Péče o staré lidi musí zahrnovat individuální i společenskou rovinu

20. 1. 2010 / Ivana Štěpánková

Omlouvám se za tu neurvalou drzost, že jako nevzdělaná a jen nedostatečně morální žena se vměšuji do debaty o domácí péči o staré lidi a svými slovy se snažím vyjádřit lítost nad jejím předčasným ukončením, napsala Ivana Štěpánková. Nastíněny jsou dva náhledy:

  • 1) svědomí a odpovědnost jednotlivce -- o tom hovoří pan Paul
  • 2)svědomí a odpovědnost společnosti ( jako společenství těchto jednotlivců), která si vydržuje stát, aby podporoval potřeby a požadavky, které vyplývají z jí uznávaných morálních hodnot -- o tomto hovoří paní Martykánová

Jedno s druhým souvisí. Mravní vědomí jednotlivců je jistě ovlivňováno i vnějšími vlivy a příklady. Pokud se nebude o řešení diskutovat s odkazem na to, že je to interní věcí každého z nás, obávám se, že se situace nikam nepohne, protože lidé nejsou jen dokonale morální. Lidé "skutečně morální" v chápání pana Paula jeho apel nepotřebují, nepotřebují ani nic měnit na systému, což je škoda, protože jejich hlasy by zněly přesvědčivě a mohly povzbudit i jiné.

Jeho názor může zasáhnout jako políček jen lidi "průměrně morální", tedy ty, kteří mají svědomí, avšak z různých důvodů hledají jiné řešení pro péči o své blízké, než které nastiňuje pan Paul. Tímto důvodem může být například nutnost podporovat své nezletilé dítě a zároveň pečovat o rodiče, ale nepochybně se jich najde i víc. Tito lidé budou mlčet, protože lze těžko něco namítat proti vysokým morálním požadavkům pana Paula, ale zároveň cítí nedokonalost jeho argumentace v otázce materiálního zabezpečení v domácí péči o staré lidi.

Lidé, kteří se problematikou vůbec netrápí nebude zajímat názor pana Paula vůbec. Kdo si ale určitě mne ruce jsou politici, kteří každého, kdo by se chtěl starat o svého příbuzného celodenně a očekává od státu (jehož je zároveň součástí ) materiální podporu, považují za parazita, zatímco hromady velkozlodějů, kteří beztrestně a s podporou vlád ruinovali a ruinují nejen stát, ale i morální vědomí společnosti, předkládají za vzory odvážných hrdinů.

Paradoxně tak pan Paul dává argument do ruky těm nejméně morálním z nás.

Souhlasím, že osobní morální odpovědnosti za podmínky konce života svých starých rodičů není správné se zříci, ale zároveň nelze této odpovědnosti zbavit ani společenství, potažmo stát, v němž žijeme, protože budeme-li jen držet hubu a krok a skromně rozjímat ve svých morálních výšinách, pak budeme tiše (i když nesouhlasně) podporovat již tak se hroutící sociální soudržnost mezi lidmi a vrátí se nám to jako bumerang v podobě naprosté absence vědomí této morální odpovědnosti. Ta totiž nepadá z nebe.

Naprosto souhlasím s paní Martykánovou, že debata o systémovém řešení je potřebná - a to pěkně hlasitá, protože zbyl-li v lidech alespoň plamének svědomí, je třeba jej posilovat, ne hasit.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 20.1. 2010