NÁROD BEZ PAMĚTI:

Ono se o mučení ve věznicích v komunistické televizi neinformovalo

29. 1. 2010 / Jan Čulík

Dovedu si představit, že někteří z našich čtenářů prožili svůj život za komunistické totality v švejkovském prostředí, kde všichni předstírali politickou angažovanost a zároveň všichni byli kamarádi a nikomu se nic nedělo.

Jenže i v tu dobu podle nich údajně "liberální" normalizační režim tvrdě pronásledoval ty, kdo se mu znelíbili, ve vyšetřovnách Stb a ve vězeních. Právě proto říkám a stojím si za tím, že funkcionáři komunistického režimu mají na rukou krev, a to nejen ti z padesátých let, ale i z let sedmdesátých a osmdesátých. Svoboda je nedělitelná a spáchané zločiny zůstávají zločiny. Právo se neurčuje statisticky. I kdyby byl za komunistického režimu v Československu mučen jediný člověk, i tak by byla ta éra dobou zločinu. Jenže on to nebyl jen jediný člověk.

Na věci nic nemění, že se zlo děje i dnes i jinde. To přece nemůže spáchané zlo omlouvat!

Že by dneska skutečně nikdo už nevěděl, že estébáci polévali do naha svlečeného Stanislava Devátého studenou vodou z hadice, že topili Pavla Wonku tím, že mu strkali hlavu do záchodové místy a splachovali, že pálili Vladimíra Třešňáka cigaretami na zápěstí...

Neznalost neomlouvá. Doporučuju četbu Uhlových Informací o Chartě 77.ZDE jsou informace o smrti a pohřbu Pavla Wonky.

Všechny Infochy jsou ZDE. Jen se začtěte do vydání z druhé poloviny osmdesátých let, uvidíte, jak dokonale liberální byl ten režim.

Čtenáři, kteří se tou dobou dívali v televizi na Nemocnici na kraji města, asi o těchto skutečnostech neměli potuchy, a nemají dodnes. Já je znám, tyto texty jsem překládal v osmdesátých letech do angličtiny. To člověk hned tak nezapomene.

To, že jsou dnešní politikové zkorumpovaní a že se mnohým nelíbí, v jaké společnosti dnes v ČR žijí, přece nemůže znamenat, že si budeme namlouvat, že se v komunistické éře tyto zločiny neděly. Na to nikdo nemusí číst Respekt ani Mladou frontu Dnes, které jistě tyto informace zneužívají ke svým politickým cílům. Jenže fakta nelze popřít.

Právě v tom, jak se komunistický režim choval, jsou kořeny dneška. Spojitost je naprosto zjevná. Absence empatie, humanity, brutalita, absolutní nezájem o osud bližního. To není kapitalismus, to jsou rysy české společnosti. Bohužel.

Níže citát z vězeňského svědectví o osudu Petra Hauptmanna a Jiřího Wolfa:

Od září 1983 je vězněn inženýr Petr Hauptamnn, který byl za údajné vyzvědačství odsouzen na deset let. Již během ruzyňského věznění se mu objevily na těle uzliny, pro něž byl v únoru 1984 lékařsky vyšetřen a v březnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze-Pankráci. Byl mu odebrán histologický vzorek s negativním výsledkem. Od května 1984 je ve výkonu trestu v II. NVS v NVÚ MS Minkovice, kde byl zařazen na nejtěžší práci broušení korálů. Během měsíce zhubl o deset kilogramů a objevila se u něj paradentóza. Snahy manželky o předání vitamínů nebo aspoň tvrdých kartáčků na zuby byly marné. Protože lékařská péče nebyla dostatečná, muselo o dva roky později dojít k chirurgickému zákroku.

V roce 1985 pracoval několik měsíců na fyzicky nenáročném pracovišti, ale protože "neučinil to, co do něj státní orgány očekávaly" (podle jeho vlastního vyjádření), byl přeřazen zpět do brusírny korálů. Petr Hauptmann je levák a tato práce je pro něj z tohoto důvodu obzvlášť obtížná; je známo, že v NVÚ Minkovice je zařazování leváků na tuto práci oblíbenou šikanou. - Na jaře 1985 podal P. Hauptmann podnět ke stížnosti pro porušení zákona, na nějž dodnes nedostal odpověď, stejně jako na žádost o milost a na žádost o pomoc adresovanou Federálnímu shromáždění z roku 1983.

Vzpomínka na Jiřího Wolfa

(odsouzeného na 6 let za pokus poslat do ciziny zprávu o poměrech v NVÚ Minkovice, vězněného t.č. v NVÚ Valdice)

Odsouzený z.č. 12316 Jiří Wolf. Tak zněl prvý zápis v seznamu vězňů NVÚ Minkovice, který se týkal vězně, jehož příjezd byl již dopředu avizován a byly již učiněny dopředu patřičné přípravy. Hlavně bezpečáci i náčelník pracovního zařazení projevovali o tohoto vězně nebývalý zájem. Tento zájem vyvolal zase zpětně zvědavost u nás, těch několika málo odsouzených, kteří měli na starost příjem přebylců a kteří byli zároveň při plnění pracovních povinností nuceni přicházet do styku s již zmíněnými funkcionáři. Nikdo z nás nevěděl, proč se Wolf těší tak neobvyklé pozornosti.

Právě proto jsme se při první příležitosti zeptali jeho samého na jeho osudy, které jej přivedly až do věznice. Byl to štíhlý, tmavovlasý muž, působící velmi mladistvě, snad pro své plachý, v tom prostředí dost zvláštně působící jednání.

Při první příležitosti, již při převlékání, se Wolf představi jako náruživý vykladač svobody myšlení a ochrany lidských práv. zaníceně, pokud to ovšem podmínky dovolily, vykládal o tom, že kdesi na Jindřichohradecku obhajoval a veřejně proklamoval myšlenky vyplývající ze závěrečné deklarace helsinské dohody a za to byl stáními orgány perzekuován a později, po několika výstrahách, i uvězněn a odsouzen. Jeho případem se prý zabývaly i západní sdělovací prostředky jako klasickým případem omezování základních lidských práv. I po příjezdu na lágr byl Wolf upozorňován na to, že musí "dostat rozum", jinak se mu povede zle.

Svoji táborovou anabázi mi sice Wolf vyprávěl až o hodně později, ale předkládám ji chronologicky. Byl zařazen na oddíl B, pracoviště provozu "válcová technologie", jedno z nejhorších pracovišť, v němž se měl Jiří Wolf "obrátit na pravou víru".

Vedením tábora mu byl vybrán speciální vychovatel, jakýsi npor. Burda, proslulý svými nevybíravými způsoby a tvrdostí vůči "muklům". Burda šel hned k jádru věci. Zavolal si Wolfa a zcela jednoznačně mu řekl, o co jde. Že jsou mu osobně známy okolnosti Wolfova zatčení, že si je vědom toho, že má před sebou člověka kvalitativně odlišného od všeho "lidského odpadu", který je v lágru v absolutní většině. Proto také Wolfovi nabízí šanci, jak nejlépe přežít.

Bude Burdovi donášet vše, co se dozví a za to bude požívat ochrany, bude pracovat na dobrém pracovišti a bude mít klid ze strany vedení tábora. Wolf okamžitě a bez rozmyšlení odmítl. Když se vedení lágru od Burdy dozvědělo o Wolfově jednoznačném stanovisku, stal se Wolf terčem soustředěných útoků, organizovaných "bezpečáky" a tvrdě vykonávaných Burdou.

Wolf byl zařazen na práci, kde absolutně nemohl splnit normu, stal se terčem pozornosti pracovních referentů i mistrů a v neposlední řadě i obětí útoků násilnických recidivistů. Nikdo v lágrových podmínkách nemůže takovému soustředěnému útoku odolat, a proto i Wolf zakrátko podlehl. Po sérii stále se stupňujících kázeňských trestů se ocitl na tzv. zvláštním oddělení, kde byli umisťováni ti nejhorší z nejhorších.

Oddělení, jež svým režimem a životními podmínkami bylo srovnatelné s tím nejhorším, co minulost dokázala v oblasti vězeňství vymyslet. V té době jsem měl právě možnost jako jediný se s Wolfem stýkat. Ještě více pohubl, oči se mu horečnatě leskly, ale stále zůstával tím až fanatickým diskutérem, obhajujícím své pravdy, které se ovšem k jeho neprospěchu lišily od oficiálních. Nikdy si nenaříkal, nežádal žádné výhody, jen se vždy snažil využít nestřežené chvilky k několika slovům, která mu zjevně vždy přinášela uspokojení a snad i sílu k dalším zápasům. Na zvláštním oddělení byl vždy po dobu tří měsíců, potom zase pár dní na oddíle, a znovu, vždy pod vykonstruovanými záminkami, na zvláštním.

Rovněž používání fyzické síly proti Wolfovi bylo obvyklé, protože mnozí příslušníci se cítili kompetentní obracet Wolfa "na pravou víru" a používali k tomu prostředky adekvátní svým osobám. Jiří Wolf dostal "nášup" za odmítání práce - ostatně dost problematické odmítání - zároveň s přeřazením do II. NVS - tedy do nejhorší skupiny. Po tu dobu, kterou ještě v Minkovicích strávil, byl zařazen na oddíl A, kde měl relativní klid. Ani on již tolik nebouřil, spíše se uzavřel do sebe. Od jeho odjezdu z Minkovic jsem o něm neslyšel, až nyní z Hlasu Ameriky. Byl prý znovu odsouzen k šesti letům vězení.

Bývalý spoluvězeň J. Wolfa

Zdroj: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.1. 2010