Genderově vyvážené poškozování jazyka?

29. 1. 2010 / Vratislav Filler

Pročetl jsem si ji především proto, že jsem v ní hledal jazykovědný návod nastiňující, jak se v češtině vyjadřovat genderově vyváženěji. Očekával jsem věcnou a praktickou publikaci, kterou může číst bez despektu i člověk s jistou mírou ostražitosti vůči požadavkům na genderovou rovnost - třeba proto, aby se v ní dozvěděl, že ji v češtině do jisté míry lze aplikovat přirozeně. V tomto očekávání jsem se bohužel zklamal.

Za malý nedostatek považuji nepřehlednost příručky, především oddělení popisu jednotlivých jazykových problémů a jejich řešení. Publikace tak působí dojmem, že její hlavní náplní je definice genderových problémů v českém jazyce a návrh genderově vyvážené mluvy tvoří pouze méně významný doplněk.

Naopak za přínos považuji podrobné pojmenování oněch genderových jazykových problémů. O řadě formulací jsem již věděl a sám se s nimi ve svých psaných projevech rozličným způsobem vypořádával, zde jsou ale rozpracovány do detailů.

Je ale velká škoda, že se v příručce nepodařilo rozlišit, kdy je jazykový sexismus způsobený především významem použitých slov (což je podle mne pole, na kterém se dá s jazykem pracovat) a kde sexismus vychází natolik ze struktury jazyka, že se bez narušení této struktury vlastně opustit nedá.

V jedné z úvodních kapitol knížky je zdůrazněna tato věta: "Jazyk sám není sexistický. Sexistický bývá způsob, jakým se jazyk používá." Domnívám se, že jde o omyl: Český jazyk je systém, který - prostou přítomností rodů - je sexistický prostě z definice. Nemáme to štěstí jako Maďaři, jejichž jazyk rody nerozlišuje vůbec a kteří se tak při snaze o genderově vyvážené vyjadřování mohou soustředit pouze na náhradu výrazů a ladění jejich významu a mluvnici vůbec neřešit.

Z výše citované nešťastné premisy potom vzniká ambiciózní představa, že genderovou vyváženost lze do jazyka vložit, aniž by hrozilo riziko neorganických tvarů nebo posunutí významu sdělení nežádoucím směrem. Tak to v češtině bohužel není, a příručka na takové riziko pochopitelně nikde neupozorňuje.

Jedním z příkladů takové ,genderové korektnosti za každou cenu' je myslím požadavek na vyvarování se generického maskulina při označování větší skupiny jednotlivců. (uvedu vlastní příklad věty "Naši zaměstnanci stávkují"). Zde je podstatné sdělení, že jde o zaměstnance firmy a naprosto není podstatné, zda se jedná o muže či ženy. Gramatika nedovoluje použít jiný rod než mužský. Ono opisování, které příručka doporučuje, zase často nepřipouští styl. I když ale odhlédneme od potřeby udržet vyjadřování přiměřeně sevřené (což je nutné především u novinových titulků, které jsou v příručce častým předmětem kritiky), narazíme při formulaci genderově vyvážené věty na další problém: významový posun.

Pokud se sdělení přetransformuje například na "Naše zaměstnankyně a zaměstnanci stávkují", vzniká zde vlastně krátký seznam vyjmenovávající dvě skupiny. A to je sdělení s výrazně odlišným významem. Genderově vyvážené vyjádření zde dosáhlo pravého opaku zamýšleného účelu: Namísto nerozlišení pohlaví na něj klade důraz a vyčleňuje dvě skupiny, jako by bylo v kontextu sdělení důležité vyjmenovat je zvlášť. Pokusy o nápravu typu "Naše zaměstnankyně a zaměstnanci společně stávkují" situaci spíš zhorší.

Návrh na prostou náhradu rodově vyhraněných termínů termíny středního rodu je na tom často podobně. Termíny ve středním rodu mají často podobně ponížený význam, jako termíny rodu ženského. Při přechodu ze slova ,žáci' na ,žactvo' se vytrácí významový rozdíl: Žáci jsou jednotlivci s jistou mírou individuality, co například chodí do kroužků nebo vyvádějí vylomeniny. ,Žactvo' je manipulovatelná masa, kanonenfuter do statistik. Nepochybuji, že významový rozdíl mezi těmito dvěma termíny takto chápe jen menšina čtenářů. Domnívám se ale, že právě tato menšina je pro udržení alespoň současné úrovně češtiny tou nejdůležitější.

Problémové situace samozřejmě nenastanou v každé větě. Nicméně naprosté opomenutí rizik, které při neopatrném nakládání s formálně genderově vyváženými tvary vznikají, je podle mne největším nedostatkem této publikace.

Domnívám se, že při tvorbě písemného projevu je třeba klást důraz především na přesný význam sdělení. Při psaní se můžeme vyvarovat řady sexismů. Ale ve chvíli, kdy je použití genderově vyvážené formulace na úkor přesnosti sdělení nebo popírá jeho kontext, by nás její použití nemělo vázat.

V příručce jsem přesto našel řadu zajímavých podnětů k vyváženějšímu vyjadřování, které nejdou jazyku proti srsti. Bohužel, celkové vyznění publikace je dosti živelné, návrhy v ní uvedené pak často dosti dryáčnické. Příručka tak nenabízí cestu těm, kdo by se rádi více kontrolovali při běžném psaní, přitom ale potřebují, aby jejich čeština zůstala nástrojem pro vyjádření jemných významových odstínů.

Vytisknout