Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti

29. 1. 2010 / Věra Říhová

Teprve nyní stojíme na počátku pořádné hospodářské krize jako důsledku hospodářského vývoje privatizačních let a hospodářského "mejdanu" posledního desetiletí. S americkou krizí to nemá nic společného, tahle krize je čistě evropská.

  Krize, která teprve letos vypukne naplno přes veškeré utěšování ekonomů i vlády, se projeví v nedostatku hotových peněz mezi občany i mezi firmami a v nedostatku kvalifikovaných personálních sil. Tento článek není žádnou ekonomickou analýzou, ale pohled do života běžných občanů a jejich zkušeností.

  Nacházíme se v době, kdy už toho není mnoho k privatizování, hlavně ale už není co tunelovat. Tím vyschl jeden z finančních toků na trhu. Kdo si nevybudoval firmu na poctivých výrobních či obchodních základech (ať už ke své firmě přišel jakkoliv), nezajistil si své místo na odbytovém trhu a neváží si svých zaměstnanců, ten nyní hledá jakékoliv možnosti přísunu peněz.

  Na jedné straně podle statistik stoupají úspory  části obyvatel, na druhé straně nebude za co nakupovat a z čeho splácet dluhy. To už se nedá zatajit, cítíme to všichni. Nedostatek peněz zapůsobí jako obchodní brzda, lidé budou více zvažovat své potřeby. Nedostatek peněz se již nyní projevuje obrovským nárůstem různých podvodníků a lichvářů a zároveň zvyšujícím se počtem občanů zoufale hledajících peníze na základní životní potřeby jako je inkaso a jídlo.

  Projevuje se i v oblasti malých a středních firem, ale především u živnostníků. To, co prožívali živnostníci v malých obchůdcích po nástupu různých hypermarketů, to se nyní očekává ve stavebnictví a přidružených oborech.

  Ti, kteří na počátku devadesátých let trpěli frustrací z prázdných regálů doma a přeplněných obchodních domů v zahraničí, ale i ti, kteří toužili po rozletu a technických novinkách, ti všichni byli ukojeni. Kdo chtěl budovat, má vybudováno. Po 20 letech závodění a soutěžení je všude kolem cítit únava, splnění tužeb, potřeba odpočinku.

  Máme postavené obrovské komplexy s nejmodernější technologií, jaká je ve vyspělém světě, máme moderní satelitní městečka, máme zrekonstruováno velké množství zanedbaných domů a sídlišť, pole i louky mizí pod stavbami průmyslových a obchodních komplexů. Stavební boom vedl k rozjezdu spotřebitelského kolotoče, neboť právě v uplynulém desetiletí se začalo stavět i v soukromém sektoru díky hypotékám a vysokým firemním ziskům a dokončené stavby bylo nutné vybavit nábytkem, domácími spotřebiči, bazény i venkovní moderní technikou. Všechno má ale svůj konec, nic není na věčné časy.

  Potřeba úspěšných dát veřejnosti najevo svou výjimečnost včetně potřeby emotivních prožitků alespoň vedly k zajištění služeb v oblasti turistiky, sportu a kultury. Sportoviště rostla jako houby po dešti, golfová hřiště jsou dnes přirozenou součástí krajiny, akvaparky, multikina, divadla, koncerty, výstavy, automobilové a motorkářské závody, soukromé létání v ultralehkých letadélkách i v balónech, výstupy na nejvyšší hory světa a ponory do největších mořských hlubin, cesty okolo zeměkoule, cesty do válečných zón a džunglí, do exotických zemí. Naplnění dětských snů z četby scifi. Ale ani žádný "mejdan" není na věčné časy.

  V loňském roce se začalo mluvit o krizi, která k nám ještě nedorazila, ale začali jsme se na ni připravovat. Skutečnou krizí je rozkradený státní rozpočet a vytunelované státní fondy. Každý rozumný člověk si myslí, že dluhy by měl zaplatit ten, kdo je nadělal. Po občanech se to tvrdě vyžaduje, po firmách už dnes také, ale přece jenom se některé ještě dokáží ze svých dluhů vyvléci. O státním dluhu se vedou diskuze, občané jsou přesvědčení, že by ho měl zaplatit ten, kdo ho způsobil. Naše vláda si to nemyslí, alespoň její protikrizový balíček ukázal, že toky státních peněz se měnit nebudou, jenom se někde utáhne kohoutek, samozřejmě tam, kde jsou občané nejvíce bezbranní  - staří, nemocní a nemluvňata.

  Tahle politická surovost otřásla myslí mnoha občanů, pro jiné byla naopak signálem k ještě větším represím vůči zaměstnancům, k větším úsporám a vyšším ziskům. Využít krize ve svůj prospěch a obohatit se na zoufalství spoluobčanů napadlo mnoho firem i různých vykuků (vykukem se u nás označují lidé, kteří vykouknou z davu, rychle schlamstnou, co je nejblíže po ruce a stejně rychle zmizí, tak trochu ve stylu kapesních zlodějů).

  Snížení zakázek v automobilovém průmyslu ještě nebyla žádná hospodářská krize, některé automobilky pouze přecházely na inovační programy pro výrobu nových typů vozů. Šrotovné případné výpadky v zisku automobilkám dotovalo, některé automobilky vykazují vysoké zisky krize nekrize.

  Snížení zakázek vedoucí až k likvidaci firem prožíváme už 20 let v různých odvětvích, přesto se neustále hovořilo o hospodářském úspěchu a slovo krize se vyskytovalo pouze v určité části průmyslu, například v textilním a ve strojírenství. Příliš se ale nezdůrazňovalo, protože tunelování zprivatizovaných podniků bylo veřejně známé. Dokonce i v zemědělství se mluví o nedostatečném dotování a nikoliv o krizi, přestože zemědělské podniky houfně zanikají.

  O krizi se nemluvilo ani v počátcích devadesátých let, kdy se východní trhy a celé RVHP totálně zhroutilo, kdy ministerstvo financí přestalo platit státní zakázky a rozpoutalo obrovskou celostátní platební neschopnost, kdy lidé byli hromadně vyhazováni ze zaměstnání, státní podniky se houfně rušily a jejich zaměstnanci přecházeli na živnostenské listy nebo si na půjčky s vysokým úrokem museli socialistické provozovny kupovat.

  Tehdy si lidé poradili, protože bylo dostatek možností obrátit se na jiný druh podnikání, naučit se něco nového, byl dostatek peněz k rozjezdu firem, dotacím a různým podporám. Třebaže možnosti dosáhnout na ně byly různě dostupné, pro někoho  zcela nedostupné, přesto se pracovní trh vždy dokázal zrestaurovat. Lidé hledali a zkoušeli nové možnosti, rozbujela se šedá ekonomika, korupce i černý trh.

  Dnes jsme ale v úplně jiné situaci. Počet zaměstnanců se zeštíhlil natolik, že zákonnou pracovní dobu mají zaručenou už pouze státní zaměstnanci s výjimkou krátkodobého byrokratického nárůstu vyvolaného poslaneckou aktivitou. Ve firmách se běžně pracuje 10-16 hodin denně včetně víkendů, tak jak už bylo konstatováno jinými autory.

  Mnoho zaměstnanců je fyzicky i psychicky vyčerpáno, hodně se mluví o tom, že kdyby zaměstnaní pracovali podle Zákoníku práce  nejméně polovina nezaměstnaných by práci měla. Je pravdou, že některé firmy opravdu nemají na výběr, protože trpí stejným nedostatkem peněz jako občané, jsou ale firmy, které pouze zneužívají vysoké nezaměstnanosti a strachu svých zaměstnanců o práci a stále více jim přidávají práce a snižují mzdy.

  Otázkou je, zda míra nákladových úspor ve mzdové oblasti nepřerostla našemu hospodářství přes hlavu. Sociální podporu totiž potřebují i rodiny, ve kterých alespoň jeden člen pracuje, samoživitelé s minimální mzdou si vydělají sotva na inkaso a mnohým inkaso přesahuje čistý výdělek.  Ceny zboží a služeb začínají přesahovat možnosti zákazníků. V loňském roce jsme to ještě tolik nepociťovali, teprve letos po uvolněném nájemném, znovu zvýšených cen za energii a zvýšené ceny za zboží, spojené se zvyšujícím se počtem nezaměstnaných vykonají své tržní dílo.

  Možná je čas začít se ptát, zda cena za energie a některé služby není příliš nadhodnocená, zda jsme s takovými cenami schopní konkurence ve světě. Je čas se ptát, jak je to možné, že jiné evropské státy mají mnohem vyšší mzdy i daňové odvody a mnohem nižší ceny zboží a služeb, a přesto nemají takové problémy jako my.

  Strach, o kterém se teprve nyní začíná mluvit nahlas a začínají ho pociťovat i ti, kteří o něm dosud neměli ponětí, znají lidé už celých 20 let, někteří si na něj zvykli do té míry, že už ho ani nevnímají. Dokonce mluví i v tom smyslu, že za války si lidi museli také zvyknout, aby přežili. Už počátkem 90.let se v továrnách objevovaly vždy před vánočními svátky seznamy lidí, kteří budou v lednu propuštění. Několik let se tím zaměstnavatelé dobře bavili, pak si lidé zvykli a nenechali si tím vánoční svátky zkazit.

  Stres z nejistoty, únava z přepracovanosti, šok z reality, neustálé změny zákonů, množství doplňujících předpisů a vyhlášek, ve kterých se nikdo nevyzná, vzájemná nedůvěra a neschopnost se s někým domluvit, neustálá potřeba ostražitosti, protože dnes už neexistuje místo, kde by se člověk mohl cítit v bezpečí, vědomí, že každý každého může beztrestně okrást a podvést, toho všeho už mají lidé plné zuby. Chtějí z divočiny zpátky do civilizace.

  Občané potřebu vzájemné pomoci pochopili a jejich diskuze i vzájemné porady se pomalu a jistě rozjíždějí. Pokusím se dát k diskuzím několik témat ze své vlastní zkušenosti.

  Já jsem nezaměstnaná již 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že jsem si nikdy před tím nemusela práci příliš hledat (kromě socialistických let), neboť mi byla spíše nabízena nebo jsem byla přijata hned prvním osloveným podnikatelem, těžko jsem se na trhu pracovních sil zpočátku orientovala a pomalu sbírala zkušenosti. Diskutovala jsem o problémech se známými a někdy i úplně neznámými lidmi, nakonec jsem se domluvila se 4 kamarádkami a manžely 2 z nich a provedli jsme si malý soukromý průzkum.

  Zjistili jsme především obrovskou roztříštěnost problémů, neboť v soukromém sektoru si přirozeně každý dělá, co chce a co považuje pro sebe za dobré, popsat problematiku zaměstnanosti a nezaměstnanosti by dalo na několik knih. Pokusím se z toho všeho vytáhnout a popsat pár důležitých věcí.

  Za dobu svého hledání práce jsem reagovala celkem na 80 nabídek k počátku ledna. Společně se svým "průzkumným týmem" v počtu 7 lidí (muži a ženy ve věku 45-63 let)  jsme oslovili kolem 500 inzerentů. Výsledky budu publikovat podle problematiky, neboť vytvořit jakoukoliv statistiku se nám nepodařilo pro prolínání množství problémů.

  1. Nereagujeme

Samozřejmě nereagujeme na pracovní nabídky, ke kterým nemáme žádnou kvalifikaci ani žádnou praxi , například na práci lékařů, zdravotních sester, kuchařů, svářečů, technických inženýrů a podobně. Celý náš průzkum a zkušenosti z hledání práce se týká pouze oblastí administrativní a ekonomické ve všech výrobních sférách od základních pozic po vedoucí, obchodní v širokém rozsahu a školství. 

  2. Odmítnuté

Odmítáme nabídky na živnostenský list z oblasti pojišťovacích agentů, realitních kanceláří, stavebních spořitelen, Herbalaifu, agenta na půjčování pochybných peněz a podobně.

Máme tuto oblast celkem dobře zmapovanou, prodiskutovanou s lidmi, kteří takovou práci vykonávají. Podrobně se k tomuto problému vrátím.

  3. Moje oslovené inzertní nabídky

Oslovila jsem celkem 80 inzerentů (od té doby i další, ale ty už jsem nezahrnuji), z toho 38 firem inzerujících pracovní nabídky na Úřadu práce a 42 firem z tisku, internetu a od známých.

Z 80 inzerentů jsem narazila na:

• na 12 falešných konkurzů (4 z ÚP a 8 z tisku)
• 17 firem z ÚP se vůbec neozvalo ani po příslibu z telefonického kontaktu, někteří opakovaně (například 1 firma na Náchodsku už 5x)
• 18 firem si vybralo jiného kandidáta a písemně odpovědělo (z toho 4 firmy reagovaly pozváním k osobnímu pohovoru po té, když jsme ženu po padesátce vyměnili v životopisu za muže po čtyřicítce)
• 6 finančních firem + 6 realitních firem
• 7 inzerujících zaměstnanců firmy zabývající se mimo jiné prodejem Herbalaifu
• 4 přímá odmítnutí kvůli věku
• 3 firmy, které měly v osobním pohovoru úplně jiné požadavky nežli v inzerci
• 5 obsazených pozic v době 1.zveřejnění pracovní nabídky (z toho 3 firmy reagovaly pozváním k osobnímu pohovoru po té, když jsme ženu po padesátce vyměnily v životopisu za muže po čtyřicítce)
• 2 firmy, které zaměstnancům nevyplácejí mzdy, ale očekávají, že jim ÚP někoho pošle

Pokračování příště.

Vytisknout