Ke vstupu do strany mě nikdo, ale opravdu nikdo nenutil

29. 1. 2010

Ano, nabídku ke vstupu do strany jsem dostal, a přestože jsem na ni pozitivně nezareagoval, nic nezákonného se mi nestalo, všechno probíhalo v mezích platných zákonů.

Od roku 1978 jsem měl podanou žádost o byt, tak ta se přestěhovala na konec pořadníku. Garsonku s výhledem na sever jsem mohl osídlit až roku 1988, a to, jak mi po převratu řekli sousedé, každých čtvrt roku se na mne chodili ptát soudruzi v uniformě ( železničáři to nebyli ) a zjišťovali, zda mám psací stroj a kdo mne navštěvuje.

Platová třída mi byla změněna z jedenácté na desátou (s vysvětlením, že o žádné peníze nepřijdu, komentář netřeba), píše Vladimír Šmídl.

Protože dílna, na které jsem mistroval, obnášela kolem stovky lidí (formálně mi jich bylo podřízeno jen asi polovička, neformálně však byla dvě místa mistrů neobsazena pro případný růst stranických kádrů,jež po půl roce mistrování mizeli na vyšší funkci) bylo možné snadno statisticky vyhodnotit, že ve své věkové kategorii jsem platově poslední.

Ze seznamu účastníků zájezdu ČVTS na výstavu Productronica München zmizelo den před odjezdem mé jméno. Bez vysvětlení.

Bydlel jsem tehdy v garáži, podařilo se mi postupně složit všechny zkoušky na elektrotechnické fakultě (uzavřít index), avšak , když jsem se přihlásil ke státním závěrečným zkouškám, zhoršilo se mezinárodní napětí (zatracenej Gorbačov !) a já musel narukovat na vojenské cvičení, jako na potvoru ve stejné době. Školu jsem tedy absolvoval až po implozi reálsocu.

Protože vrchní mistr odešel po převratu do důchodu, do funkce vrchního mistra byl dosazen člověk, který sice výrobu moc neznal, ale byl to dlouholetý milicionář.

Odešel jsem učit na odbornou školu (elektronika zůstala převratem nedotčena) a za zmíněnou společností se pro mne zavřela voda, to NEJSOU moji spoluobčané.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.1. 2010