Rozdíl je, že teď se dá něco dělat!

29. 1. 2010 / Jan Čulík

"Celé období komunismu nebylo zločinné," píše Alex Hampl. Ale to bojuje s větrnými mlýny, respektive vytvoří si strašáka a toho pak kritizuje, je to přesně stejný mechanismus jako kritika od mnohých vůči knize Mary Heimannové.

Právě já léta zdůrazňuju, že celé období komunismu nebylo zločinné, na rozdíl od sekyrářů v dnešních médiích. Vražedná byla raná padesátá léta (1948-1953), pak následovala dalších cca deset let stagnace, kdy režim pokračoval ve svých nelidskách praktikách, ale už ne nadšeně a stalinismus slábl. Od roku 1963 se ve společnosti začaly projevovat liberalizační tendence, sledujte například filmy z šedesátých let, a tak v letech 1966-1967 byla československá společnost už víceméně normální - žádná hesla na domech a na ulicích, možnost cestovat na západ, atd.

Po invazi ze srpna 1968 byla země drsně vržena do modu kolonie. Zdůvodňovalo se to ideologicky, ale na tu ideologii už nikdo nevěřil. Sovětský kolonizační režim používal systém kolaborantů. Byli to často ti nejneschopnější a nejzakomplexovanější jedinci, kteří se nikdy předtím neuplatnili, a ti se nyní zařekli "my vám ukážeme".

Velmi doporučuju v této souvislosti knihu Jiřího Holého a Katky Volné Tato fakulta bude rudá!, o restalinizaci pražské filozofické fakulty od sedmdesátých let. Z té knížky, která vůbec není ideologická, je naprosto zjevné, jak moc na fakultě po invazi uchvátily patologické osobnosti, které zneužívaly komunistické ideologie k svévolnému zotročování lidí, aby si mohly nad nimi vychutnat moc. Stejné to bylo i ve věznicích.

Ve společnosti to samozřejmě záviselo na tom, kdo byl kde jak rozumný a kdo byl posedlý mocí. Tam, kde se lidé octli v moci této spodiny, to vůbec nebylo příjemné. Páchala zločiny zcela běžně. Právě v této normalizační skutečnosti má kořeny dnešek. Protože si mnozí uvědomili, že svým spoluobčanům mohou páchat jakékoliv křivdy a nikomu to nevadí.

Jenže dnešní situace je lepší. Postavit se proti útlaku znamenalo za komunismu týrání, věznění, někdy i smrt. Dneska se nic takového člověku nestane. Existuje šance prostřednictvím občanské aktivity se domoci nápravy.

Je s podivem, že lidi jen bědují po hospodách a nedělají nic.

Ono bude v postkomunismu zřejmě nutné vybojovat si základní občanská práva znovu od začátku, tak, jak to s velkým úsilím dělali aktivisté od devatenáctého století. Svoboda nikdy nespadne nikomu do klína a člověk se o ní musí pořád aktivně zasazovat. Mnozí lidé v ČR udělali po r. 1989 vážnou chybu, když se začali domnívat, že svoboda jim byla "navždy dána" ze západu, všechno je už v pořádku a oni nemusejí pro své životní podmínky už ani hnout prstem. Není tomu tak.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.1. 2010