Karel Čapek: Člověk pro dnešní svět?

11. 1. 2010 / Jan Čulík

Můj bývalý kolega, profesor bohemistiky a rusistiky Robert Porter, se v závěru své analýzy díla Karla Čapka ve své knížce o české literatuře dvacátého století Comedies of Defiance (Sussex Unversity Press, 2001) pozastavuje nad tím, jak je možné, že zatímco v meziválečném období bylo dílo Karla Čapka v Británii nesmírně známé a populární a vycházelo v opakovaných vydáních (není překvapivé, že Zahradníkův rok vyšel do roku 1943 v Británii anglicky dvanáctkrát, pak byl vydán ještě v letech 1966 a 2004), po druhé světové válce se na ně téměř úplně zapomnělo. Možná je to proto, že Čapek byl příliš slušný a jeho gentlemanské knihy už nestačily světu, který zažil nacistický holocaust, argumentoval Porter. Jenže přečtete-li si znovu Čapkovo dílo najednou (doporučuju pro jakéhokoliv autora, objevíte spoustu zajímavých věcí), zjistíte, že tomu tak není. Čapek nebyl "příliš jemný". Čapek si -- navzdory svému gentlemanství -- silně uvědomoval temné stránky lidské osobnosti a obával se katastrofy. Zdá se, že významnou roli v jeho pesimismu hrála zkušenost první světové války, kdy se to, co se zdálo staletou, sofistikovanou evropskou civilizací, náhle zbortilo a zůstalo jen nesmyslné vraždění milionů lidí.

Velmi kriticky se ke Karlu Čapkovi staví profesor české literatury na londýnské univerzitě Robert Pynsent. Ten považuje Čapka za autora nepůvodního a školometského. Podle Pynsenta Čapek svým dílem čtenáře poučoval, zakrýval oči před zlem, byl nevhodně optimistou a omezeným maloměšťákem bez znalosti reality, omlouval policejní brutalitu, nepřekonal svůj antisemitismus, byl sentimentální nacionalista a prorok antiintelektualismu.

V článku "Tolerance a mýtus o Karlu Čapkovi" (anglicky vyšlo ve Slavonic and East European Review , 78, 2000, 3, str. 331-353, česky v souborném svazku Pynsentových studií Ďáblové, ženy a národ, Karolinum 2008, str. 375-395) Pynsent ostře kritizuje knížku Bohuslavy Bradbrookové o Karlu Čapkovi In Pursuit of Truth, Tolerance and Trust, Sussex Academic Press, 1998) a tvrdí, že Čapek nebyl tolerantní a nic zajímavého o pravdě neobjevil:

Je mi líto, že musím vstupovat do další polemiky s Robertem Pynsentem, ale jeho badatelská metoda je zvláštní, vlastně pro něho charakteristická. Zdá se mi, že Pynsent je opakovaně fascinován "kacířskými" myšlenkami, prostě těmi, které nějakým způsobem zpochybňují to, co Pynsent považuje za zkostnatělé mýty. Když takovou myšlenku objeví, chytne se jí a s nadšením s ní běží, volá na všechny strany: "Podívejte se, co mám!"

Bohužel, jak na to poukázal profesor Jiří Holý ve své recenzi Pynsentova svazku Ďáblové, ženy a národ ("Pynsent's Representative Publication", Europe-Asia Studies, 61:5,875 --- 880), tím, že Pynsent nevnímá kontext a upne se na kontroverzní názory či myšlenky, vytváří při bourání existujících mýtů své vlastní, nové mýty.

Češi "nejsou schopni tolerance"

Svou polemiku s idealizovaným obrazem Karla Čapka v díle Bohumily Bradbrookové zakládá Robert Pynsent především na rozsáhlých citacích z knížky Heleny Koželuhové Čapci očima rodiny (Praha, 1995) od dcery Čapkovy sestry a na kritických vzpomínkách Jarmily Čapkové, manželky Josefa Čapka. Koželuhová, která po válce z Československa emigrovala a pak žila v USA, má podle Pynsenta "občas ironicky rozumný postoj vůči strýcovu přemítání o pravdě":

Dobře, to je velmi kritický názor na Čechy, který Koželuhová zformulovala po zkušenosti se západním prostředím. Je to však názor přece jen tak trochu přehnaný. Protože: je skutečně pravda, že všichni Češi, nebo drtivá většina Čechů prosazují jen svou vlastní pravdu a nejsou schopni tolerance vůči jiným názorům? Kde jsou pro to důkazy? Toto je pocit paní Koželuhové, který Pynsent cituje v podstatě bez komentáře, jako důkaz.

Nelze samozřejmě popírat, že postoje, které Koželuhová kritizuje, v českém prostředí existují, ale stejně tak jistě existují i v jiných prostředích.

Odsudek by association

A hlavně ale: co mají názory Koželuhové co dělat s Karlem Čapkem? Pynsent ve svém článku, jak se zdá, odsuzuje Karla Čapka by association: tím, že uvádí soubor kritických citací z různých subjektivních svědectví týkajících se Čapkovy rodiny (některé z nich jsou spíš na úrovni drbů), aniž by jakkoliv kriticky hodnotil jejich subjektivitu. Skoro vůbec neanalyzuje samotné Čapkovy texty. Pynsentův článek je pak také plný apodiktických, nezdokladovaných tvrzení. Například:

Čím toto tvrzení Pynsent dokazuje? Nikoliv analýzou Čapkových textů, ale další citací z Koželuhové:

Nedávno jsem v Britských listech srovnával Masarykovy výroky v Hovorech s TGM s jeho životem a dospěl jsem k názoru, vlastně podobně jako Koželuhová, že jsou Hovory s TGM skutečně kniha v podstatě pedagogická: Masaryk v ní hlásá podnětné myšlenky, ale zjevně, studujeme-li jeho život, se jich sám v praxi příliš nedržel. Dobře to je pravda, avšak platí tvrzení, že Čapek poučuje a moralizuje, o celém jeho díle? Skutečně dojdeme k takovému závěru na základě studia jeho textů?

Čapek "poučoval" a "zakrýval oči před zlem" ?

Pynsent kritizuje Čapkovu hru RUR (1920) pro silné prvky "didaktického žurnalismu". Je to opravdu to jediné, co v té hře nalezneme?

Cituje dále Helenu Koželuhovou:

Toto je od Koželuhové hrubá generalizace. Studium Čapkových textů ji nepotvrdí, naopak ji spíš vyvrátí. Čapek byl možná gentleman, hlasatel slušnosti, avšak je pozoruhodné, že od samého začátku najdeme v Čapkových textech (až freudistické) povědomí, že závažnou součástí člověkovy osobnosti je iracionální, pudová, přítomnost zla, často spojená se sexuálním nutkáním, se sobectvím, s chtivostí po penězích, s touhou mít se dobře. Čapek se právě bál, že sobecké a iracionální aspekty lidské existence zničí lidskou civilizaci. Je to velmi aktuální dodnes. Je to leitmotiv, který najdete skoro v celém jeho díle. Není prostě pravda, jak tvrdí Koželuhová, že "uspal naši bdělost nad nebezpečím, které je v nás". Skoro celým svým dílem Čapek před tím nebezpečím varuje.

Byl Čapek "maloměšťák"?

Dalším Pynsentovým apodiktickým výrokem o Čapkovi je toto:

Tvrzení také není zdokladováno. Jiří Holý (Europe-Asia Studies , str. 878) poukazuje na to, že Pynsent zde pouze "opakuje kritiku Karla Čapka od komunistů a katolíků, pro něž byl Čapek jako stoupenec liberální demokracie a T.G. Masaryka nepřítelem". Opět typický příklad Pynsentovy pracovní metody: využívá různých zaujatých výroků, aniž by je před jejich použitím kriticky zhodnotil a umístil je do dobového kulturního kontextu. Je to zbrklé.

Uchvacující pozorovatelská bystrost

Z Čapkových textů nemám pocit, že by Čapek "maloměšťácky zavíral oči před realitou". Naopak, to, co mi připadá dodneška na Čapkových textech nosné, je jeho schopnost v přesvědčivé zkratce vystihnout autentičnost lidského zážitku či situace na světě. Čapek je podle mého mínění velmi dobrý psycholog pozorovatel a analytik. Mnohokrát se čtenář nad jeho textem zastaví s mrazením v zádech, protože Čapek dokonale popsal nějakou archetypální lidskou zkušenost. Přečtete si o ní a je tak přesná, že vyvolá celou sérii vašich vlastních vzpomínek z dětství. Čtenář uznává: Ano, tak to skutečně bylo, nebo tak to skutečně je -- jen já bych to nedokázal tak popsat. Je to fenomén oné Proustovy sušenky (madeleine ), která vyvolává celý soubor asociací na vzpomínky z dětství.

U Čapka naleznete celou řadu takovýchto lidských postřehů. Jeho texty mají tuto výraznou poznávací hodnotu. Právě pro tyto drobné autentické lidské postřehy jsou Čapkovy texty atraktivní dodneška. Vezměme třeba popis skrýše, jako si v hromadě dřevěných fošen udělal hrdina Čapkova Obyčejného života , když byl ještě malý chlapec, na dvoře otce truhláře:

Čapkovy vynikající pozorovací schopnosti jsou využity nejen k popisu situací, ale i k psychologické analýze postav a posléze, v jeho dílech s politickými přesahy, i k zdrcující, ironické kritice sobectví politiků, států a vlád, kritice, která je naprosto přesná a aktuální dodnes.

Čapkova "policejní brutalita"

Když píše Bohumila Bradbrooková o "laskavém, tolerantním a čestném Čapkovi" (str. 14), dodává, že svou "tolerancí [Čapek] rovněž obdarovává své policisty a detektivy" (str. 138). Pynsent v této souvislosti poukazuje na to, že Čapek svým tolerantním policistům "odpouští ústy svého vypravěče policejní brutalitu":

Jiný případ policejní brutality je v Povídkách z jedné a druhé kapsy zde:

To je sice pravda, v těch textech to je, ale tady vzniká otázka, jakou roli hraje daný motiv ve struktuře vyprávění. Znamená skutečně to, že Čapkův vypravěč v této povídce policejní brutalitu omlouvá, že s ní souhlasí i autor ? V Pynsentově článku následuje další apodiktické tvrzení, bez důkazů či odkazů:

Byl Čapek antisemita?

Přestože se Čapek, jak Pynsent zaznamenává, stavěl ve svém psaní často proti antisemitismu, sám svůj vlastní antisemitismus prý překonat nedokázal. Pynsent to dokazuje nejprve poněkud nepřesvědčivě citacemi antisemitských postojů a výroků v díle Čapkovy sestry Heleny Moji milí bratři a v textu od Jarmily Čapkové, manželky Josefa Čapka. Co mají tyto citace mít společného s "antisemitismem" Karla Čapka, není jasné.

Známkou Čapkova antisemitismu je podle Pynsenta například to, že ve hře RUR je finanční ředitel Busman "stereotypem chamtivého žida". Busman se snaží od vzbouřených robotů koupit penězi záchranu před smrtí, a tedy umírá jako první -- Pynsent naznačuje, že Busmanova smrt je známkou Čapkova nesouhlasu s "postojem tohoto žida". To je neprokázané a kromě toho, nikde v té hře se nepraví otevřeně, že by byl Busman žid. Pynsentova argumentace v tomto smyslu je nepřesvědčivá, jak na to poukazuje i Jiří Holý ve své recenzi (Europe-Asia Studies , 878-879).

Hlavním argumentem pro nepřekonaný Čapkův antisemitismus je však podle Pynsenta postava velkoprůmyslníka Bondyho ve Válce s mloky. Pynsent:

Tato argumentace Roberta Pynsenta o Čapkově podprahovém antisemitismu je zajímavá a projednou je i podložená fakty. Přesto je sporná. Podobně jako v případech, kdy Čapek zaznamenává policejní brutalitu u "tolerantních" českých meziválečných policistů, je otázka, do jaké míry je postava Bondyho ve Válce s Mloky výrazem Čapkových předsudků, anebo pouze důsledkem jeho pozorovacího talentu. Zdá se mi, že Čapek prostě zaznamenává, co je: bezpochyby byli mnohými kapitalisty v meziválečném Československu úspěšní židé.

V závěru svého článku se Pynsent zabývá antisemitismem v české literatuře obecně, zejména na základě svazku Česká xenofobie (ed. Petr Žantovský, Olomouc, 1998). Jaký to má mít vztah ke Karlu Čapkovi, je nejasné.

Čapek jako "sentimentální nacionalista" a "prorok antiintelektualismu"

Pynsentova argumentace, že Čapek byl "sentimentální nacionalista", protože publikoval "neoobrozenecký chvalozpěv na český jazyk" ve svazku esejů Marsyas (1931) je také poněkud nepřesvědčivá; Čapkovo zaujetí češtinou se nám zdá být spíše postojem jejího praktického uživatele než sentimentálního nacionalisty, podobně jako u Pavla Eisnera v jeho díle Chrám a tvrz.

Pynsent ostře kritizuje to, co považuje za Čapkův antiintelektualismus, avšak činí to na základě chybně interpretované citace z Čapkovy eseje "Místo pro Jonathana!" (1934). Níže uvedený citát je prý podle Pynsenta potvrzením Čapkovy intolerance vůči netolerantním názorům a důkazem jeho antiintelektualismu:

Jenže, jak na to poukazuje také Jiří Holý (Europe-Asia Studies ), v této eseji nekritizuje Čapek intelektuály obecně, ale kritizuje lidi, kteří se při nástupu autoritářských režimů vzdali odpovědnosti za veřejnou sféru ve svých zemích a buď začali s autoritářskými režimy kolaborovat, anebo se uzavřeli do slonovinové věže své "vědeckosti".

Je ovšem pravda, že v mnoha svých textech Čapek zesměšňuje vědce, univerzitní profesory a pseudointelektuály. Dělá to z velmi obdobné pozice, jakou popisuje Jiří Holý. Čapek totiž výlučně kritizuje sobce a ješitné, pedantské snoby, kteří povýšili svůj údajný status intelektuála nad skutečné vědění i lidskost. Opět, řekl bych, i v tomto případě jde o Čapkovo bystré pozorovatelství: kolik takových profesorů, posedlých svou vlastní důležitostí, musel Čapek znát. Představitelé vědy v románu Válka s Mloky jsou skutečně nelidská monstra. Čapek si neodpustí drobné útoky na "pseudointelektuály" ani jinde. Například ve hře RUR najdeme tuto poznámku:

Čapek dobře znal své Pappenheimské. Jenže toto není antiintelektualismus, naopak jsou to protesty proti absenci skutečného intelektuálního úsilí.

Čapek jako člověk pro dnešní svět?

Má tedy Karel Čapek, sto dvacet let po svém narození, ještě něco co říci současnému čtenáři?

Musíme si přiznat, čteme-li Karla Čapka v současnosti znovu, že sto dvacet let od jeho narození je na jeho díle do určité míry znát. Čapek líčí dávno zmizelý svět. Jeho kořeny spočívají hluboko v existenci někdejšího Rakousko-Uherska. Z jeho literárních textů je zjevné, že dobou, která Karla Čapka a jeho dílo zformovala, byla léta před první světovou válkou. Hluboce ho zasáhla i první světová válka. Z Čapkova díla také vyplývá, do jak značné míry byla kultura a civilizace poválečné masarykovské Československé republiky pokračováním civilizace předválečného Rakouska-Uherska. V mnoha Čapkových literárních dílech je téměř nepřerušené kontinuum mezi společností předválečnou a poválečnou. Čapkovy postavy, stejně jako on sám, vyrůstají a dospívají v Rakousku-Uhersku; jejich postoje a životní zkušenosti se vznikem poválečné Československé republiky modifikují jen málo.

Čapkova životní zkušenost je zkušeností vrcholícího evropského imperialismu před první světovou válkou. Ten vedl k neuvěřitelnému, šokujícímu vraždění milionů za první světové války a pak ještě k patologičtějšímu vývoji vedoucímu ke vzniku totalitních diktatur ve dvacátých a třicátých letech.

Bystrá analýza státního egoismu

V poválečných desetiletích, kdy byla Evropa rozdělena na Západ a Východ, se Čapkovo vnímání mezinárodních politických vztahů mohlo zdát do určité míry zastaralé (i když v jeho díle byla vždycky silně přítomna otázka morální; proto aktuálně promlouvala Bílá nemoc i koncem sedmdesátých let v době vzniku Charty 77: postava finančního ředitele Krügových závodů, který se nemůže vzdát svého zaměstnání, aby zachránil manželku, stejně jako sám baron Krüg, který nemůže přestat zbrojit, a je tedy obětí začarovaného kruhu státního establishmentu, se zdála nesmírně aktuální: Čapkova analýza normalizační společnosti v Bílé nemoci byla vlastně podobná jako v Havlově eseji "Moc bezmocných": lidé se stávají volky nevolky součástí politického establishmentu).

Jenže od pádu komunismu jsme se do určité míry navrátili k starým imperiálním vztahům mezi státy, jaké existovaly před bipolárním rozdělením Evropy, a Čapkova pronikavá analýza politických poměrů, sobectví, krátkozrakosti a nelidskosti států, institucí, big byznysu i takzvaných vědeckých pracovníků, jak ji snad nejpropracovanějším způsobem prezentoval v románu Válka s mloky , znovu nabyla až děsivé aktuálnosti.

Zmínil jsem se už v tomto textu, že základním důvodem, proč Čapkovo dílo většinou neztratilo na svěžesti, je jeho bystrý pozorovatelský talent i velká schopnost zobecnění. Autopsie vždycky u Čapka vede k filozofické reflexi. V jeho díle nalezneme novinářské postupy. Čapkův relativismus, prezentující tytéž skutečnosti z různých úhlů pohledu, předjímá Milana Kunderu. Předjímá také postmodernismus.

Věřil Čapek v "neustálý pokrok"?

Jak jsme se zmínili, někteří kritikové interpretují Čapkovo gentlemanství jako nerealistický optimismus a "pštrosovitost". Jak na to mimo jiné poukázal i Erazim Kohák, viz recenze jeho knížky Domov a dálava ZDE, docela klíčovou otázkou je, kdy se Češi zbavili toho, co Kohák definuje jako "modernismus" -- totiž, podle Kohákovy definice přesvědčení, podle něhož to, co je nové, je vždycky lepší, je to pokrokové. Podle Koháka vydrželo optimistické přesvědčení o neustálém pokroku Čechům až do Mnichova, kterýžto debakl v nich ale vyvolal dlouhodobý komplex, jehož se dodnes nezbavili.

Byl Karel Čapek skutečně obětí nerealistického optimismu v tom smyslu, že "co je nové, to je vždy lepší"? Na základě četby jeho literárních textů si to nemyslím. Obraz Čapkova mínění v tomto smyslu je podle mě rozporný a protikladný. Vždyť velkou částí svého díla Čapek varoval před zkázou lidské civilizace. Zdá se, že tento apokalyptický pocit vznikl u Čapka právě následkem zkušeností z hrůz první světové války.

Čapek se určitou částí svého díla skutečně snaží čtenáře vychovávat -- jak Božena Němcová - k civilizovanosti, gentlemanství a k toleranci. V tom smyslu má zřejmě pravdu Koželuhová, kterou cituje Pynsent:

Jenže podprahově, zdá se mi, určitě v kontextu celého Čapkova díla, v něm pořád číhá nekontrolovaná lidská zvířeckost, lidské sobectví a zlo -- a obava ze zničení světa. Čapek sice svým spoluobčanům nabízí recept, jak se "chovat civilizovaně", avšak zdá se mi uznává, že na slepé a ničivé síly v člověku to nakonec nebude mít vliv. Tu iluzi Čapek asi neměl. Je pozoruhodné, kolik je v jeho zdánlivě "gentlemanských textech" freudismu a divoké, podprahové erotiky, kterou jeho postavy zvládají jen stěží. Velmi výrazně se při líčení těchto zvířecích a nezvládnutelných rysů lidské osobnosti projevuje v Čapkově díle vliv expresionismu.

Kritikové Čapkova údajného "nerealistického optimismu" mohou poukázat na Čapkův článek "Kam směřuje vývoj" vydaný v Peroutkově Přítomnosti 5. ledna 1938 a pak pietně přetištěný v Lidových novinách den po Čapkově smrti 26. 12. 1938. V tomto článku Čapek označuje blížící se vítězství nacistické totality v Evropě za "strašnou úchylku", uvažujeme-li nad tisíciletým vývojem evropského lidstva, které prý podle Čapka směřuje "od cézarství a feudalismu k emancipaci širších a širších lidových vrstev" a "k stále větší svobodě myšlení". Jenže tento Čapkův článek se zdá být v krizové situaci zcela účelově útěšným; je to příslovečné "chytání se stébla u tonoucího". Nejsem si jist, zda sám Čapek tuto argumentaci tou dobou už považoval za přesvědčivou.

Co Čapek napsal

Rozsáhlé Čapkovo dílo má několik tematických a žánrových okruhů. Navzájem se od sebe odlišují, ale zároveň se často jejich charakteristické rysy prolínají. Níže uvedený přehled není vyčerpávající.

Povídková linie jde po mladistvém flirtu obou bratří Čapků s německým neoklasicismem (Krakonošova zahrada, 1918, Zářivé hlubiny, 1916) přes vynikající expresionistické texty Božích muk (1917), vznikající během první světové války, zrcadlící "vnitřní stavy úzkosti a trýzně, s horečnými vizemi, s katastrofismem a civilizačním pesimismem" (Eva Strohsová, in Dějiny české literatury 4 , Praha 1995, str. 588), přes vzorně strukturované "kriticky-realistické texty" Trapných povídek (František Buriánek, v doslovu k Božím mukám a Trapným povídkám, Praha 1973, str. 187-188) k detektivním, poněkud idylickým Povídkám z jedné a z druhé kapsy (1929), mnoho z nichž je založeno na anglosaském, chestertonovském paradoxu, k Devatero pohádkám (1932) i Apokryfům (1932, 1945). Pozdější, depatetizující a zlidšťující texty, jsou silně ovlivněny Čapkovou novinářskou praxí, která ostatně ovlivnila i Čapkovu románovou tvorbu.

Linie utopií začíná dramatem RUR (1920), vede přes hru Věc Makropulos (1922), "román-fejeton" Továrna na Absolutno (1922) a částečně expresionistický román Krakatit (1924) až k vysoce ironické Válce s Mloky (1936) až k Bílé nemoci (1937), která prezentuje morální dilema a dvě postavy, kterou jsou paradoxně vlastně svým dialektickým protějškem, Diktátor a dr. Galén, jsou si velmi podobné. Ve všech těchto utopiích jde o vědecko-fantastický vynález nebo jev, který je odrazovým můstkem k filozofické reflexi a varování před ničivými aspekty lidské duše. Často jde spornou technologickou novinku, jejíž zavedení přinese obrovské ekonomické a sociální výhody, jenže novinka má zároveň zásadní, potenciálně ničivé rysy. V důsledku chamtivosti se jí zmocní kapitalistická ekonomika, ničivé rysy neskrupulózně ignoruje, zavede ji do světa globálně v milionech kopií a důsledkem je zničení civilizace. Čapek těmito díly varuje, že racionalita a civilizovanost je u člověka jen nesmírně tenkou slupkou a v důsledku existujících ekonomických, společenských i politických procesů může být lidstvo kdykoliv zničeno. Jak aktuální připadá například z hlediska Čapkových děl současný problém globálního oteplování. Ve Válce s Mloky Čapek píše, jak svět reagoval na varování, aby státy stále neprodávaly Mlokům zbraně a třaskaviny, když už bylo jasné, že ničí svět (čti: varování, aby státy podnikly účinné akce proti globálnímu oteplování):

I v jiných případech měl Čapek zvláštní schopnost vidět do budoucnosti; při četbě některých těchto utopií člověk poznává problémy dneška, které Čapek před osmdesáti devadesáti lety neměl vlastně vůbec znát. Že je dokázal extrapolovat s takovou přesností je zřejmě především důsledkem jeho ostrého pozorovacího talentu. Zaznamenal lidské vlastnosti a společenské mechanismy, které jsou zřejmě trvalé v jakékoliv éře.

Linii noetickou lze vystopovat v románové trilogii Hordubal (1933), Povětroň (1934) a Obyčejný život (1934); za její protějšek by snad bylo možno považovat Čapkův nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna (1939). V románové trilogii dávno před Milanem Kunderou prezentuje Čapek tytéž příběhy a skutečnosti několikrát, z různých úhlů pohledu a konfrontací těchto radikálně odlišných, subjektivních interpretací, poukazuje na to, že žádná z nich nemůže být považována za celou pravdu a že skutečnost je ve své úplnosti vlastně neuchopitelná. V románu Život a dílo skladatele Foltýna naopak skládá soubor nejrůznějších svědectví v podstatě jednotný obraz pseudoumělce bez nadání a ješitného snoba, který se snaží -- ovšem neúspěšně -- zneužít posvátného poslání umělce jen pro svou větší slávu. V závěru knihy definuje muzikolog Trojan pojetí uměleckého díla, jako nutnost skutečnost odpovědně strukturovat. Toto pojetí, vlastně velmi teoretické, mělo být zřejmě i Čapkovým vyznáním. Sobectví a ješitnost jsou vlastnosti, jichž se Čapek hrozí celým svým dílem.

Součástí Čapkova literárního díla je také rozsáhlá novinářská práce a cestopisy. Čapek záměrně pěstoval okrajové a "lidové" žánry, které programově "zneužíval" pro své cíle. Čapkovo časté využívání "populárních" postupů může kritikům zdánlivě poskytnout důkazy o Čapkově "banalitě" a o jeho "antiintelektuálních" postojích. Otázka je, zda je na úsilí svými myšlenkami oslovovat pokud možno co největší čtenářskou obec skutečně něco špatného, pokud zároveň autor své psaní nesníží na nejnižšího společného jmenovatele.