Obnovení strachu I.

21. 1. 2010 / Milan Valach

Když se nakladatelství Grimmus rozhodlo vydat knihu Antiratzinger, kriticky analyzující projevy a jednání současného papeže, zeptala se redaktorka nakladatele, jestli se nebojí.

Dvě drobné události, vypovídající ale o současnosti mnohé.

Ale je zde ještě třetí strach, možná, že ten nejdůležitější: strach o místo. Strach láme charakter, nutí člověka, aby se sebou nechal zacházet jako s nesvéprávným otrokem. Snáz se mu ovšem čelí, když je člověk mladý a svobodný. Ale manželství, děti, hypotéka na byt či dům, to jsou důvody, které přinutí zaměstnance, aby tancovali jak pan/paní majitelka či jeho/ její 120. dráb v řadě píská. Chcete jít na záchod -- jen ve vyhrazeném čase, dnes budete pracovat déle proto, že já to chci, co chcete vy, je naprosto nepodstatné. Takto podobně to po celém světě viz i ZDE a na mnoha dalších místech).

Největším handicapem je však věk. Je-li vám více jak padesát let, vaše zaměstnatelnost se rychle blíží nule a je jedno, jestli jste muž anebo žena. Jestliže se jedni bojí, druzí se opíjejí svou mocí a jejich opilecký smích, spíše však posměch platí těm "sockám" pod okny. Je to přece náramná legrace vyhodit je z práce a dívat se jak se třesou strachy). Nadutost se pojí s pocitem vlastní výjimečnosti a nadřazenosti. Prý byl kapitalismus se svou hierarchií a jejím ideologickým ospravedlněním v podobě sociálního darwinismu jedním ze zdrojů nacismu. Naše znovu obnovovaná zkušenost s tímto společenským systémem nám ukazuje, že to bude asi pravda.

A tak znovu platí: běda poraženým! A poraženými jsou ti, kteří nedisponují velkým vlastnictvím a nezasedají ve správních radách, prostě drtivá většina z těch, kteří kdysi stáli na náměstích a volali po svobodných volbách. Také jsem tam stál a nelituji toho, ale něco je přece jen špatně.

Změna nezměna aneb k pojmu sametové revoluce

Každá historická událost má nejméně dvě roviny. Jednak to, co se skutečně stalo, jednak to, jak této události rozumíme. Vítězná sociální skupina, či marxisticky řečeno třída, se vždy snaží představit sebe sama jako reprezentanta zájmů celé společnosti, s výjimkou třídy poražené, a tudíž své vítězství jako vítězství všech, do té doby utlačených a trpících. Listopadové události z roku 1989 se interpretují jako svržení totalitního komunistického režimu a návrat do svobodné společnosti.

Pod tímto souslovím "svobodná společnost" jsme měli nejprve rozumět svobodu politickou vyjádřenou ve svobodných volbách a soutěži politických stran, následně pak svobodu podnikání. Avšak svoboda podnikání je možná jen tam, kde existují soukromí vlastníci výrobních prostředků, kde je tedy společnost rozdělená na vlastníky -- kapitalisty a zaměstnance. Je pak tato svoboda podnikání svobodou pro obě tyto skupiny? V principu nikoliv.

Zaměstnavatelé mají na své straně vždy výhodu -- vlastnictví kapitálu (finančního, sociálního -- styky a známosti, kulturního -- znalosti prostředí, v němž se pohybují a jeho zvyků, politického - kontakty na důležité politiky) a prakticky vždy existující přebytek nabídky nad poptávkou na straně zaměstnanců.

Tento nepoměr sil na trhu ústí ve fakt, že kapitalista se bez tohoto konkrétního zaměstnance snadno obejde, zpravidla mnohem snadněji, než zaměstnanec bez tohoto zaměstnání. A co znamená ztráta zaměstnání, není asi třeba příliš rozvádět. Jen dodám, že vedle finančních problémů na straně nezaměstnaných vede i k pocitům společenské nepotřebnosti, zneuznání a vyloučení ze společenství, což vše rezultuje do silného stresu. Nezaměstnanost je tak vedle problémů materiálních i příčinou problémů psychických.

Pochopitelně i mezi kapitalisty existuje výrazná nerovnost. Vedle malých podniků, s jedním či jen několika málo zaměstnanci, existují nadnárodní firmy se stovkami tisíc zaměstnanců. Například šestý v žebříčku českých a slovenských miliardářů Jaroslav Haščák má ve svých firmách přibližně 20 000 zaměstnanců (celý žebříček viz Týden č. 51-52 2009).

Lehce si dokážeme představit, že tento podnikatel není závislý na nějakém konkrétním zaměstnanci, ani na jejich menším kolektivu. Opačně to však již takto neplatí, a to zvláště v době, kdy na jedno volné pracovní místo připadá 17 uchazečů.

Ovšem i této skupiny se dotkla krize. Stý v pořadí ztratil během jejího průběhu přibližně polovinu majetku, který nyní činí 1,4 a možná že "jen"! 1 miliardu korun. Význam vlastnictví kapitálu se takto promítá i do rozdílných sociálních dopadů krize. Kapitál funguje jako polštář, bohatým lidem se zmenší majetek, průměrní mají problémy, jak vyjít s příjmy a pokud ztratí zaměstnání, nemají téměř z čeho žít. A to jsme se podívali jen do malých českých poměrů. Globální bankéři a finančníci dokázali ekonomický zázrak, když socializovali - zestátnili ztráty, které nechali zaplatit daňové poplatníky a současně si vyplatili mnohamiliónové odměny -- v dolarech a tak přeměnili ztrátu v zisk.

Z tohoto pohledu důležitým principem systému je moc kapitalistů nad zaměstnanci, přičemž koncentrovaný výraz této moci se nachází na vrcholu pyramidy vlastníků, kde se stává mocí nad celou společností. Jak finanční prostředky, kterými tyto vlastnické elity disponují, tak jejich ovládání podstatné části ekonomiky, na níž jsou závislé jak daňové výnosy státu, tak příjmy a životní podmínky významné části občanů (tak také finanční příspěvky politiků a jejich stran), jim dává do rukou i rozhodující moc nad údajně demokraticky zvolenými politickými představiteli této společnosti.

Prostě, jak napsal kdysi anglický filosof John Gray, demokracie a kapitalismus jsou protikladné systémy, kde hierarchický princip ovládání většiny nepatrnou menšinou v kapitalistické firmě je v rozporu s demokratickým -- lidovládným principem v politice. Ve výsledku vítězí větší moc nad menší, tj. ekonomická moc vlastnické elity zatlačuje politickou moc většiny voličů a činí z ní z velké části jen praktickou iluzi.

Moc kapitalistů nad společností se tak ve skutečnosti zdvojuje. Primárně ovládají občany bezprostředně jako své zaměstnance, následně pak zprostředkovaně, přes svůj vliv na celý stát, tj. média, politický systém od místních zastupitelů až po představitele státu atd.1)

Dostáváme tak první paradox polistopadového vývoje. Jestliže oficiální interpretace vykládá listopad jako akt osvobození, praktická zkušenost většiny občanů ji usvědčuje z demagogie. To znamená, že se skutečně jednalo o osvobození, ale především společenských elit od již je svazujících klišé komunistických frází a pravidel posttotalitního kapitalismu. Po listopadu mohou zcela bez omezení, tj. svobodně využívat všech svých kapitálů k maximalizaci soukromého prospěchu.

Pro prosté občany se ovšem rovněž jedná o osvobození, a to "osvobození od" povinnosti politické angažovanosti. Účast na oslavách 1. května, členství v odborech atd. již není povinné. A jelikož to pro nové držitele moci již není nebezpečné, získali jsme i svobodu cestování, pokud na to máme, a přístupu k informacím, pokud se o ně zajímáme.

Nezískali jsme však tu podstatnou "svobodu pro". V nejdůležitější části svého každodenního života je většina občanů v podřízeném postavení vůči majitelům firmy. Jejich moc nad nimi je větší než moc dřívějších komunistických ředitelů. A jako občané státu jsme rovněž nedosáhli na "svobodu pro". Volby neplní svůj účel prosazení vůle občanů, ale jsou jen legitimizačním nástrojem pro získání mocenských postů politiky, kteří se následně chovají přísně kapitalisticky, tj. maximalizují svůj osobní prospěch a na základě tohoto principu -- vzájemné osobní výhodnosti - se spojují se skutečnými kapitalisty. I když kapitalisté se často stávají politiky a politikové kapitalisty.

Onen ničivý strach ze ztráty zaměstnání, z vyhazovu, má ale ještě nejméně dvě, skryté příčiny.

Tou první je samotný princip kapitalistické ekonomiky a kapitalismu vůbec. Jestliže jsem výše psal o moci kapitalistů nad společností, nesmíme si to představovat jako moc nějaké jedné tajemné skupiny. Jednak tuto moc mají až skutečně velcí kapitalisté, a nikoliv majitel malého pekařství ze sousedství. Jednak, a to je zvláště důležité pro pochopení tohoto sytému, jedná se o množné číslo. Je více těchto velkých kapitalistů. Jejich zájem na zachování kapitalistického systému je sice společný, a to je často vede i ke společnému jednání2) , ale konečným cílem tohoto jednání je maximalizace soukromého prospěchu3), což je nutí ke vzájemné konkurenci.

Třída kapitalistů je tedy založena na jednotě v různosti, přesněji jednotě protikladů. Její přesný popis nás proto nutí opustit běžné, na vyloučení třetího založeném myšlení, a přejít k myšlení v pojmech dialektiky. Jejich zájmy jsou tedy současně totožné i protikladné. Obdobný dialektický princip uvidíme při analýze důsledků tohoto systému.

Konkurence vede k nadprodukci a následně krizím z této nadprodukce. Jejím důsledkem je zavírání továren, krach některých kapitalistů, a propouštění. Děje se tedy to, co nikdo nechce, co ale nutně vyplývá z toho, o co všichni kapitalisté usilují. Podobný efekt má přenášení výrob do rozvojových zemí a do Číny, jehož motivem je opět snaha po maximalizaci zisku. V podmínkách konkurence ani jinak nelze, avšak následkem této formy globalizace je opět uzavírání podniků a propouštění v mateřské zemi.

Tyto systémové vlastnosti kapitalismu se ale mohou jevit jako tajemné síly, ovládající celou společnost a v této podobě mohou živit nekonečnou řadu spikleneckých a mystických fantasmagorií. Tou druhou příčinou je "osvobození od", tedy od nutnosti pseudopolitické angažovanosti, která zde panovala za vlády komunistické strany. V rovině zaměstnaneckých vztahů vedla k úpadku odborů a jejich masovému opouštění.

Proti drtivé síle zaměstnavatelů, pramenící z jejich vlastnictví kapitálu(ů), tak stojí zaměstnanci jako jedinci, kteří proti ní nemají co postavit, což jen zvyšuje jejich strach, jejich pocit, že jsou vydáni na milost a nemilost. Druhým paradoxem polistopadového vývoje je jeho neurčitost, nezařaditelnost na jednoduché polární škále "dobro -- zlo". Zvýšila se nám životní úroveň, zbavili jsme se mnoha ponižujících povinností (členství v nechutných organizacích, pokrytecké účasti na oslavách toho, čím jsme většinově pohrdali apod.), otevřel se nám svět, ale v mnoha, a to velmi důležitých oblastech našeho života nejsme svobodní, cítíme se osamělí a bezmocní. Odtud ona nostalgie po minulosti.

Třetím paradoxem je tedy fakt, že ono osvobození bylo jen částečné a že v mnoha podstatných rysech je kapitalistický systém stejný, jako onen předcházející, zvaný komunistickým. Především je stejný v tom, že opět, přesněji stále jsme ovládáni mocenskou a vlastnickou menšinou. Co se tedy vlastně změnilo? Jen to, že míra jednoty této menšiny klesla a míra její vnitřní konkurence vzrostla a nabyla nových podob. Vedle dříve téměř dominantní konkurence politické -- boje mocenských klik uvnitř komunistického aparátu, se mezi nimi objevila i konkurence tržní, ekonomická.

Listopad tedy současně byl změnou i jí nebyl. Některé podstatné principy starého režimu zůstaly zachovány, i když v transformované podobě. Čtvrtým paradoxem je, že revoluce svrhávají vládnoucí třídu a moc uchopí třída nová, vítězná. V postkomunistických zemích se však kapitalisty ve významné míře stávají příslušníci komunistických mocenských elit a jejich potomci4).

Pátým paradoxem je, že revoluce znamená počátek nového vývoje, ale v našem případě se jedná o návrat k tomu, co zde již bylo - kapitalismu, i když v modernizované podobě. Ale k této velmi závažné otázce a mnoha dalším se vrátím až v další části.

Poznámky

1)V poslední době se tato snaha projevuje i v pokusech o přímé ovládnutí vysokých škol a jejich podřízení zájmům podnikatelských subjektů. Zatímco v naší zemi procházejí zatím tyto snahy celkem bez větších problémů, v Rakousku vyvolaly masové protesty studentů.

2)Pěkný příklad tohoto společného zájmu, vedle nekonečného množství dalších příkladů, jež vidíme všude kolem nás, uvádí Ľuboš Bláha ve své pozoruhodné knize Späť k Marxovi? (Bratislava 2009), kde popisuje úspěšný odpor švédských kapitalistů vůči pokusu prosadit v této zemi zaměstnanecké vlastnictví podniků.

3)Ze zvědavosti jsem se minulý týden díval na pořad ČT Den D, v němž movití investoři posuzují žádosti zájemců o podnikání o jejich peníze. Na konci jedné prezentace se investor potenciálního podnikatele zeptal, jestli by dal přednost jiné formě podnikání s větším ziskem nebo jestli by zůstal u svého původního záměru, a to proto, že je to jeho koníček. Po přiznání podnikatele, že je ochoten vzdát se většího zisku, neboť jej to, co dělá, baví, o peníze investora přišel. Toho zajímal jen zisk.

To je stará pravda. Již mladý Marx charakterizoval kapitalistovu mentalitu výrokem (cituji zpaměti): "Já nevím, co je plátno, já jen vím, co stojí". Všechno se v kapitalismu přeměňuje na peníze. A jak znovu a znovu ukazuje zkušenost, naposledy s vakcínou proti prasečí chřipce, týká se to i lidských životů a lidského zdraví. Vztah kapitalistů k obchodu s lidmi, k otrokářství, byl rovněž velmi pragmatický, v zásadě jej posuzovali podle toho, jestli se vyplácel, či nikoliv. A jak uvádí Daniel Veselý ve svém článku, francouzští kapitalisté, děti slavné revoluce, žádali po osvobozených haitských otrocích odškodné za škodu na majetku, která jim vznikla jeho ztrátou, tj. právě tímto jeho - jejich osvobozením.

4) Výmluvné svědectví o tom lze nalézt v životopisech výše zmíněných českých a slovenských miliardářů uveřejněných v tom stejném čísle Týdne. Ale již na počátku devadesátých let zachytil tuto skutečnost mezinárodní sociologický výzkum rekrutace sociálních elit, publikovaný např. v Sociologickém časopise. Zděšení našich pravičáků tehdy vedlo ke snaze takovéto výzkumy zakázat a snad i výzkumníky žalovat u soudu.

Vytisknout