Pozor, abychom nepořádali nepříčetné nacionalistické hony na čarodějnice

23. 1. 2010 / Jan Čulík

V čem Hahnová v Lidových novinách naprosto nemá pravdu:

Kniha Heimannové není "novou variantou staré protičeské agitace". V knížce se nepíše, že "kamenem úrazu "prý byl ojediněle vyhrocený český nacionalismus".

Hahnová zde naznačuje, že Heimannová nějak české Němce omlouvá, ale to v té knize vůbec není, to si tam vkládá Hahnová sama.

Argument Heimannové je mírný: Nacionalistickou nesnášenlivostí a nadřazeností Čechů nad ostatními národnostmi meziválečné Československé republiky dala česká státní správa zbytečně záminku německým nacionalistům k rozbití státu. Nikdy bych netušil, že je dodnes český nacionalismus tak silný a že lidé dokáží na tuto mírnou argumentaci reagovat tak zuřivě.

Kniha Heimannové není napsána, jak píše Hahnová "bodře bojovným jazykem". Je psána uměřenou, klasicizující, věcnou angličtinou připomínající styl Grahama Greena.

V knížce se nikde nemluví o "agresorské zemi Československá republika". To je snad na žalobu za pomluvu.

Toto, viz níže, je také hrubé zkreslení. Hahnová píše:

Heimannová studiem československých zákonů dokazuje, že československý stát byl vůči menšinám zaujatý velmi podobným způsobem jako rakousko-uherský stát, s tím rozdílem, že dominantní národností byli v novém státě Češi. Argumentuje - mírně - že kdyby byl český stát k menšinám tolerantnější, menšiny ho mohly začít považovat za svůj. Je to argument, o němž si nejsem jist, zda je přesvědčivý: Němci v československém státě byli totiž stejně nacionalisticky naladěni jako Češi.

Jak už jsem psal ve své původní recenzi knížky Heimannové loni v říjnu, velkou otázkou je, zda se skutečně dají nacionalistické předsudky odstranit prostě tím, že se nenáviděný státní aparát začne vůči jazykové menšině chovat tolerantně a vstřícně. Heimannová v knížce zaznamenává celou řadu opatření československého státu, která českoslovenští Němci museli nutně interpretovat jako schválnosti, zaměřené proti nim, a muselo to posílit jejich pocit cizinců v československém státě.

Celý problémem je neschopnost vstoupit do bot druhého a podívat se na svět i jeho pohledem. Na tom je právě založena kniha Heimannové, i když není napsána z německého hlediska. Je pozoruhodné, že paní Eva Hahnová, podle své recenze soudě, se zřejmě nikdy nepokusila představit si, jak se asi na svět dívají druzí.

Není pravda, že autorka cituje "převážně anglosaskou literaturu". Její knížka je založena na bedlivém a několikaletém studiu primárních československých zdrojů, v archivech.

Hahnová se v recenzi neuvěřitelně rozčiluje nad tím, že Heimannová v úvodní kapitole své knížky zaznamenává, že je velmi pochybné zpětně definovat intelektuály, kteří stáli při zrodu českého národního obrození jako Čechy, v situaci, kdy se ve středostavovském prostředí v Čechách mluvilo německy a čeští národní obrozenci učinili vědomé rozhodnutí stát se Čechy. To přece platí o Dobrovském, Máchovi, Palackém i Masarykovi.

Ano, uběhem 19. století byl český národ "vzkříšen", respektive znovu vznikly jeho intelektuální a středostavovské vrstvy, a dnes zpětně pohlížíme na české národní obrození z hlediska tohoto úspěšného výsledku. Jenže právě z tohoto hlediska tehdejší historickou situaci zkreslujeme. Byl Dobrovský skutečně Čech, když mluvil a psal převážně německy a latinsky? Co to v té době znamenalo? Zeptal se někdo někdy Dobrovského: "Pane, jste Čech nebo Rakušan? Co si o tom myslíte?"

Mácha se bavil ve společnosti svých přátel i se svou dívkou Lori převážně německy, říkal si Ignaz, (vydal básně pod titulem Versuche des Ignaz Macha) napsat Máj česky bylo vědomým aktem romantika, který tím provokoval.

Prostředí v Čechách bylo za Rakouska a za Rakouska-Uherska dvojjazyčné a převahu měla ještě skoro po celé devatenácté století němčina.

Ještě v druhé polovině devatenáctého století bylo úplně normální, že se vznikaly česko-německé manželské svazky. Leoš Janáček si vzal Němku, ačkoliv se považoval za českého nadšence. T.G. Masarykova maminka byla opravdu Němka, a vzhledem k tomu, že se národnost v Rakousku určovala podle mateřského jazyka, byl T. G. Masaryk původem Němec, to se nedá opravdu nic dělat. V díle Karla Čapka (Obyčejný život) se zaznamenává zcela nevzrušeně, že hrdina pracoval na nádraží, kde měl za šéfa hodného Němce, a pak si vzal jeho dceru. Antonín Dvořák byl skutečně především "rakouský Slovan" a Čechem se stal vědomým rozhodnutím přistoupit k určitému společenství a určité ideologii, to ať se na mě paní Hahnová nezlobí. Proč to musíme dnes popírat, kdy legitimitu českého národa nikdo nezpochybňuje. Dnes už Češi nedělají žádné rozhodnutí vstoupit do české ideologie, dnes se do českého prostředí rodí a jsou skutečnými Čechy. Jenže vždycky to tak přece nebylo, ať paní Hahnová nepředstírá, že ano!

Tohle:

Je od paní Hahnové jen sprosté. Arogantní nadřazenost. Výrok naznačuje, že přece českým věcem můžeme rozumět jen my a všichni "cizinci" mohou být jen "ohromeni nesrozumitelnými otázkami". Jenže přijmeme-li argumentaci, že českým záležitostem rozumí jen Češi, znamená to, že přiznáváme nárok na jediný správný český ideologický diskurs. To je v pluralitním světě, přiznám se, trochu málo.

"Autorka nerozumí tomu, proč první republika bývá považována za oázu liberální demokracie ve střední Evropě i přesto, že ne všichni Češi zaujímali vždy liberálně demokratické postoje. Odkazy na postoje a jednání jednotlivců či různých skupin obyvatelstva se Heimannová pokouší vyvrátit tvrzení, že první republika byla demokratickým státem," píše Hahnová.

Ne, není tomu tak. Heimannová analyzuje především české zákony a jednání zástupců státní správy. Tyto skutečnosti vypovídají o étosu československého a českého státu o hodně víc než argumentace o jeho dokonalých demokratických institucích.

Argumentem, kterým je nutno se zabývat, je poukaz Hahnové na to, že se Heimannová ve své knížce nezabývá podrobně německým nacionalismem, přestože zkoumá osudy jiných menšin. Tento argument se váže na možná oprávněnou kritiku knížky Heimannové, že při vylíčení domácích československých poměrů nevzala v potaz poměry v okolních zemích. Zjistilo by se, že poměry v okolních zemích, i v západních demokraciích, v té době nebyly zřejmě o nic lepší než v Československu, a možná byly ještě horší. Jenže, marná sláva, Heimannová napsala dějiny Československa a nikoliv dějiny Evropy... :) Je možno diskutovat o tom, zda lze napsat dějiny Československa bez paralelních odkazů na dějiny jiných zemí - tato diskuse by ale teprve měla začít.

V závěru recenze Evy Hahnové je vysvětlení, proč je její recenze tak nepříčetná. Hahnová se totiž domnívá, že knížka Mary Heimannové je jakýmsi podlým spiknutím zpochybnit vinu nacistů a revidovat dějiny druhé světové války. Jenže to je naprostý nesmysl. Heimannová není ani Němka, ani nesympatizuje se sudetskými Němci, ani s nacisty! Je to, proboha, židovka!

Heimannová napsala přesvědčivou studii o nesnášenlivém nacionalismu, který přispěl k rozpadu jednoho státu v Evropě. Nosnou ideou její knížky je humanita, tolerance, a pluralismus, snaha vždycky se postavit do bot "toho druhého".

To, že to aktivisté jako Eva Hahnová neumějí, a namísto toho začnou dštít síru proti údajnému spiknutí nacisticky revidovat dějiny Evropy. je směšně i smutné.

Knížka Mary Heimannové - kupodivu - vyvolává silné emoce. K mému nepříjemnému překvapení, myslel jsem, že Češi jsou o hodně dospělejší. Knížka Heimannové vznáší celou řadu důležitých otázek, o nichž je nutno mluvit. Pokud namísto toho začneme dšít síru a obviňovat autorku z nejrůznějších spiknutí - nedobereme se ničeho a jen budeme vypadat směšně.

Mimochodem, zaslechl jsem také v minulých dnech - od kohosi v českých proamerických kruzích - že kniha Heimannové je součástí spiknutí revidovat americkou zahraniční politiku, aby se nepokoušela o humanitární intervence v cizích zemích jako v Iráku a v Afghánistánu. Vždyť to podle Heimannové selhává už od pokusu prezidenta Wilsona vytvořit r. 1918 Československo! Co se to člověk všechno nedoví a do jakého nezamýšleného kontextu se dostane dílo historičky, pracující samostatně a sine ira et studio na britské univerzitě...

Má zkušenost je, že z recenzí se člověk daleko víc doví o recenzentovi než o recenzované knížce. V případě publikace Mary Heimannové to platí víc než kdy jindy.