Polidšťování opice kapitalismem

20. 1. 2010 / Daniel Veselý

V roce 1962 byl v Dominikánské republice po třech dekádách teroru jednoho z nejbrutálnějších latinskoamerických diktátorů Rafaela Trujilla, dlouhodobého oblíbence Washingtonu a k němu přimknutých obchodních elit, do prezidentského úřadu zvolen lékař Juan Bosch. Přestože se Bosch považoval za antikomunistu (což bylo tehdy povinné věno všech adeptů na klíčové politické posty v Latinské Americe) a vycházel dobře s obchodními elitami, představil svůj vládní program, který zahrnoval například provedení pozemkové reformy či snížení plateb za bydlení chudým. Takové vychýlení od statu quo Monroeovy doktríny se v regionu netolerovalo. Jelikož Bílý dům preferoval zabijáky jako byl Trujillo, před Castrem, musel jít Bosch po sedmi měsících od válu a měl štěstí, že nebyl rovnou zavražděn. Když se jej jeho četní přívrženci v roce 1965 snažili dosadit zpět do prezidentského úřadu, Spojené státy do Dominikánské republiky provedly invazi a instalovaly zde a dále podporovaly řadu vražedných režimů, jež jim vytvářely ničím nerušené, příznivé investiční klima. Agrese připravila podle konzervativních údajů o život kolem 2 000 obyvatel Dominikánské republiky.

Nicméně by tyto skutečnosti měly existovat v širokém povědomí, když už se o nich zmiňujeme, byť existují v kontextu nebo izolovaně. Případ převratu v Dominikánské republice v roce 1965 je ilustrativní také z toho důvodu, že tu nebyl zlikvidován komunistický bubák, ale osobnost, v jejímž úmyslu bylo zemi po třiceti letech neutuchajícího teroru demokratizovat. Takovýchto případů nalezneme jen v samotné Latinské Americe více, namátkou: Salvador Allende v Chile a sandinistické hnutí v Nikaragui.

Rád bych, stejně jako pan Dolejší, napsal pár poznámek k této Urbanově větě: "Před rokem 1959 byla navíc Kuba svobodnou zemí s demokraticky vládnoucím prezidentem Batistou v čele. Měřeno haitskými či tehdejšími dominikánskými standardy určitě." Vláda Fulgencia Batisty na Kubě od roku 1952 až do roku 1959 se celkem příhodně kryje s nejhorším obdobím bolševického režimu u nás. Kubánský diktátor, který z ostrova vyrobil jedno velké americké kasino a velkoryse zde hostil společnost United Fruit Company, připravil o život 20 000 Kubánců, jak uvádí kupříkladu univerzitní profesor a novinář Salim Lamrani.V průběhu 50. let, tedy období, kdy se bolševici zmocňovali Československa, mnohdy prostřednictvím státního teroru, zemřelo na popravištích, ve vězeních a lágrech minimálně třikrát méně osob než za Batistova režimu. Považuje snad pan Urban Československo té doby také za "svobodnou zemi s demokraticky vládnoucím prezidentem"?

Jak jsem již uvedl, nejsem příznivcem castrokomunismu na Kubě ani obdivovatelem tragikomických figur jako byl Che Guevara - nepříliš zdatný lékař, ale o to přičinlivější vrah; ovšem kubánská revoluce v kontextu zemí latinskoamerického regionu přinesla řadu pozitivních reforem, jež nemůže popřít ani tak zavilý antikomunista jako je třeba Karel Steigerwald.

Pan Urban se na konci článku rozepisuje o záporech husákovského Československa a Ceaušeskova Rumunska, a to ve prospěch husákovské normalizace. Opět budu obviněn z toho, že vidím ve Spojených státech "hlavní zdroj všech politických nepravostí"(co nadělám), ale napíšu, že rumunský diktátor byl podporován Bílým domem od konce 60. let až do 1. poloviny 80. let. Ceaušeska jako spřáteleného lídra poplácával po zádech Richard Nixon a dohodu o vzájemné spolupráci mezi Spojenými státy a Rumunskem s diktátorem podepsal prezident Carter. Ke zbytku textu už jen krátce -- No comment.

Vytisknout