Naposledy leden v prvním desetiletí 21. století

28. 1. 2010 / Miloš Dokulil

Ty zde tradiční přehledy musí přirozeně kulhat za časem, který sledují. Nikdy nemohou postihnout vše "podstatné". Ani sám život, ani uvažovaný rozsah příspěvku to nedovolí. Je otázkou, zda zde běžná inventarizace, skloubená do dat, může být optimální. Pokusím se tentokrát seskupit události měsíce v poněkud odlišné režii.

Především máme za sebou první týdny nového roku. Píše se "2010". Jako kdyby takto již počínala "desátá léta". Při našem letopočtu, který nezačal "od nuly", budou ale končit "nultá léta" nově počínajícího tisíciletí letos až 31. 12.! -- Ačkoliv se dvacáté století mezi námi spolehlivě zabydlilo jako již "minulé", ani jeho "nultá", ani "desátá" léta si zatím historicky před sto lety žádný separátní věhlas nezískala. Jako kdybychom již chtěli vším, co se kolem děje, být účastni "informačního věku", do něhož jsme možná vstoupili spíše bezděky než vědomě. (Už 50 % současného lidstva žije navíc ve městech. Do poloviny 21. století to bude již 70 %! Lidé by se měli v průměru dožívat mnohem vyššího věku než dnes. Je otázka, zda už budeme umět líp hospodařit s vodou, s energiemi, s kvalitou lidského života.)

Letos jako kdybychom museli nejdřív zašilhat do sklonku roku minulého. Z několika důvodů. Celý rok 2009 svět hledal cestu z ekonomické recese a obával se možné krize. Když propukla "prasečí" chřipka, preventivně dostala punc světové epidemie a byla dlouho nervozita, že proti ní nebyly okamžitě k dispozici adresně působící injekce. S nemalými nadějemi, ale i kritikou se setkala světová konference koncem roku v Kodani, když jednala o opatřeních, jimiž by byly zbrzděny účinky zjišťovaných klimatických změn. Před závěrem roku také byla schválena Lisabonská smlouva (jako možný začátek větší vzájemné integrace v EU). Na jedné straně jako kdyby se do života někde prosazovalo jeho větší zesvětštění (komercializací, ale i pragmatismem v mezilidských vztazích), naopak -- zvláště v muslimských zemích -- došlo nepřehlédnutelně k další radikalizaci směrem k náboženskému fundamentalismu. Sociální zřetele zůstávaly nejednou na okraji veřejného zájmu. Stále se až příliš dobře platí za služby bankovní, sport nebo "show business". Po obnovení provozu urychlovače částic v CERNu v Ženevě bylo tam dosaženo rekordu naměřenou energií přes 2 TeV. Díky analýze pomocí DNA bylo v USA propuštěno na svobodu již skoro tři sta údajně usvědčených a nespravedlivě odsouzených obětí dřívějších soudních praktik. V Česku původně mnohem "dočasnější" úřednická vláda ještě stále nemá vyhráno se státním rozpočtem na rok 2010 (v USA má mít deficit státního rozpočtu 9 % HDP!). Jako citlivé místo politiky se opakovaně promítl Írán. (Nepřehlédnutelné bezpečnostní riziko představují možné přípravy Íránu k získání atomové zbraně. A právě v Íránu 27. 12. 2009 začaly další masové protesty proti tamní vládě. Kolují zprávy, že Mir Hossein Músáví, neúspěšný kandidát na prezidenta z loňska, bude možná zatčen.)

Přitom ještě na sklonku roku 2009 málem skončil tragicky vánoční let 253 do Detroitu (USA; teprve 24. 1. 2010 se jako iniciátor nezdařeného útoku na zmíněné letadlo prohlásil bin Ládin.) 30. 12. 2009 se podařilo dvojitému agentovi Abu-Mulal al-Balawimu přímo v Afghánistánu zabít osm pracovníků americké tajné služby. (Al-Balawi byl lékař. Jeho turecká manželka Defne Bayrak[ová] dokonce prohlásila, že její manžel přešel k extremismu teprve po americkém vpádu do Iráku roku 2003. Byl rovněž propojen na jordánskou tajnou službu a měl kontakt na Taliban v Pákistánu. Je jinou kapitolou, že agenti CIA v Afghánistánu nedodrželi základní pravidlo pro styk s informátory -- jednat individuálně a na bezpečném místě mimo sídlo úřadovny.) Letos hned 1. 1. došlo k dalšímu teroristickému krveprolití v Pákistánu, s nemalými ztrátami na životech mezi civilním obyvatelstvem. 18. 1. dal o sobě Talibán krvavě vědět přímo také v údajně bezpečném Kábulu (zrovna když prezident Karzai bral do přísahy svou novou vládu!). Takže okamžitě na prahu tohoto roku začaly další starosti s obranou proti terorismu. V oblasti afrického "Rohu" zatím stále s úspěchem operují somálští piráti a na jihu Arabského poloostrova, v Jemenu, má své nebezpečné základny Al Qaedá. Pokud se týká somálského pirátství, tak jeho zisky zřejmě zatím rostou. (Roku 2008 piráti zajali "jen" 32 lodí, roku 2009 o 10 lodí více. Přitom v průměru za propuštění lodi inka-sují mezi milionem až dvěma miliony dolarů.) Zároveň jako kdyby Jemen měl teď být další krizovou oblastí k nutnému vojenskému zásahu proti fundamentalistickým radikálům. (Po Iráku a Afghánistánu "do třetice"? Jemenský prezident Alí Abdulláh Saleh byl nejednou nazván "Malý Saddám" a je na Blízkém Východě nejdéle působícím vládcem. - V Iráku byl teď potřetí odsouzen k smrti Saddámův bratranec, zvaný "chemický Alí", jménem Al Hassan al Madžíd. [K jeho popravě došlo 25. 1.] V Británii nyní došlo k vyšetřování, zda ozbrojená invaze do Iráku v březnu 2003 byla slučitelná s mezinárodním právem, o čemž byly od počátku vážné pochybnosti.).

Málokdo z nás uprostřed Evropy si třeba teď připomene rozlohou největší africký stát, Súdán. Tam zcela bezpečně bude kandidovat na prezidenta Omar al-Bashir, ačkoliv ho pro válečné zločiny (mj. v Dárfúru na západě státu) stíhá Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Asi také zůstává mimo naši pozornost nejlidnatější stát Afriky, Nigérie (má na 140 milionů obyvatel). Oběma těmto zemím je navenek společné, že v nich je obyvatelstvo rozděleno jak kulturně, tak nábožensky. V Súdánu je sever arabský a muslimský, a jih je černošský a křesťanský. Také v Nigérii (s nesmírnou jazykovou a kmenovou roztříštěností) je sever země muslimský a jih křesťanský. Obě země jsou také teď "zajímavé" díky ropě pro Čínu. Ta pak brzdí možné mezinárodní aktivity směřující k normalizaci poměrů (nejen v těchto zemích), aby -- samozřejmě že vzhledem k hospodářským vzájemným vztahům -- setrval převažující čínský vliv na tamní politiku (a třeba též na Niger, který je severním sousedem Nigérie). Čína přitom -- zřejmě překvapivě -- za loňský rok předstihla ve světovém vývozu Německo a stala se největším světovým exportérem. (V absolutní produkci zatím zůstává za Japonskem.) --- Jak svérázně musíme vnímat "globalizaci", nám tlumočí teď třeba Jihoafrická republika, jejíž prezident, Jacob Zuma (67-letý), se jako Zulu zrovna ženil s pátou ženou (ale od sedmi žen má již 17 přiznaných potomků). (Když plánuje návštěvu papeže, vezme si ovšem s sebou manželku jedinou. Druhá z jeho manželek se s ním roku 1998 rozvedla [ale stále funguje ve vládě jako ministryně!] a třetí spáchala sebevraždu roku 2000.)

Když 3. a 4. ledna 2010 došlo k silnému zemětřesení v oblasti Nové Guineje (indonéská Západní Papua; 7,6 Richtera), moc se o tom nemluvilo a nepsalo. (Na předchozí velkou katastrofu v provincii Sečuan v Číně, z roku 2008, se 150 tisíci obětí, jako kdyby se již zapomnělo.) Nato, hned 12. ledna nastalo zemětřesení na Haiti ("jen" 7,0 na Richterově stupnici, jenže v bezprostřední blízkosti hlavního města). Nikdo nemohl hned vědět, kolik obětí to zemětřesení bude stát. Ještě 26. 1. se podařilo zachránit ze sutin živého (134.) člověka, i když teoreticky to bylo dávno vyloučeno. Stále se jen odhaduje, zda mrtvých bude pouze 150 tisíc, anebo mnohem víc. Nikdo to zatím netuší. Kromě pokusů o záchranu lidí zjevně zasutých pod troskami prvním problémem okamžitě bylo, jak co nejrychleji pohřbít mrtvé. Nikdo, kdo nebyl přímo na místě, si nedokáže představit, jak svrchovaně obtížný úkol to byl. A přednost měli mít živí a ranění, pochopitelně. Možná si ani neuvědomujeme, jak je po celá desetiletí setrvale tato země postihována hurikány. Jen roku 2008 bylo Haiti takto postiženo čtyřikrát, takže pak zůstalo na milion lidí bez střechy nad hlavou. Přitom běžně zůstává tento stát stále mimo pozornost médií. Je chudý a civilizačně zaostalý, s velkou dětskou úmrtností a nemalým výskytem HIV. Neměl a nemá přijatelnou "mikrostrukturu", aby vzniklou katastrofu v druhém týdnu ledna mohl sám zažehnat. Evangelikálové už se dali slyšet, že to zemětřesení bylo trestem za praktikování voodoo tamním obyvatelstvem.

Před půl stoletím (r. 1957) se tam stal prezidentem jako diktátor François Duvalier a po něm se prohlásil doživotním prezidentem jeho syn Jean-Claude (r. 1971). Sice na Haiti došlo konečně roku 1990 ke svobodným volbám, které vyhrál Jean-Bertrand Aristide, ale ten byl za necelých osm měsíců odstraněn vojenskou juntou. USA se pokusily o intervenci (1994). Aristide se znovu ocitl v úřadě mezi lety 2001-04. Ale znovu byl nucen prchnout do exilu. Stávající prezident René Préval, vzešel z voleb roku 2006 (a je potřetí ženatý). --- Mimochodem: Vzhledem ke zkušenostem s armádou v politice státu byly ozbrojené síly zrušeny; teď ke stabilizaci poměrů se svými vojáky pomohly USA. Dosud nemá žádné haitské město kanalizaci. Jen polovina haitských dětí je očkována proti zhoubným dětským chorobám. Chybí těžká mechanizace na odstraňování trosek. Po zemětřesení neexistovala ani jedna funkční nemocnice. Obyvatelstvo (9 milionů lidí) teď navíc trpí nedostatkem vody a potravin. Hrozí cholera a úplavice. Za dané situace jsou peněžní dary až to "druhé nejlepší".

Pokud ještě dva týdny po katastrofě se dostala masivní mezinárodní pomoc jen asi k pětině postižených na Haiti, lze si představit, jaké asi předpoklady tato malá země měla a má jak k okamžitému odvracení nejhoršího, tak k obnovení normálního života. Přitom je celá tamní oblast tektonicky nesmírně riskantní. Jen za posledního půl tisíciletí tam bylo zaznamenáno na tucet velmi pustošivých zemětřesení. V hlavním městě Port-au-Prince už nestojí ani katedrála a prezidentský palác je v sutinách. Je tu také otázka, o jaké památky teď opřít historickou paměť Haiťanů.

Asi bychom teď neměli opomenout ani to, že prezidentu Obamovi zrovna uplynul první rok v tomto významném úřadu. Je ironií toho výročí, že těsně předtím, jen o pár hodin, zrovna v jedné z mnohaletých bašt demokratů (od 1972!), v Massachusetts, senátorské křeslo po Edwardu Kennedyovi získali teď republikáni (Scott Brown), takže takto automaticky ztratili demokraté svou dvoutřetinovou většinu v Senátu, a tím i možnost automatičtěji prosazovat své plánované projekty, včetně chystané zdravotní reformy. Zároveň se tímto hlasováním promítlo zřejmě také to, že obliba prezidentovy politiky zjevně klesá. (Z necelých 70 % kladných hlasů na počátku má jich teď Obama jen mírně pod 50 %.) V USA je stále 10 % nezaměstnaných. Mezi daňovými poplatníky roste obava, že budou muset více přispívat do zdravotnictví pro desítky milionů těch, kteří zatím jsou mimo to projektované pojištění. Ještě před svou výroční adresou o stavu Unie (z 27. 1.) Obama naznačil, že dojde k výraznému zvýšení výdajů na základní a střední školství.

Také jsme si již zvykli na to, že občas ze světa politiky vypluje na světlo nějaká aférka zajímající bulvár. Kupodivu šťavnaté informace týkající se italského premiéra Berlusconiho neměly vliv na jeho postavení. Přitom třeba v Severním Irsku tamní premiér (Peter Robinson) dočasně odstoupil z úřadu a pokusil se o sebevraždu ne proto, že by se sám dopustil nějaké sexuální avan-týry, ale proto, že jeho manželka Iris veřejně připustila svůj vztah k 19-letému muži, jemuž navíc zprostředkovala půjčku ve výši 50 tisíc liber. (Iris Robinsonová byla členkou jak britského, tak severoirského parlamentu. Dala oba posty k dispozici a uchýlila se do psychiatrické nemocnice.) To v Česku hned oba čelní politikové dvou největších politických stran skoro současně ukončili před časem svá manželství a jeden z nich dodnes nemá ukončené rozvodové řízení, i když již jistou dobu má partnerský vztah s jinou ženou. Na jedné straně možná nemá veřejnost strkat nos do soukromí jiných lidí, na straně druhé je tu zřejmě problém, zda a do jaké míry má (nebo musí?) veřejně činná osobnost být "nějak" příkladem občanských ctností (hm, které to jsou?). Jak se mínění ve zrovna naznačených souvislostech mohou měnit, signalizuje za posledního půlstoletí nejen snížený "morální status" bipolární rodiny, ale zrovna tak zvýšený tlak homosexuálů na možnost uzavírat manželství (dokonce soudní cestou). I politikové (a mezi nimi i ženy) se veřejně docela nahlas hlásí k homosexualitě, jsou-li takto orientováni. Existují přitom státy, kde zjištěnou homosexualitu dosud trestají smrtí. (Čínská vládní politika "jednoho dítěte" vedla zatím k tomu, že již dnes několik desítek milionů mladých Číňanů -- vzhledem k umělému potlačování zrodu děvčat -- nenajde vůbec part-nerky.)

Měli bychom se ještě vrátit k některým námětům zmíněným úvodem. Ačkoliv většina tzv. západních států stále hledá východiska z recese a deprese (ekonomika Německa za rok 2009 poklesla o 5 %), Čína ve srovnání se stavem před rokem zaznamenala za prosinec 2009 vzrůst svého exportu o neuvěřitelných 17,7 %! Nelze přehlédnout ani to, že se v Číně začaly omezovat projekty nešetrné k životnímu prostředí. V její zahraniční politice však nelze čekat, že bude naléhat na větší míru "demokratizace" v zemích, které taková práva omezují a s nimiž Čína obchoduje. (Čína importuje z Íránu 15 % a ze Súdánu 5 % své spotřeby ropy.) --- Jako země všech lidských možností jsou už dlouho vnímány ropné státy. Hned 4. 1. 2010 byl překvapen celý svět, že jsou kupodivu problémy s finančním krytím slavně loni dostavěné nejvyšší budovy světa; v Dubaji, s úctyhodnou výškou 828 metrů. I tam tedy splaskla ona ekonomická "bublina". (Většina dřívějších nejvyšších budov světa byla vždycky stavěna jako doklad důvěryhodné síly ekonomiky v daném místě, kupodivu vesměs v Asii.)

3. 1. 2010 zemřela v 81 letech svého věku Mary Daly(ová), žena, která prezentovala feminismus jako kritiku patriarchálně organizovaného náboženství. Měli bychom si možná ještě naléhavěji připomenout paní Miep Gies(ovou), která odešla z tohoto světa 11. 1. 2010 ve vzácném věku 100 let a vstoupila do dějin příkladným, ale také nanejvýš riskantním způsobem, a jaksi proti vlastní potřebě takto se "zapsat". Právě ona učinila něco, nač si nemálo jiných kolem ní netroufalo: poskytla hned od roku 1942 (do roku 1944, než to odhalilo Gestapo) přístřešek jedné amsterodamské židovské rodině, která vstoupila do širšího povědomí díky mladičké Anně Frankové a jejímu deníku (který paní Giesová po válce předala Ottu Frankovi, když se vrátil z koncentráku). Lidé jako paní Giesová mezi námi ztělesňují naději, že neokázalá potřeba pomáhat nespravedlivě pronásledovaným mezi námi pořád je. Kéž by! (Nezapomeňme, že 27. 1. bylo 65. výročí od osvobození koncentračního tábora Auschwitz, v Osvětimi.)

Jinak ovšem ve světě vysoké politiky (a v jejím stínu) se setrvale ukazuje pokrytectví moci. Je otázka, zda moc láká korupčníky, anebo zda teprve příležitost dělá onoho příslovečného "zloděje". Pokud jsou stanoveny nějaké limity k výběrovým řízením, kde jde o miliardy, kompetentní orgány často obejdou rozmanitými triky platné regule. (Je asi ojedinělé, že prezident Pákistánu a původně manžel M. Bhutové Asif Zardari měl už dříve přezdívku "Pan 10 %". Teď mu bez ohledu na stávající funkci a nejisté poměry v zemi hrozí soud.) Variantou je, že se vymyslí nějaký program, na který se uměle nalepí osobní přátelé politiků, kteří pak za nemalé peníze nejdřív "radí", jak projekt realizovat, a pak tyjí z realizace; a je-li křik, jiné pijavice se přiživí na nákladných auditech. (Takový "audit" přitom není policejním zkoumáním možných nedostatků, protože při auditu se zkoumá jen to, co předkládá jeho objednavatel. Ne že bych teď musel zrovna myslet na pražské "tramvajenky za skoro miliardu"!) --- Stále je možné v nejednom státě (třeba v ČR) realizovat podvody "v dobré víře", často se zjevným záměrem uvádět drze možné klienty v omyl (třeba tisknutím nepřijatelných -- a zcela nemravných -- smluvních podmínek jako "poučení" o podmínkách smlouvy, na které není klient přiměřeně upozorněn; a pak se nestačí divit). --- O míře zodpovědnosti za bezpečnost občanů v ČR svědčí také to, jak je v zimě postaráno o chodníky, které jsou poprvé od letoška v péči měst a obcí (jako jejich vlastníků). Některé radnice se raději pojistily proti úrazu; s tou doložkou, že se bude zkoumat, zda zraněný chodec či chodkyně udělal všechno potřebné, aby se nezranil. (Letos by mohla ČR sníh vyvážet i do Vancouveru, kde se ho zatím před olympiádou koncem ledna nedostávalo.) Že by se české stávající poměry stabilizovaly po blížících se volbách? Kdo tomu věří? (Ani čelní politikové ČR moc konkrétně nevědí, o čem následně rozhodují, jak prokázaly zveřejněné údaje "testu" v MF-Dnes, 25. 1.)

Na závěr ještě malou "chuťovku"? Ví se, že naše masožravost produkuje víc skleníkových plynů, než je tomu při vegetářské stravě. Pokud např. místo krmení zrninami a ustájení ve chlévech by krávy spásaly trávu, a to ve volné přírodě, bylo by sice telecí a hovězí maso zdravější, ale stálo by dvakrát tolik než dosud. (V Česku nedávno zemědělci protestovali proti výkupním cenám mléka jeho demonstrativním vyléváním do polí.)

Možná zbývá dodat, že podle názoru prof. T. Whita z univerzity v Los Angeles (viz Time z 16/1/10, str. 7) jsou delfíni "mimolidskými osobami", které se k tomu kvalifikují svou morální pověstí. Kde je ta naše "lidská"?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 28.1. 2010