Skutečný problém v domovech důchodců je s psychofarmaky

11. 1. 2010

Dokážu si bez velké fantazie představit život tělesně postiženého člověka, který má velké problémy přijmout svůj status, svou tragiku života, který neustále bojuje se svými omezeními, ale který je také ve své situaci vzteklý, útočný, nucený zvládnout své pocity oběti, člověka, na kterém se vyřádila všechna nespravedlivost tohoto světa.

Jinými slovy, po přečtení reakcí pana Cyroně v diskusích, je to pravděpodobně skutečně člověk, který to svému okolí nijak neulehčuje, je si vědom svého hendikepu a umí toho náležitě využít ve vztahu k okolí.

Skutečně existují kolem nás tito "potížisté", jejich konfliktní projevy v prostředí totální instituce, ve kterém je denně konfrontována závislost takového člověka na jiném, jsou vlastně pochopitelné a hodně rozšířené. V každém zařízení se najdou.

Měl bych se také vyjádřit k druhé straně. V našem příběhu jsme našli "zlo", které se vynořuje v podobě ředitelky domova, případně úřednice - náměstkyně hejtmana sedící na židli (spíše v křesle) Jihočeského kraje.

Neměl bych také zapomínat, že je zde to největší "zlo", a to v nejnižších patrech toho systému, to konkrétní, se kterým se pan Cyroň denně střetává. Tím je tým ošetřovatelek, zdravotních sester či pracovníků v soc. službách.

Zde je dobré také rozlišit dvě roviny, makro rovinu, která představuje roli zřizovatele - poskytovatele sociálních služeb, a to v podobě hydry mocného úředníka (Jihočeský kraj) a pak mikro rovinu, konkrétního, nejlépe vysokoškolsky vzdělaného, obětavého profesionála z řad pomáhajících profesí (odborné ošetřovatele, zdravotní sestry, fyzioterapeuti apod., těch profesí v ústavním zařízení je více).

Musíme zde rozlišit ale také funkci formální, co mají tito pracovníci ve své profesi konat, co se od nich očekává, jak mají jednat, obecně, jak to "tam dole" má fungovat. Nu, a pak máme realitu, co se "tam dole" ve skutečnosti děje. Britské listy píšou : "Slušné je přistupovat k těžce invalidním lidem s pokorou." Bohužel, je to volání ryze obecné, se záměrem manipulovat, jen deklaruje ten správný postoj, že chceme stát na straně "dobra".

Domov důchodců v Dobré Vodě skutečně nabízí, jako instituce, služby seniorům starším 60-ti let. Nevím, jak to, že se tam pan Cyroň a jeho manželka (družka?) ocitli, neměli být přijati, jsou potenciálními klienty jiného typu zařízení (ústav soc. péče pro tělesně postižené).

Právě zde se ředitelka chová vlastně silně eticky, jak to chtějí Britské listy, když zde pana Cyroně nechává pobývat. Kdyby se chovala jako byrokrat, podle poslání a cílů zařízení by mělo být poskytování služeb ukončeno.

Vhodná varianta pobytu je chráněné bydlení, byt v běžné zástavbě, kam přichází ošetřovatelka. Ale to je ideální, teoretická možnost, která narazí na reálné možnosti v místě jeho bydliště.

Rozumím také vyjádření náměstkyně, když hovoří o tom, že provoz je "naladěn" na jinou cílovou skupinu. Umístění 40-ti letého muže s tělesným postižením mezi 300 obyvatel - seniory, kteří mají jiné potřeby, jiné sklony a očekávání je skutečně problematické.

Pokud se budeme zabývat přístupem k internetu, pan Cyroň je klientem jako ostatní a zařízení se snaží zajistit služby všem klientům. Jestliže mají místnost s internetem pro všechny klienty v budově, už to je chvályhodné.

Domnívám se, že mnoho obdobných zařízení mají problémy zcela zásadnější. Řeší problémy, jak zajistit rehabilitační místnosti, dostupnost odborného lékaře, kadeřníka, pedikérky apod. Troufám si říct, že senior obecně bude více preferovat maséra či kadeřníka než přístup na internet.

Není zde prostor toto téma více rozvíjet, skutečně se domnívám, že v zařízení ústavního typu je mnoho jiných, závažnějších problémů než přístup k internetu. To je právě ten rozpor ve vnímání významů skutečných potřeb seniora nebo člověka ve věku 39 let.

Tímto nechci upírat přání jedinců z řad seniorů, kteří chtějí mít přístup k internetu ve svém domově důchodců. Pokud jej domovy nabízejí, klobouk dolů.

K výhradě, že se pan Cyroň může koupat jednou týdně bych chtěl poznamenat, že toto je problém hlubší. Jde o peníze, mimo jiné výdaje, i na zajištění optimální kapacity personálu. Zde je neustálý boj mezi poskytovatelem (zde ředitelkou domova), který prosí o více peněz na zajištění služeb a zřizovatelem, byrokratickým úředníkem (zde Jihočeský kraj), který každý rok testuje, o kolik méně procent z loňských výdajů může stejnému zařízení dát v následujícím roce.

Jinak má pan Cyroň možnost si na cokoli stěžovat u nadřízeného domova (kraj), u Veřejného ochránce práv, nebo u Českého helsinského výboru.

Otevřeme raději skutečná témata, které stojí za hluboké zamyšlení, a pak se snažme vypořádat se skutečnými kostlivci ve skříni, jenž na nás vypadnou.

Největším problémem v těchto zařízeních je podle mne stále nevyřešené používání restriktivních postupů, v podobě užívání psychofarmak, fyzické omezení, krátkodobá nouzová izolace. Ne, to nejsou fenomény psychiatrických zařízení, to jsou ty skutečné problémy domovů důchodců.

Ostatně, my všichni plníme ty pořadníky do domovů důchodců, kam naši staří rodičové nechtějí, ale musejí, protože nám jaksi překážejí. Přitom si přejeme a také se domníváme, že tam pracují profesionálové, odborníci na slovo vzatí.... Ostatně víte, kolik má nástupní plat fyzioterapeut v Domově důchodců v Dobré vodě ? Upřímně, je mi líto, kolik toho vlastně po nich chceme, přitom za takové peníze....

Vytisknout