Národ polyglotů

11. 1. 2010 / Pavel Táborský

Autor uvedené poznámky se inspiroval článkem z Lidových novin a ty zase poslední výroční zprávou České školní inspekce, která jako obvykle kriticky hodnotí převážně nedostatek odborně zdatných vyučujících anglického jazyka na českých školách. V obou textech se bohužel nic nedočtete o příčinách tohoto letitého problému, ba ani o naplňování Národního plánu výuky cizích jazyků, jehož prostřednictvím mělo dojít k rozšíření výuky cizích jazyků od předškolního věku dětí. Počítalo se v něm se zahájením výuky druhého cizího jazyka na prvním stupni základní školy a posilováním hodinové dotace na stupni druhém. Tento plán, který schválila vláda na léta 2005--2008, postrádal a doposud stále postrádá řešení některých drobných detailů. Například ono zajištění dostatečného počtu aprobovaných učitelů. Podstatné je ovšem jak.

Dá se však s úspěchem předvídat, že ani absolventi prestižních britských škol hovořící jako rodilí mluvčí a ani plný počet řádně vystudovaných českých učitelů jazyků v činné službě by při veškeré snaze do důsledku nenaplnili představu pana Čulíka o dokonalém zvládnutí jazyka slovem i písmem u všech uchazečů o zaměstnání v Británii a v dalších anglofonních zemích. Prostě proto, že my lidé nemáme stejné mluvní schopnosti odvislé od výrazně rozdílného rozsahu osobní slovní zásoby v mateřském a tudíž i v cizím jazyce. Mnozí z nás také nejsou vybaveni do jisté míry záhadnou vlastností zvanou jazykový cit. Někteří postrádají hudební sluch a trpí kupříkladu sociální fobií. A tak nějak se v neposlední řadě rovněž zapomíná, že základním předpokladem zvládnutí cizích jazyků je bezpečná znalost toho mateřského.

Tyto jevy ovlivňovaly výuku jazyků před pádem "komunismu" i po něm a v uplynulých dvaceti letech se na základních školách příliš nezměnila organizace výuky. Jazyky se jen ojediněle vyučují ve výkonnostních skupinách a s příznivým počtem žáků. Školy nejsou dostatečně vybaveny jazykovými učebnami s příslušnými audiovizuálními prostředky. Ani sebelépe koncipovaný didaktický přístup však nemůže nahradit komunikační závislost ve skutečném cizojazyčném prostředí. Školy a koneckonců i Britské listy mají zkrátka své obtížně překonatelné limity. Pokud někdo připomíná vysokou jazykovou vybavenost studentů předválečných gymnázií, neměl by zapomenout na určující význam zařazení latiny a řečtiny do tehdejších osnov a jejich přínos pro pochopení gramatického systému a výuku základů slovní zásoby.

Tím nejdůležitějším problémem současného školství je však skutečnost, že stávající "vzdělávací systém" není systémem skutečným, neboť jeho jednotlivé části fungují většinou izolovaně a bez zajištění zpětné vazby. Velká je propast mezi pracovišti první linie a mezi vědou a výzkumem. Není propracována vlastní kontrolní a evaluační strategie. Skutečné didaktické problémy se na školách příliš nesledují, natož aby se řešily. Řídící procesy neodpovídají potřebám tvůrčího přístupu k výchově a vzdělávání. Školství není svéprávným resortem, má značný vnitřní dluh a je dlouhodobě nedostatečně financováno. Příslušné rozpočtové prostředky nejsou často přímo určeny na potřeby vlastního vzdělávacího procesu a také někdy mizí bez užitku. Autorita škol a jejich pracovníků je malá, motivace žáků a studentů pro sebevzdělávání a vzdělávání je nízká. Někdy se zdá, jakoby problémy školství kopírovaly některé problémy státu.

Úkolem základních a středních škol není naučit jazyky na úrovni požadované panem Čulíkem. I jemu je jako učiteli nepochybně známa skutečnost, že školy nikde na světě neopouštějí absolventi s dokonalými a konečnými znalostmi, neboť nejlepší školou i pro výuku anglického jazyka je sám život.

Vytisknout