Poněkud existenciální úvaha

28. 1. 2010 / Jindřich Bešťák

Připojuji se k názorům Petra Tučka v BL z 27. 1., vyjádřeným v článku "Polistopadové změny". Domnívám se, že původně Milan Valach v textu "Obnovení strachu" správně poukázal na téma, které se jako specifický fenomén doby stále více a zřetelněji vynořuje v příbězích a osudech mnoha konkrétních lidí, v různých sociálních skupinách a společenských vrstvách.

Myslím si, že téma strachu se určitými nezanedbatelnými projevy v různých formách deprivací, stresů, neuróz, skrytých či otevřených agresí tak či onak promítá a negativně působí nakonec v celém společenském spektru.

Nevím, zda tento existující společenský fenomén byl již v této době odborně sociologicky zkoumán a vyhodnocen. Samozřejmě že jsem zde laik občas pouze čtoucí něco i ze sociologické oblasti, ale troufám si tvrdit, že se jedná o společensky relevantní téma pro takovou studii.

Rád bych zdůraznil, že zde není myšlen strach v rámci lidské psychologie pouze jaksi obecně. Ten patří k životu od prvních okamžiků, kdy si člověk v pradávných dobách začal uvědomovat svoji existenci oproti silám vnímané přírody a vesmíru. Kromě jiného určitá běžná a snesitelná míra strachu je, a vždy i byla, určitým nutným korektivem lidského jednání.

Horší ovšem je, když lidského strachu využívaly a zneužívaly násilnicky až brutálně, podle, rafinovaně, cynicky všemožní představitelé dané ekonomicko-společenské formace, politických či náboženských systémů, jednotlivé dobové mocenské skupiny nebo mocní a vlivní jednotlivci nejrůznějšího postavení.

Zde bychom si mohli na dějinné ose ukázat prstem na jakýkoli bod a nedobrali bychom se konce lidské bídy, ponižování, utrpení, psychických deformací, ztracených nadějí, nevinných obětí. Vždy ve jménu toho, co se stále jako prokletá červená nit táhne celými dějinami. A zastavila se snad v naší době? Každý jen trochu vnímavý a empatický člověk musí slyšet ten děsivě ironický smích...

U nás se zde jedná o náš poněkud specifický případ menší společnosti uprostřed Evropy na začátku 21. století, která po své "komunistické" zkušenosti vstoupila s jistými, mnohdy asi přehnanými, nadějemi do navrácené demokracie (??), právního státu a tzv. lidskoprávní společnosti.

Jedná se o opětovné uvědomění si vážných existenciálních obav a strachu zpravidla přesahujících možnosti jednotlivce na jejich dostatečně účinné řešení. Není tím myšleno obecné i konkrétní riziko přirozeně spojené s lidským životem a s lidskými aktivitami jako takovými. Spíše se dnes jedná o nová a staronová omezení, o různé formy evidentního a zřejmého, ale častěji spíše skrytého, násilí.

Jakoby Velký Lovec hodil na vybrané lidské cíle po celé Zemi svoji "neviditelnou síť" utvářející a různými způsoby negativně determinující životní realitu mnohých. Někteří zatím vyhrávají, silnější jedinci se ještě dokáží vymanit, mnozí u nás zatím s košíky zboží ze supermarketů nevnímají a zábava, herny, alkohol a drogy jedou....

Vlastní jevová stránka daného problému je natolik společensky determinovaná a zřejmě dosti složitá, že jednotlivec, navíc mimo obor, může postihnout jen některé individuálně vnímané skutečnosti. Stačí denní letmý pohled do novin. např. 22. ledna -- STEM: Loňský rok byl nejhorší.... Konkrétní lidé nejčastěji zmiňovali "strach, obavy a nejistotu" (33 %). Řadu věcí popsali již předchozí čtenáři BL, kteří na toto téma napsali.

Doma jsem vícekrát slyšel povzdech o tom -- "ještě že se toho maminka nedožila, vidět zase ty žebráky a nezaměstnané (bezdomovce, dříve tuláci) jako za 1. republiky".

Naše generace si opravdu naivně myslela, že se jedná o historické příběhy. Stresující je vědomí zániku tolika českých firem a pracovních míst, zániku mnohých odborných znalostí a dovedností našich lidí. Mafiózní prostředí prorostlé do ekonomiky a politiky, korupce, lži a polopravdy v politice a médiích, úniky stovek miliard do zahraničí, zločinnost, ruce sápající se po privatizaci všeho, co ještě zbylo a dluhy ať platí stát potažmo daňoví poplatníci, snahy po další privatizaci zdravotnictví, důchodových fondů, stovky podivných firem a firmiček, politováníhodné případy lidí obalamucených "chytráky", kteří tyjí z jejich nezkušenosti i stáří, aby pak na ně za menší půjčky poslali exekutory, taková podivná šedá zóna našeho právního státu, množství rozvedených rodin a problémy jejich dětí, domácí násilí, rozkvět prostituce, pornografie, pedofile, extremismus s nacistickými symboly, války ve světě, ekonomická krize a její příčiny a dopady...atd, etc.

Je to všechno? Jistě ne, ale snad to stačí.

Závěrem bych jen rád sdělil, že jsem si vědom, že mnoho lidí samozřejmě žije ve svých osobních a pracovních životech spokojeně, aktivně, naplno. Já sám, prosím, si zcela osobně, soukromě, nestěžuji a uplynulých dvacet let rozhodně nepovažuji pro sebe za ztracené. To jsou prostě jen jiné úhly pohledu, jiná "nika". Jen mi, prosím, řekněte, že to vše výše napsané není jednoduše pravda.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 28.1. 2010