Problémy Latinské Ameriky konečně na stole?

22. 1. 2010 / Daniel Veselý

Pan Urban po mě žádá vysvětlení, které mu nejspíš nejsem s to poskytnout a -- pravda -- nepřijde mi to ani podstatné. Proč by ale nemohla být ekonomická a politická situace ve dvou sousedních zemích rozdílná, přestože obě zažily teror, který na ně uvalila ta samá země, přirozeně v odlišných historických a jiných kontextech? Existují snad jen striktně logické faktory ohledně rozvoje té které země?

"Otázka je, zda srovnáváme srovnatelné. Jelikož tato zůstala zjevně nepochopena, zeptám se přímo: jaký má smysl srovnávat kubánskou mizérii se zemí, kde se vždy žilo hůře (pomineme-li mýtická období rohů hojnosti)," píše pan Urban. Ono snad nemá smysl poměřovat a upozorňovat na utrpení na Haiti způsobené z obrovské části Spojenými státy nebo poměřovat a poukazovat na utrpení v Dominikánské republice rovněž způsobené z obrovské části Spojenými státy či poměřovat a psát o mizérii na Kubě způsobené z menší části Spojenými státy jen proto, že tyto země měly v minulosti jiný ekonomický status a mají teď stále rozdílný ekonomický status? Ovšem - mohou tato tvrzení ospravedlnit destrukci a trápení způsobené v případě Haiti a Dominikánské republiky podobnou měrou tamním kmotrem? Je zcela zásadní, aby se otevřeně mluvilo o těchto nepravostech, a to nezávisle na tom, že jedna země k mučící panně dorazila více zpustošená než druhá. To se ale bohužel v českých sdělovacích prostředcích opomíjí, nyní v případě Haiti.

Co se týče Člověka v tísni, před několika lety jsem s touto organizací externě spolupracoval, a před časem jsem si vyměnil několik emailů s mluvčím organizace Karlem Vránou, když jsem jej žádal o zprostředkování interview se Šimonem Pánkem. Následně jsem s panem Vránou polemizoval o tvrzeních uvedených v mém článku; šlo tuším o financování činnosti ČvT. Přesto nevidím důvod, proč bych měl psát tak, jak si přeje pan Urban. Pokud jde o mou kritiku tohoto sdružení, je dnes stále aktuální. Člověk v tísni de facto objevil Haiti až v roce 2010, zatímco spolupracoval s takovými organizacemi jako jsou NED a USAID, jež se podílely a podílejí na potlačování demokratizačních snah v řadě zemí po celém světě, včetně Haiti, a to ve spolupráci se CIA. Tomu říkám " humanitární paradox".

To samé se týká i "relativně dobrých vztahů USA s Ceauşeskovým Rumunskem", jak dále pan Urban píše. Pokud mu nevadí skutečnost, že Spojené státy nejen udržovaly "relativně dobré vztahy" s Ceauşkovým Rumunskem, ale i diplomatické a ekonomické vztahy, je to čistě jeho věc. Je snad košer udržovat politické a ekonomické vztahy s jakoukoliv diktaturou, mluvíme-li v ten samý čas o nutnosti dodržování lidských práv kupříkladu v Bělorusku nebo v Číně?

Panu Kurfürstovi musím poděkovat za to, že čtenáře i mne upozornil na můj omyl. Bývalý prezident Dominikánské republiky Juan Bosch skutečně nebyl lékař, ale povídkář, publicista a politik. Pan Kurfürst soudí, že zdroje, ze kterých jsem vycházel při psaní článků o Haiti, Kubě a Dominikánské republic,e nejsou důvěryhodné, a zároveň mi vyčítá "opomíjení prací doktorů Nálevky, Opatrného, a druhdy nestora české iberoamerikanistiky, prof. dr. Josefa Polišenského, DrSc." Je pravda, že mé texty o Latinské Americe jsou vyhraněné, a netajím se svou podporou latinskoamerické integrace a emancipace, byť si přirozeně vyhrazuji prostor pro odstup i kritiku. Navíc se západní média (včetně "progresivních" jako je Guardian či Independent) a přední lidskoprávní organizace (Human Rights Watch, Amnesty International, u nás právě Člověk v tísni) vůči těmto dějům staví mnohdy nepřátelsky a lživěo nich informují. (Poznámka redakce: Tvrzení, že skutečně renomované mezinárodní organizace na ochranu lidských práv, jako je Human Rights Watch nebo Amnesty International, "lživě" informují o latinskoamerické "emancipaci a integraci", je opravdu silná káva - zvlášť pokud se je Daniel Veselý nenamáhá jakkoliv doložit.) Je také pravda, že informace o dění v Latinské Americe čerpám především ze zahraničních zdrojů. Nejde však zdaleka jen o "www.thirdworldtraveler.com a www.cubanow.net pánů M.Zapezauera a S.Laramího", o čemž se lze snadno přesvědčit. Je ale snadno pochopitelné, že všechny zdroje či informace pojmout nedokáži ani to není mým cílem; třeba informace o Venezuele, jež poskytuje Jan Ruml. Na druhé straně však existují odborníci na toto téma, jichž si vážím a kteří se snaží o poctivý a objektivní výzkum - konkrétně uvedu historika a univerzitního pedagoga Jana Klímu.

Pan Polišenský o Batistově vládě na Kubě v letech 1940 - 44 píše jako o "období demokratického rozvoje". Zde nemohu sloužit, neboť jsem psal o Batistově druhém prezidentování na Kubě v letech 1952 -- 59, kdy zde jeho vláda podle Salima Lamraniho a dalších připravila o život 20 000 lidí. O tomto režimu se negativně vyjádřil i americký historik Arthur M. Schlesinger jr. s tím, že byl zkorumpovaný, policie zde byla brutální, a stavěl se lhostejně vůči potřebám obyvatel: vzdělávání, zdravotní péči, bydlení, sociální a ekonomické spravedlnosti. Podle Schlesingera byl režim zralý na revoluci. Nutno dodat, že řadu těchto potřeb pozdější Castrův režim dokázal plošně zajistit.

Pan Kurfürst ale mylně píše, že se o Che Guevarovi vyjadřuji jako o "mizerném lékaři", a dále uvádí jeho úspěchy na poli medicíny. Napsal jsem: "...nejsem příznivcem castrokomunismu na Kubě ani obdivovatelem tragikomických figur jako byl Che Guevara - nepříliš zdatný lékař, ale o to přičinlivější vrah".... Můj přítel a brazilský dopisovatel Britských listů pan Josef Mikovec mne upozornil na nelogičnost tohoto spojení. Přiznám se, že šlo o nepříliš povedené "básnické vyjádření". Nicméně, jak se tedy mohl "úspěšný lékař" tak nelékařsky chovat k batistovcům a další nepřátelům revoluce? Nebylo to v rozporu s Hippokratovou přísahou?

Vytisknout