Oldenburg - Glasgow - Praha

24. 1. 2010 / Karel Dolejší

Po přečtení reakce Jana Čulíka na rozsáhlý článek Evy Hahnové jsem nabyl dojmu, že asi opravdu sejde na tom, na které straně Německa se recipient nachází; nebo že by to bylo způsobeno převládajícím arktickým prouděním? Z Glasgowa se totiž kritika Hahnové na adresu Heimannové jeví býti soupisem pravopisných a faktografických chyb týkajících se československých dějin, dále abstraktní připomínkou toho, že historická témata je nutno pojednávati v kontextu, a směšného obvinění, že kniha Heimannové opakuje nacistickou a sudetoněmeckou propagandu. Z Prahy se naopak zdá, že Hahnová si všímala faktografických nedostatků knihy především v jakémsi předpolí významné námitky, že Heimannová nerozumí německým a sudetoněmeckým dějinám; zmínka o historickém kontextu je učiněna až v této souvislosti, tzn. jde o to, zda je vůbec možno pojednat historii nějakého sporu při neznalosti aktivit a názorů jedné ze sporných stran; a konečně jsem našel v článku Evy Hahnové zmínku o aktuálním anglosaském historickém revizionismu ve vztahu k dějinám druhé světové války, který je jednak módní a komerčně motivovanou záležitostí, jednak i záležitostí potenciálně politicky škodlivou - protože ten, kdo jednostranně pojatými publikacemi formuje názory velmi úzké skupiny anglosaských expertů na tzv. Východní Evropu, se politické odpovědnosti za svou práci prostě nemůže vyhnout.

Použiji už poněkolikáté pro nás víceméně emocionálně neutrální analogie: Představme si, že by nějaký evropský historik napsal samostatné dějiny latinskoamerické zaujatosti vůči USA, aniž by přitom pořádně prostudoval prameny ve Spojených státech, aniž by si byl vědom toho, co vlastně znamená Monroeova doktrína, a aniž by nastínil dějiny ozbrojených intervencí na "americkém zadním dvorku". Bez tohoto kontextu - trošičku na způsob, jaký občas předvádí kupř. Fabiano Golgo - bychom se ovšem nestačili divit, proč že se nějací Kubánci, Venezuelané atd. tak vehementně vymezují vůči gringům a chovají vůči nim permanentně pocity takřka paranoidní, čehož pak zhusta využívají i nejrůznější místní reprezentanti politického machismu vystupující coby odhodlaní ochránci latinské kultury a státní suverenity. Pokud dobře nerozumíme tomu, na co se tu reaguje, budeme jistě nad takovou přepjatostí kroutit hlavou: Proč se sakra s těmi Yankeei normálně neusmíří? A v tom je právě problém kritických pohledů zaměřených výhradně na jedinou stranu sporu. Takové pohledy jsou totiž ze své podstaty vždy zkreslené a - myšleno teď skutečně mimo veškerý moralizující kontext - nespravedlivé, protože situaci nikdy nedefinuje jen jedna ze stran, a ještě navíc strana slabší.

Co se týče historické revize dějin 2. světové války, dokonce už i okem návštěvníka českých knihkupectví člověk musí zaznamenat zvláštní fenomén: Pokud si někdo chce pořídit například paměti britského polního maršála Montgomeryho, musí projít antikvariáty v naději, že náhodou narazí na nepříliš poškozené vydání z roku 1993. Jestliže ale zatouží po pamětech německého polního maršála von Mansteina, má šanci někde v zastrčené polici objevit dvousvazkové vydání z roku 2006; a pokud bude chtít paměti skutečného nacisty, tak to nejspíš vůbec nepředstavuje problém, vycházejí totiž v reedicích. Obecně vzato, přibližně 2/3 v současnosti v ČR vydávané literatury věnované 2. světové válce (v naprosté většině překlady z angličtiny...) je věnováno zpravidla jen nedbale zkritizovanému pohledu z perspektivy Osy Berlín-Řím-Tokio, zbytek tvoří převážně velice kritické pohledy na Spojence (v ČR zejména SSSR). Českému čtenáři snad ze všech kontroverzních postav posledního světového konfliktu zatím chybí pouze japonský plukovník Masanobu Tsuji, který mj. naplánoval dobytí Singapuru. Nepochybuji ale o tom, že i vydání jeho děl, či nějaké vhodně upravené biografie, se v ČR brzy někdo ujme a namastí si na něm kapsu. Trh totiž oceňuje především schopnost produktu odlišit se od všech ostatních, až dosud se vyskytnuvších - a tohle tu ještě nebylo. Příběh o tom, jak geniální stratég Tsuji nabízí spolustolovníkům pečená játra amerického letce, může být přitom z marketingových důvodů cudně zamlčen. Budeme se všichni divit, co Spojenci proti vysoce inteligentnímu Japonci měli, a podezírat je, že ho pronásledovali kvůli vlastní zaslepené zášti a neschopnosti - což by ale byla v nejlepším případě polopravda.

Zesnulý profesor Kudrna, historik vyškolený na Marxovi, Maxu Weberovi a Diltheyovi, může být snad podezírán z "nepříčetného nacionalismu", když ještě v první polovině 90. let na základě průběhu privatizace a rozdělení Československa předpověděl, že včlenění českých zemí do německého prostoru je nyní už jen otázkou postupného samovolného vývoje během několika dekád. Každopádně však nebyl ani zdaleka sám, kdo konstatoval, že samostatný český stát bude existovat pouze potud, pokud na tom budou mít zájem velké mocnosti, na prvním místě tedy Německo a Rusko. Během funkčního období Topolánkovy vlády se v ČR udělalo vše pro to, aby bylo Rusko co nejvíce odpuzeno a sblížilo se s Německem, přičemž hlavní záruka dalšího zachování české státnosti se spatřuje v anglosaském světě. Po pádu Topolánkovy vlády tyto velice špatně reverzibilní procesy s dlouhodobou dynamikou rozhodně nikterak napraveny nebyly - mj. se Fischerova vláda znovu zapletla do projektu protiraketové obrany, jenž stále zůstává neuralgickým bodem rusko-amerických vztahů. Je tedy snad ta správná chvíle začít téměř poslední zahraničněpolitický hřebík, na němž za daných okolností ještě visíme, vyviklávat ze zdi tím, že budeme anglosaské politické kruhy jednostranně vychýlenými studiemi přesvědčovat o "mýtickém" charakteru českého národa, jenž prý odsouzeníhodným způsobem rozbil Rakousko-Uhersko, aby založil stát, který selhal?

Mary Heimannová: Československo: Stát, který selhal. Recenze a diskuse
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.1. 2010