, je třeba jakýkoliv jiný přístup, který by jí v té oblasti chtěl konkurovat, označit za pavědu -- ne tedy prostě za ne-vědu, něco-jiného-než-vědu, ale za antivědu, ideologického arcinepřítele rozumu. Od svých katolických předchůdců ostatně Sisyfos přebírá i samotný inkviziční princip v právním významu toho slova: na rozdíl od tzv. akuzačního postupu nečeká inkvizitor na něčí spor a žalobu, aby zasedl k soudu, nýbrž sám neustále aktivně vyhledává přečiny a to na základě vyhraněného ideologického vodítka, jakým je třeba zadání "věda kontra iracionalita". V této praxi si počíná zcela objektivně, protože je ochoten nestranně posoudit i tvrzení protistrany -- ale výhradně podle svých vlastních metod.)

A ještě:

Je přitom fascinující, jak se tento latentní spor ( zřejmě spor mezi vědeckými důkazy a individuální zkušeností - pozn. H.B. ) už od počátků usazuje kolem linie narýsované původně křesťanskými teology v jejich tažení proti pohanství, ztělesněném např. čarodějnictvím, jehož potírání je dnes některými historiky a filozofy dáváno do souvislosti právě s nástupem moderní vědy. Z tohoto hlediska ve mně četba citovaného posudku (argumentujícího výhradně autoritami oproti dlouhodobé praxi a autentické zkušenosti Bryndové) vyvolává nesmírně divné pocity -- stačí si u toho souběžně listovat v legendárním Malleus Maleficarum Kramera a Spengera. Zjistíme, že ačkoliv se od 15. století posunulo vnímání toho, co je empirie, či toho, jaké otázky přísluší zodpovídat vědě, citovaný posudek by klidně mohl být součástí té knihy -- ano, Kladivo na čarodějnice je nesporně vědecké dílo, dokonce brilantní vědecké dílo, spojující postupy přírodních a sociálních věd své doby. Připadám si jako v podivuhodné časové smyčce, když v rámci soudního sporu na začátku 21. století odborník rozebírá, zda obviněná kořenářka mohla dosahovat změněných stavů vědomí a jak moc je to nebezpečné...

Co z toho vyplývá? Přečtu-li si předcházející odstavce, nabydu dojmu, že klub Sisyfos je moderní ekvivalent inkvizice. Proč? Když jsou sisyfovci přesvědčeni, že v něčem mají pravdu, tak o tom veřejně mluví, zdůrazňujíce při tom, že mají pravdu. Neříkají "možná se mýlíme", ale označují konkrétní lidi za šarlatány a podvodníky. To je jako když inkvizice označovala čarodějnice. K tomu používají, chraň bůh, vlastní metody pro posouzení toho, kdo je vlastně šarlatán. I inkvizice měla vlastní metody. Jako přitěžující podmínka se jeví fakt, že sami aktivně vyhledávají šarlatány, místo aby čekali na výzvu znesvářených stran. Jsou proto sami žalobcem i soudcem, stejně jako inkvizice. K tomu připočtěme, že inkvizice používala vědeckou literaturu -- Kladivo na čarodějnice je přece vědecké, když na svou podporu cituje autority -- a podobnost je dokonalá.

Jsem jediný, kterému se zde něco nezdá? Copak není rozdíl mezi dámami a pány ze Sisyfa a Torquemadou očividný? Je skutečně možné stavět paralelu mezi udílením cen Bludný balvan a autodafé? Není snad zřejmé, že je to mučení, věznění a zabíjení, co činí inkvizici symbolem zla, a že povrchní analogie v metodice, existuje-li nějaká vůbec, právě proto nemůže stačit k oprávněnému konstatování podobnosti inkvizice s vědou?

Rozumní lidé obvykle souhlasí, že namalovat neoblíbenému politikovi hitlerovský knírek je hloupé. Ne snad proto, že by to byla pro onoho politika urážka; politik musí počítat s urážkami. Rovnítko Rath = Hitler, nebo Kalousek = Hitler, nebo Benda = Hitler možná trochu lehce poškodí Ratha, Kalouska nebo Bendu, učiní z nich, pro část populace, symbol zla. Ale zároveň je takové rovnítko rehabilitací Hitlera a relativizací utrpení milionů obětí Holokaustu. Čím častěji stavíme analogie mezi současnými politiky a Hitlerem, tím více prosazujeme pohled typu "nacismus, to bylo jako když vyhraje ODS volby", a tím víc ztrácíme potřebný kontakt s historickou zkušeností.

Čím více stavíme analogie mezi vědou a inkvizicí, tím více prosazujeme pohled "inkvizice, to bylo jako když támhle vystoupí Grygar", a tím víc ztrácíme potřebný kontakt s draze zaplacenými historickými zkušenostmi.

Ale je tu ještě jeden aspekt. Vědci jsou často kritizováni, že sedí zavřeni v laboratořích, že je nezajímá život ostatních lidí, že ignorují potřeby společnosti. Nemýlím-li se ve své interpretaci, byl to i Škabraha, kdo vystupoval s touto kritikou. Když ale přijde na věc a máme tu vědce, kteří se snaží vstupovat do kontaktu s veřejností, jsou označeni za inkvizitory. A je to právě jejich aktivní angažovanost, která je staví do nepříznivého světla: oni sami "neustále aktivně vyhledávají přečiny podle ideologického zadání".

Tady nejde jen o filosofické spory o povahu reality. Jde o konkrétní životy konkrétních lidí. Naletíte-li šarlatánovi, budete tratit. Ve většině případů jen peníze, ale často i zdraví a život. Je snad Martin Škabraha přesvědčen, že šarlatáni neexistují? Že každý způsob léčby, třeba rakoviny, je stejně úspěšný jako každý jiný? Předpokládám, že ne. Nyní si představme, že jsem přesvědčen, že jistý léčitel je šarlatán, a někteří mí spoluobčané mu naletěli a jejich život je díky tomu v ohrožení. Co je mravnější: Jít za těmi lidmi a sdělit jim svůj názor, důkladně, nekompromisně, s předložením všech dostupných argumentů, nebo blazeovaně setrvávat v nečinnosti a přemítat o nadřazenosti individuální zkušenosti objektivním metodám, případně uvažovat o tom, že sice mám pravdu z hlediska svých metod, ale z hlediska léčitelových metod ne?

Je snad jasné, čemu dávám přednost. Možná se ve svém úsudku o léčiteli mýlím, ale nelze žít život v neustálém strachu z omylu. Sebejistota fanatiků není dobrá věc, ale neurčitost některých intelektuálů je pouze druhým extrémem na stejné škále. Jsou chvíle, kdy je na místě názorová opatrnost, jsou ale také chvíle, kdy je potřeba vystoupit a říct jednoznačně, byť kultivovaně, civilizovaně a nenásilně: Takhle ne!

Pokud se ten, kdo se snaží přesvědčit ostatní o své pravdě na veřejnosti, z titulu této své činnosti stává inkvizitorem, pak jsem inkvizitorem já stejně jako Škabraha nebo Fabiano Golgo, kterému jsem v podobném duchu již odpovídal. Osobně ale dávám přednost nechat inkvizici její původní význam.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.1. 2010