Monitor Jana Paula:

Lékaři mohou více, než si myslí

29. 1. 2010 / Jan Paul

Na jaře roku 1999, když rozhodovali o jejím životě, bylo mé matce 81 let. Tři dny si s ní lékaři nevěděli rady, to se někdy stane, když výsledky stále na nic mimořádného neukazují a pacient přesto odchází. Třetí den večer jsem věděl, že pokud se nic nezmění, tak zemře. Druhý den ráno mi chirurg MUDr. Jaromír Tobola v naprosto bezvýchodné situaci telefonem sdělil, že stav maminky se během noci ještě zhoršil a že jedině operace může potvrdit hypotézu, ke které tým chirurgů došel a zvrátit současný stav.

Vybídl mě, abych okamžitě přijel do Příbrami, už dělají předoperační vyšetření a musí to být rychle. Lékaři velmi dobře věděli o našem vztahu s mámou, jak důležité je pro ni vědomí, že jsem na blízku. Okamžitě po mém příjezdu mě čekal primář interního oddělení MUDr. Ondřej Jeřábek a doprovodil mě na schůzku, kde již na mě čekal tým chirurgů, včetně primáře chirurgie. Zopakovali závěry, riziko operace je veliké, vysoký věk, nemocné srdce, problémy mohou nastat při zákroku i po něm. Pokud se o nic nepokusí, maminka zemře.

Chtějí udělat rychlou revizi břicha, ne rozsáhlou, jen nezbytně nutnou, protože chirurg musí říznout, aby věděl. Hovořili věcně a jejich odhodlání a rozhodnost posílila moji důvěru. A šance? Deset procent! Jak absurdní je život. Ještě před několika dny, týdny a měsíci nemyslitelná představa byla najednou její jedinou nadějí, jedinou alternativou. Ale tak to někdy je, že nejvíce obávané, stane se nakonec alespoň minimální nadějí. Ihned po schůzce mi umožnili setkání s matkou, kterou mezitím informovali, že už jsem na cestě.

Bál jsem se, zda operaci přijme, ale našel jsem ji v předoperační místnosti usměvavou a ve zcela jiné náladě, než den před tím. Bylo mi umožněno doprovodit ji až před sál a pak se stalo něco nepředstavitelného. Když se dveře otevřely, já se s mámou rozloučil a chtěl odejít, nabídnul mi primář MUDr. Antonín Prusík, že mohu být nablízku své matce i během operace. Zavedli mě do místnosti lékařů v operačním sále a než jsem se posadil, přinesla mi sestra kávu. Nikoho jsem nepodplatil a od nikoho nic nežádal. Byli, jak píše Jan Čulík, empatičtí.

Několik metrů odemě primář MUDr. Antonín Prusík poprvé říznul skalpelem a já měl výjimečnou příležitost být přítomen záchraně jednoho lidského života, když jsem nakukoval ze dveří. Vzpomněl jsem si na despekt mnoha lidí k okresním špitálům, na glorifikování pražských nemocnic, ale v "obyčejné" příbramské nemocnici "obyčejní" chirurgové zaujali neobyčejný postoj. Vzpomínám na tehdejší dny jako na zázrak a zázrak se skutečně stal. Sečetly se tehdy příznivě všechny pozitivní okolnosti.

Vzpomínám na tehdejší lékaře ZÚNZ i jejího ředitele s úctou, zaujali k pacientovi individuální postoj a rozhodovali se podle jeho potřeb. Když prošla matka i pooperačními riziky na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení, přeložili ji nikoliv na běžné lůžkové oddělení, ale na koronární jednotku, aby mohla být po čtrnáct dnů před umístěním na pražskou metabolickou jednotku pod odborným dohledem lékařů. Nemuseli to udělat, ale věděli, že máma na lůžkovém oddělení ještě neprokáže potřebnou míru samostatnosti.

Myslím, že podobných jiných příkladů skvělého přístupu lékařů zažili mnozí, jenom se o nich nepíše. Všechno je o lidech, myslím si, že leccos jde, když se chce. Tehdy chirurgové z příbramského ZÚNZ nemuseli mít na mě vůbec čas a nemuseli mámu vzhledem k jejímu věku ani operovat. Riskovali i to, že mi bezprostředně oznámí její smrt, pokud zemře při operaci, ba dokonce, že si toho všimnu sám, když přestanou pracovat a vypnou ventilaci. I na to jsem byl díky nim připraven snáz. Můj dík patří všem takovým lékařům a ještě více je přeji mým spoluobčanům..

Vytisknout