Několik myšlenek o zimních chodnících

29. 1. 2010 / Stanislav A. Hošek

Z mého pohledu v prvé řadě není ani tak důležité, že došlo ke změně zákona o čistění chodníků, ale v samotné jeho existenci. Protagonisté doktríny co nejmenšího státu tímto pravidlem z výšin stání moci přímo zasahují do věci, kterou umí spolehlivěji řešit moc na nižší úrovni řízení. Absurdně tak odporují nejen své dogmatice minimálního státu, ale popírají i princip subsidiarity, jeden z nosných pilířů nejmodernějšího pojetí demokracie. Nejsměšněji z tohoto pohledu pak vychází ti ústavní činitelé, kteří neustále brojí proti byrokratismu EU a sami při tom podepisují centralismem a byrokratismem páchnoucí zákony ve vlastní zemi.

     Za druhé zákonodárci změnou zákona neoddiskutovatelně prokázali, v čí prospěch rozhodli. Z čehož se dá usoudit, jaké zájmy sněmovna hájí především i v jiných situacích. Jmenovaná novela totiž jednoznačně ukázala, že sněmovna jako celek nadřazuje zájmy majitelů nemovitostí nad zájmy všech obyvatel. Poslancům tedy víc záleží na ochraně vlastnických práv, než na jednomu ze základních lidských práv, právu na zdraví.

     Kdyby ústavním činitelům opravdu záleželo na zdraví lidí, pak by součástí zprávy k novele uvedeného zákona bylo kupříkladu i vyčíslení ekonomických dopadů, které je pro každou zákonnou změnu pro předkladatele povinné. Pokud by se o ni někdo jenom pokusil, musil by logicky dospět k názoru, že zatěžuje obce neobyčejným růstem výdajů a musel by tedy v samotném zákoně jim zajistit i odpovídající příjmy, které by je pokryly. Jelikož se o to zákonodárci ani nesnažili, jenom za třetí prokázali, že daňovou politikou nestále posilují centralizaci státu na úkor regionů až obcí, v nichž se prostředky na daně jedině tvoří.

     Stejně bezohledně jako stát, se vůči zájmům občanů chovají většinou i obce, které omlouvá skutečně jenom to, že nemají prozatím dostatek finančních prostředků. V praxi proto většinou odklízí sníh především ze silnic. Na neštěstí pouze shrnutím na jejich okraje a zároveň bohužel také na okraje přilehlých chodníků. Tím pro chodce vytváří velmi nebezpečnou, ba prakticky neřešitelnou situaci. Jedna část chodníků je totiž zavalena sněhem odklizeným ze silnic a druhá pak je označena za nebezpečnou výstražnými tabulkami či dokonce zátarasy kvůli padajícím převisům sněhu a ledovým střechýlům. Takže chodče, co ty?! Za takové situace se učebnicově projevuje čtvrtý rys naší politické reality. Neexistence občanského odporu. Raději se všichni vystavujeme nebezpečí úrazu, než abychom většinově projevili aktivní protest kupříkladu tím, že hromadně vstoupíme na vozovky. Je totiž přímo výsměchem současných správců věcí veřejných, že silnice v městech jsou udržovány tak dokonale, že je na nich naprosto sucho a Mnoho chodníků je doslova klouzačkami.

     Cože je to tedy ta naše reálná demokracie? Ještě pořád vláda lidu? Ale kdeže. Skutečná demokracie v ČR i ve většině českých obcí není, jak se zdá z uvedeného, ani tou potřebnou službou lidu, nadtož jeho alespoň zdánlivou vládou.

Vytisknout