Náklady na udržení společenství

21. 1. 2010 / John Michael Greer

V pozadí mýtu jsem však zaznamenal zajímavý fakt, že "mimozemská kosmická loď" měla v každé dekádě dost společného s tajnými leteckými projekty, které v dané době zrovna testovala americká armáda. Od kulatých stříbrných tvarů konce 40. let, kdy poslední výkřik strategického průzkumu představovaly balóny ve velkých výškách, až po černé trojúhelníky počátku let 80., kdy byly letouny stealth nové a přísně utajované, jsou paralely dobře patrné, stejně jako zapojení americké armády do vyvolávání rozruchu kolem UFO. I když za objevením ufologické mytologie stála celá řada faktorů, zdá se dost jasné, že tato mytologie bylo opakovaně použita ke strategickému klamání toho druhu, jaké Spojenci použili k obalamucení Němců před invazí do Francie, a poskytla krytí tajným leteckým projektům v USA i kdekoliv jinde, nemluvě o mnoha méně exotických situacích, kdy bylo nepříjemné hovořit o tom, kdo vlastně letěl v cizím vzdušným prostorem.

Co mě při zpětném pohledu na projektu nejvíce zaujalo byla reakce, s níž se setkal. Skončil jsem ve velmi známé rozhlasové talk show věnované paranormálním jevům. Hostitel mi kladl obvyklé otázky a mimo jiné se zeptal i na to, co mě na tématu nejvíce fascinuje, a tak jsem načrtl výše zmíněnou hypotézu.

Okamžitě změnil téma hovoru.

Zaujalo mě to, a jakmile to konverzace dovolila, k tématu jsem se vrátil. Hostitel téma znova změnil, a to tak rychle, že musel jistě na rozhlasových vlnách zanechat smykové stopy. Vrátil jsem se tedy k věci znovu, a stalo se totéž. Proběhla komerční přestávka a po ní hostitel najednou toužil hovořit o mých dalších knihách; dělal jsem si z něj legraci, hovořil o dalších titulech, přivedl hovor zpět k UFO a znovu nastínil mou hypotézu. Znova změnil téma. Když došlo na další přestávku, můj vstup skončil o půl hodiny dříve, a hostitel vyzval posluchače, aby s ním prostřednictvím telefonu sdíleli své paranormální zkušenosti. Není asi nutné říkat, že už mě pak nikdy nepozvali.

Tato zkušenost byla pro recepci knihy společenstvím ufologů typická a poskytla mi o tomto společenství cenné poučení, které zní, že významná část lidí, kteří trvají na víře v mimozemské kosmické lodě na pozemském nebi, ve skutečnosti na nic takového nevěří. Slyšel jsem o některých lidech věřících v UFO, kteří své přesvědčení o návštěvách mimozemšťanů bránili duchaplně. S nimi spor nevedu, i když s jejich přesvědčením nesouhlasím; ale mnohem častěji jsem se setkal s reakcí připomínající typického liberálního klerika, který už v žádného boha nevěří, ale pokud se někdo otevřeně přihlásí k atheismu, je mu to nepříjemné, šoupá nohama a dívá se z okna.

Účelem zmíněného příběhu není omílat téma, zda UFO jsou či nejsou mimozemskými vesmírnými koráby. Jde o to předložit příklad zvláštního druhu špatné víry, jak tomu říkali existencialisté - víry, která skrz naskrz prostupuje diskuse o předmětu, o němž hodlám pojednat.

Co kdybych, milý čtenáři, navrhl občanskou strategii prosazení konstruktivní sociální změny ve Spojených státech, která v minulosti fungovala - ne jednou, ale opakovaně? Strategii, která vychází od obyčejných lidí (grassroot), k rozběhnutí nepotřebuje téměř žádné peníze ani mediální pokrytí, a využívá sociální technologii, která je po ruce (off-the-shelf social technology)? Strategii, která také ukázala, že vedlejším produktem je budování společenství velkého rozsahu? Půjdete po tom jako pes po stopě, abyste to co nejdříve rozjeli? Proveďme experiment.

Ohlédněme se zpět do amerických dějin od koloniálních dob až do současnosti a objevíme, že důsledně úspěšnou strategií občanů, kteří usilují o změnu směru své společnosti, je zorganizovat se. Když Alexis de Tocqueville nedlouho po revoluci psal Demokracii v Americe, jedna z věcí, kterou v nové republice považoval za nejpozoruhodnější, byl fakt, že běžní občané, kteří si přáli svou společnost změnit, tak činili organizováním v rámci různých společenství, lóží, hnutí, politických stran nebo jiných občanských skupin, na které si vzpomenete. Totéž platilo až dosud; podívejte se na jakoukoliv změnu v životě Ameriky a najdete za ní organizovanou skupinu občanů.

Dnes je populární tvrdit, že takové organizace patrně nemohou získat vliv potřebný k překonání vlivu například velkých korporací. Dějiny ale ukazují opak. Například v roce 1880 byla moc korporací ve Spojených státech ještě méně omezena než dnes, a železniční společnosti patřily k těm nejbohatším a nejsilnějším. Farmářská organizace The Grange se přesto rozhodla pro nepravděpodobný cíl rozbití železničního monopolu, který rodiny farmářů zbídačoval tím, že uměle udržoval vysoké náklady na dopravu zemědělské produkce na městské trhy. Krátce, jak to dopadlo? The Grange dosáhla naprostého vítězství a železniční korporace ztratily status monopolu.

Klíč k pochopení moci občanských organizací spočívá v tom, že reprezentativní demokracie nereaguje na vůli jednotlivce; reaguje však na tlak vyvíjený skupinami. Ti kdo se organizují, aby na systém vyvinuli tlak, obecně získávají alespoň část toho, oč usilovali, a čím je tlak delší a tvrdší, tím větší je i zisk. Ti kdo se neorganizují se stávají pro politický proces irelevantními.

Velmi dobře to víš, milý čtenáři. Pravděpodobně si stěžuješ na vliv nátlakových skupin ve Washingtonu, nebo v Kongresu svého státu, nebo na radnici, či kdekoliv jinde. Možná dokonce jednu nebo dvě takové skupiny podporuješ příležitostnými dary. Je tedy zcela samozřejmé položit otázku, proč dnešní příval hlasitých vyjádření nespokojenosti se statem quo nevyústil v další kolo občanského organizování zezdola, jak tomu bylo v jiných dobách u abolicionistů (kteří usilovali o zrušení otroctví - KD), Grange, progresivistů (politický směr prosazující na přelomu 19. a 20. století alternativu ke konzervativismu, víceméně se uzavřel Rooseveltovým programem Nového údělu - KD), sufražetek, hnutí za občanská práva a mnoha dalších, aby došlo k ovlivnění politického procesu proměnou lidové nespokojenosti ve faktor změny. Pokud být slyšen v americké politice znamená disponovat nátlakovou skupinou, proč nezorganizovat skupinu, která by umožnila zaznít hlasu těch, kdo se domnívají, že žádný hlas nemají? Proč místo remcání o chybějící třetí straně takovou stranu nezaložit, spíše než čekat na nějaký politický ekvivalent Wal-Martu, kde bychom ji našli v plastovém obalu vystavenou na regálu?

Nejde o pouhé rétorické otázky. Velká část toho, co je na nynějším americkém politickém systému špatného, je výsledkem vakua v centru systému - obrovského prázdného prostoru, v němž dříve působil organizovaný tlak veřejnosti. Pomyslete například na to, jak dříve ve Spojených státech fungovaly politické strany. Základní jednotkou bylo místní shromáždění, kde se mohli sejít sousedé, probrat témata a kandidáty, zorganizovat propagaci a aktivity vyzývající voliče k účasti v nastávajících volbách. Každý okrsek volil zástupce na okresní konference, kde se proces opakoval, a kaskádovitě pokračoval až ke státnímu a národnímu sjezdu. Posledně jmenované akce se ještě nestaly zbytečnými mediálními spektákly, v jaké se změnily později; šlo o pracovní setkání, na nichž probíhal finální výběr z kandidátů a návrhů vyrostlých ze základní úrovně na kandidátku a do programu, jež strana v den voleb nabídne voličům.

Dnes místní shromáždění mizí a okresní i státní konference jsou jen o trochu víc než cvičení; politické iniciativy a kandidáti nejsou vybíráni na sousedských shromážděních v obývácích, ale vzcházejí z mediálních kampaní navržených marketingovými firmami a ze strategických porad dobře placených stranických funkcionářů. Ale tento stav nezpůsobilo nějaké spiknutí korporátních nohsledů; většina Američanů prostě vystoupila ze stranického systému a vzniklou prázdnotu zaplnili profesionálové.

Je zajímavé spekulovat o tom, proč k tomu došlo. Mám podezření, že řada mých čtenářů četla široce diskutovanou knihu Roberta Putnama Bowling Alone (2000), která mapuje kolaps sociálních sítí a institucí napříč americkou společností. Zhroucení starého stranického systému vyrůstajícího zezdola je prostě jen jedním z příkladů Putnamem zdokumentovaného trendu. Putnamova kniha vyvolala velkou diskusi, část z ní se odehrála uvnitř komunity ropného zlomu, ale tato diskuse se takřka úplně zaměřila na výhody, které by bylo možno znovuobnovením společenství získat, přičemž z nich vypadl faktor klíčové důležitosti: Totiž náklady.

Tím nemyslím peníze. Společenství potřebuje pravidelné vstupy v podobě času a úsilí svých členů, jinak se zhroutí do masové společnosti izolovaných jedinců - zhruba řečeno do toho, v čem žijeme. Společenství potřebuje také jemnější vstupy: Smysl pro odpovědnost, pro sdílený cíl, emoční vazbu a důvěru (trust). Abychom se těšili z výhod života ve společenství, je nezbytné obětovat určitou část autonomie, kterou si tolik dnešních Američanů tak žárlivě střeží. Totéž platí o složkách společenství, které jsme již probrali - například o politických stranách, občanských organizacích, nebo jakémkoliv jiném rámci kolektivní akce, který je nečím více než jen místem, kde se lidé shromažďují a účastní, pokud jim to vyhovuje.

Znám mnoho lidí z aktivistických kruhů, kteří ohnivými slovy hovoří o společenství; většina z nich však není členem ani jedné komunitní organizace. Vím také o mnoha lidech, kteří se snažili rozjet komunitní projekty; většina těchto projektů ztroskotala na fatálním nedostatku lidí ochotných věnovat čas, úsilí a emocionální energii, které by vyžadovalo přežití projektu. Ztroskotala většina, ale ne všichni; někteří z těch, kdo věří ve společenství, ve snahách vybudovat a udržet je sehráli aktivní roli; některým projektům se podařilo najít obecenstvo a vybudovat společenství, nebo alespoň k němu položit základy. Jeden z důvodů, proč nezatracuji hnutí Transition Towns, ačkoliv mám vážné pochybnosti o některých jeho stránkách, spočívá v tom, že mnoho lidí, kteří se v něm angažují, je mu smysluplným způsobem zavázáno, a hnutí samo na některých místech dokázalo vytvořit kritické množství oddanosti a energie.

Myslím, že je důležité zhodnotit pokusy o obnovu společenství, které právě probíhají nebo proběhly v nedávné minulosti, a to jak úspěšné, tak ty, jež selhaly, a snažit se pochopit faktory, které posouvají rovnováhu na jednu či druhou stranu. Klíčovou důležitost má také uznání faktu, že existuje rozdíl mezi fantastickými představami společenství, které poskytuje veškeré výhody zcela bez nákladů, a skutečným společenstvím, v němž každá výhoda musí být zaplacena odpovídajícím závazkem. Mám podezření, že obvyklé nadšení některých aktivistů hnutí ropného zlomu pro záchranné komunity (lifeboat communities), jež jde ruku v ruce s naprostým nedostatkem nadšení pro skutečná společenství nebo skutečné lidi žijící právě teď, je prostě jedním ze způsobů, jak se vyhnout změně.

Proto jsem se tento týden nesnažil prosazovat, řekněme, založení Občanských odborů, které by obyčejným lidem poskytly vlivové skupiny k působení na místní, státní a národní vládu, tak jako to dělalo tolik úspěšných občanských vlivových skupin v minulosti. Myslím, že by to byla excelentní myšlenka, jenže pokud by lidé byli ochotni do takové organizace investovat čas, energii a oddannost, už bychom takovou organizaci měli.

Problém, jemuž nyní čelíme, je v tom, že nepříjemné pohledy, šoupání nohama a abstraktní pohledy z okna už nepředstavují adekvátní odpovědi na situaci, která se rapidním tempem vymyká kontrole. Náklady na udržení společenství možná nejsou tím, co by většina z nás byla ochotna platit - ale ve světě, který kolem nás vzniká, by alternativa pro velkou většinu z nás byla mnohem horší. Mám v plánu o tom pojednat příště.

Celý článek v angličtině: ZDE