Fiasko české demokracie po dvaceti letech

28. 1. 2010 / Jan Čulík

Tyto výsledky jsou děsivou vizitkou české demokracie a českých politiků za posledních dvacet let. Dotáhli to tedy daleko: až tam, že si drtivá většina národa dnes myslí, že v některých důležitých ohledech jsou dnešní politikové horší než někdejší exponenti komunistického režimu.

Jakpak by na tento verdikt asi reagovali lidé v listopadu 1989, když na náměstích cinkali klíči a demonstrovali proti hroutící se komunistické totalitě? Dělali by to, kdyby věděli, jak hluboce a dokonale se noví "demokratičtí" politikové za nadcházejících dvacet let zdiskreditují? Martin Komárek z Mladé fronty Dnes může zase napsat, že národ je pitomý. Moc mu to nepomůže. Takovéto výsledky průzkumů veřejného mínění jen dokazují, jak naprosto mimo jsou pražští novináři.

Výsledky výše zmíněného výzkumu veřejného mínění jsou zajímavé z mnoha ohledů. Může z nich vyplývat, že drtivá většina národa se před dvaceti lety za komunismu nepovažovala za utlačovanou oběť totality. Možná, že se většina národa v důsledku praxe života v diktatuře za předchozích padesát let naučila tolik podvědomě přizpůsobovat se a uhýbat poměrům, že už jim nepřišlo, že jsou zotročeni a chovají se jako otroci.

Značnou roli může také hrát dnešní vzpomínkový optimismus. To, že drtivá většina národa dnes zastává názor, že dnešní politikové jsou horší než byli politikové komunističtí, nemusí nutně být výrokem o podstatě někdejšího komunistického režimu -- spíš je to neuvěřitelně výmluvným svědectvím, jak strašlivě se v důsledku svého arogantního chování dnešní čeští politikové zdiskreditovali.

Samozřejmě, že protagonisté komunistického režimu byli o hodně horší než dnešní politikové. Dnešní politikové jsou jen hloupí, sobečtí a zkorumpovaní; představitelé komunistického režimu byli zločinci, kteří měli na rukou krev.

Ještě někdy v roce 1988 byl zcela zbytečně v Hradci Králové komunistickou policií zavražděn lidový právní poradce Pavel Wonka. Naprosto nebylo odvolání. Takových jednotlivých případů bylo více. Princip nedělitelnosti svobody platí vždycky. Stabilitu a relativní prosperitu komunistického režimu nebylo možno omlouvat potlačováním svobodu projevu a mučením lidí ve vězení. A že mučeni byli, o tom není sporu.

Tohle všechno mohl lidem při jejich dnešní frustraci vzpomínkový optimismus zastřít. V reakci na můj článek o současné České republice, napsaný pro časopis Edinburgh Review, mi namítla jedna čtenářka, že prý za totality nikdo nikoho ke vstupu do KSČ nenutil a žádné živé obrazy na hřištích škol se na počest komunistických zkratek nevytvářely. Je s podivem, jak si lidi dokáží popírat či úplně změnit vnímání minulosti. Samozřejmě, že na vstup do KSČ byl zejména u mladých "kádrů" trvalý nátlak -- zažil jsem to sám. Jiří Holý přesvědčivě zdokladoval v knize Tahle fakulta bude rudá!, že všichni odborní asistenti na FFUK v Praze byli prostě donuceni vstoupit do KSČ -- bez členství ve straně tam nikdo nesměl v osmdesátých letech být přijmut jako učitel do zaměstnání. Samozřejmě, že existují i četná svědectví o absurdním vytváření živých soch za socialismu.

Totalitní komunistický režim byl v Československu v padesátých letech a znovu pak v letech sedmdesátých a osmdesátých opravdu hnusný. V sedmdesátých a osmdesátých letech nabyl charakteru poměrů v zotročené kolonii. V samotném Sovětském svazu nebyla tak patologická atmosféra.

Jenže o tom respondenti nového průzkumu veřejného mínění pro STEM nesvědčili. Minulost byla dávno a obyčejného člověka to opravňuje mít o ní nejrůznější představy, hlavně i proto, že občana nesmírně irituje, jak mu média neustále vtloukají do hlavy, jak byl komunistický režim zločinný. Lidem však jde o dnešek. A -- jak vyplývá z tohoto zásadního výzkumu -- čeští politikové si dali strašlivou vizitku.

Mělo by se bedlivě zkoumat, co si vlastně lidé přejí. Tento průzkum veřejného mínění naznačuje, že novináři i politici musejí lidem naslouchat.

Vytisknout