Neztrácejme paměť!

29. 1. 2010 / František Řezáč

Po roce 1948 stačilo, aby člověk, žena či muž, byl příslušníkem tzv. poražené třídy, majitelem malého závodu, místním funkcionářem národních socialistů, lidovců a sociálních demokratů, soukromým lékařem, advokátem či jiným vykonavatelem tzv. svobodných povolání, důstojníkem armády, četníkem, učitelem, sedlákem atd. automaticky zařazen mezi nepřátele režimu. Ani se nemusel nijak stavět na odpor, ba mohl i navenek souhlasit s režimem - byl prostě podezřelý. Tak, jak se režim KSČ postupně upevňoval, vypořádával se s těmito svými nepřáteli. Měl k tomu důkladné "foršrifty" a poradce ze SSSR. Vypořádání sahalo od justičních vražd a doživotních vězení přes vyvlastnění a deportace až k "jemnějším" formám, třeba "převádění do výroby". Z advokáta byl rázem vazač u jeřábu, v lepším případě...

Kdo tohle neví, už z literatury a filmů let šedesátých, volně přístupných v tehdejším režimu KSČ, toho nám musí být líto, zvláště, když to mohl dohnat z řady děl, jež mohla vyjít po listopadu 1989.

Omluvitelnější snad může být, že někdo neví, jak fungoval tehdejší politicko- stranický systém, do toho bylo vidět hůř, i proto, že jeho nedílnou a integrální součástí byla tajná policie StB. Nuže, bez nároku na úplnost, několik informací:

Systém vlády komunistické strany, který se k nám dostal v roce 1948, byl důkladně propracovanou variantou sytému sovětského, a to až do svého sesunu na konci listopadu 1989. S troškou škodolibosti se dá říci, že své mistry o nějaký ten rok dokonce přežil. KSČ byla od samého počátku vojensky organizovanou součástí jedné velké mezinárodní strany s centrálou v Moskvě. Její členové, ať už si to uvědomovali či ne, byli podřízeni direktivám tohoto ústředí a když toto řízení a ochrana přestaly, KSČ se zhroutila.

Systém, jen těžko ho lze nazvat politickým v pravém smyslu slova, který se u nás etabloval po roce 1948, otřásl se v roce 1968 a ztuhnul definitivně do své autentické podoby v normalizaci, spočíval na proniknutí celé společnosti organizační strukturou strany.

Všude, v každém podniku, úřadu, škole, družstvu, ústavu, včetně pohřebního, byla ustavena základní organizace KSČ. Paralelně k tomu byly veškeré instituce proniknuty strukturou tajné policie StB. Tajná policie hrála roli jakési "supervize" i nad strukturou KSČ. To bylo v různých dobách různě intenzivní, ale bylo to vždycky, ještě mnoho dní po 17. listopadu 1989. Vybraní členové KSČ byli s tajnou policií v konatktu a museli spolupracovat zadarmo, z "ideových" důvodů. Byli to většinou lidé s vyšší inteligencí a vzděláním, StB si nezadávala jen tak s nějakým snaživým "volem".

Nyní k tomu, zdali KSČ lidi získávala, verbovala, nutila ke vstupu, či jak se zto dá nazvat. No samozřejmě, vždycky, jako každá armáda, dokonce i své poražené nepřátele. Po otřesu roku 1968 v době normalizace bylo nutné doplnit počet členů KSČ o vyloučené a vyškrtnuté na původní počet zhruba půl druhého milonu. Toto číslo se historicky ustálilo právě z důvodu potřeby onoho prorůstání společenskou strukturou. V průmyslovém podniku tolik, ve škole tolik, ve vědeckém ústavu o něco více, v armádě a policii všichni. Každý sám, včetně mě, si musí se svým svědomím vypořádat, proč do KSČ v té či oné době vstoupil. Z přesvědčení, ze strachu, z naivity, z kalkulu, ať politického či existenčního. Čím dále v čase, a nyní je řeč o letech osmdesátých, ubývalo přesvědčení a přibývalo prospěchářství. Členů KSČ, jak vidíme, konec konců od toho roku 1948 až do listopadu 1989 nijak neubylo...

Ještě několik slov k té "zločinnosti" režimu KSČ. Tu může vidět také každý podle svých zkušeností. Dejme slovo jednomu ze svědků:

Jan Zábrana, Celý život, Torst Praha 2001, strany 187 a 188, úryvek datován prosinec 1970 až duben 1971.