Postkomunističtí politikové se vlastní diskreditaci vyhnout nemohli

28. 1. 2010 / Miroslav Tejkl

Příspěvek Jana Čulíka z 28.1.2010 "Fiasko české demokracie po dvaceti letech" ukazuje zjevně, jak obrovská propast leží mezi životními zkušenostmi různých lidí, pokud jde o minulý režim, píše Miroslav Tejkl.

S vyjímkou tak dvou snad tří, neznám ze svého okolí nikoho, kdo by považoval komunistickou politickou garnituru z minulého režimu za zločince, kteří mají na rukou krev - pokud se zvlášť nezdůrazní první garnitura po roce 1948 - to by jich podle mého odhadu několik přibylo...

Blahovolný přístup nejen k 60. letům, ale i k normalizaci neovlivní ani Wonkův příběh z pozdního reálsocu ani utrpení Třešňákovo - a to ani u lidí, kteří o těchto záležitostech vědí. Za zločince považují konkrétní aktéry tohoto svinstva. Tam, kde jsem žil já - tedy v "provincii" - se tzv. pracující inteligence pokoušela do strany dostat - ne že by jí k tomu někdo nutil a dotyčný jedinec by musel odolávat nátlaku.

Nepochybuji, že jiní lidé žijící v jiných oblastech (například vysoké školy humanitního zaměření, výzkumné ústavy, některá pracoviště v metropoli atd.) mají asi jinou zkušenost. Pokud bych si toto neuvědomoval a vycházel bych jen z toho, co se odehrávalo kolem mne, musel bych si myslet, že se pan Čulík prostě zbláznil.

Celý příspěvek mně přijde až dětsky naivní - pan Čulík se vyjadřuje způsobem, jakoby snad skutečně věřil tomu, že politici se mohli své vlastní diskreditaci vyhnout a udržet si svůj původní porevoluční kredit.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 28.1. 2010