Češi se bojí myslet nezávisle

24. 1. 2010 / Boris Cvek

Dívají se na sebe a na své dějiny sentimentálně, hledají všude nějaké ospravedlnění, záblesk své ušlechtilosti, čelení útlaku. Odmítají odpovědnost za jakékoli selhání... a když už, tak vždy v tom musel být namočen ještě někdo jiný, někdo kdo selhal s nimi a vlastně je k tomu selhání svedl nebo donutil.

Nebo aspoň nějaká osudová nutnost. Věcný nadhled a sebekritika jsou tu bytostně něčím cizím (i v té nacionalistické kritice Beneše, že odmítl bojovat s Hitlerem, se ozývá tón oběti, které bylo shora zakázáno se bránit).

Po pádu komunismu a po již velké vzdálenosti od dob národního obrození a první republiky chybí hlubší reflexe českých dějin, která by měla odvahu podívat se na náš národ z úplně opačného pohledu, než jsme byli zvyklí. I do mne byla kdysi zaseta nedoktnutelnost pravdy o tom, že jsme národ utlačovaný, obětovaný, v jádru dobrý... jenže to je stále pohled zevnitř.

Mě se na český národ naučil se dívat jinak teprve Palacký, jehož Dějiny jsem vášnivě četl někdy před deseti lety (když pominu odporně naivní a šovinistický začátek o holubičích Slovanech, který mi byl zvláště nesnesitelný jako poučenému čtenáři Karamzina).

Jeho pochopení pro římskokatolický odpor k husitismu, jeho pozitivní vylíčení Viléma z Pernštejna a vůbec Palackého smysl pro evropský kontext našich dějin, to vzbudilo mé odhodlání ptát se na to, jak naše kultura a naše sebereflexe po národním obrození zapadá do této široké perspektivy.

Jeden z mála Čechů (nebo Němců - sejde na tom, jestli to byl Čech, Němec, Moravan nebo Slovák?), který mi v tom pomohl se zorientovat, byl Masaryk, k němuž mám jinak mnoho výhrad (to je to další typicky české: buď se nekriticky miluje nebo nekriticky nenávidí). Kdybych si mohl vsadit, vsadím se, že by mladý Masaryk dnes opět zastával nějaký názor, za který by ho veřejnost považovala za zrádce, spřežence, ne-li přímo zločince.

Možná by tvrdě bořil naše slabošské mýty o naší ublíženosti, a to se stejnou rázností jako v případě rukopisů nebo během svého angažování se v hilsneriádě. Masaryk i Palacký nad českými dějinami uvažovali z hlediska dějin Evropy a světa. Naučíme se to někdy taky? A ne jen v otázce dějin, ale i v otázce kultury?

Bude někdy možno konečně v Česku kritizovat národní velikány bez pocitu blasfemie a říci nahlas, že vcelku nejsme národ o nic kulturnější a významnější, o nic lepší než jiné malé národy střední a východní Evropy, jimiž (v duchu českého šovinismu) tolik pohrdáme, aniž bychom trochu znali jejich kulturu?

Netvrdím, že Heimannová má ve všem pravdu, dokonce považuji za naprosto hloupé chtít po knize, zpracovávající dějiny, aby byla zcela objektivní a pravdivá. Dějiny nejsou chemie, o dějiny musí být vždy spor. A je dobré umět se na ně podívat z mnoha stran, nikoli jenom z té naší, národní. Palacký takhle dokázal vylíčit spor o husitismus jako první výhonek celoevropského sporu dvou velkých, úctyhodných koncepcí, mezi nimiž nelze jednoznačně rozhodnout: koncepce osobního svědomí a koncepce společenské odpovědnosti (Antigona).

Pro Masaryka byla moderní doba spojena s vítězstvím demokracie nad teokracií, což je pozoruhodný kontext pro jeho úsilí o rozbití Rakouska-Uherska a vytvoření protikatolického státu, orientujícího se na demokratický protestantismus.

Ve čtení své doby byl podle mne Masaryk hodně zaostalý, byl dítětem osvíceného pozitivismu, objektivismu a optimismu (jak jen neměl rád Kanta a vše "subjektivní", podle mne až dětinsky a primitivně), a to mu zabránilo pochopit, že nikoli "teokracie" rakouského typu, nýbrž nezvládnuté masy v nestabilní demokracii Výmarské republiky budou tím démonem 20. století (proti němuž by mohlo být staré "teokratické" Rakousko obranou).

Masaryk byl konsternován úpadkovostí, sociologickým fenoménem sebevraždy, nezdravou sexualitou atd., osudově tedy nepochopil ten obrovský spor mezi dědictvím prokletých básníků či proustovského vzdoru proti konformitě a mezi spořádanou společností, s důrazem na zdraví a neúpadkové tendence, jak ji prosazovali fašisté v Itálii, nacisté v Německu a komunisté v SSSR.

Teprve proti "spořádané společnosti" se prosadilo zrušení rasové segregace, sexuální revoluce, ideály beat generation a vůbec současná liberální společnost. Masaryk je vlastně obrovskou výzvou dodnes pro náš pokus znovu pochopit panoráma dějin kultury 19. a 20. století. Jeho nesmírná sečtělost, nadhled a světovost jsou inspirující. Český vzdělanec by s ním měl být schopen při čtení jeho Světové revoluce polemizovat třeba o výkladu francouzské literatury a jejího významu pro francouzskou politiku a společnost.

Kdyby nás kniha M. Heimannové naučila znovu přemýšlet aspoň nad tím, kdo to ten Masaryk vlastně byl a jak se díval na svět, udělá pro český národ víc než všichni ti, kdo se bojí, že nám kontroverzemi o našich stereotypech a zažitých pravdách může být ublíženo.

Pro lidi neznalé Masarykových názorů na světovou literaturu dávám odkaz na své úvahy nad nimi: ZDE

Vytisknout