Co je podstatou češství? Co by Češi měli dělat?

15. 9. 2009 / Jan Čulík

K banalizaci veřejného diskurzu dochází v současnosti pod tlakem konzumerismu asi ve všech společnostech, jenže ne všude to působí tak neuvěřitelně cize jako v Čechách. Tam zřejmě k nízké úrovni veřejné debaty přispěla fatálním způsobem už snaha sovětských okupantů zlikvidovat po roce 1968 podvratnou "vedoucí úlohu" české intelektuální sféry, která společnosti dominovala v šedesátých letech a málem Československo svým liberalizačním úsilím vytrhla ze sovětského bloku, dále neuvěřitelná přizpůsobivost československé společnosti nivelizujícím normalizačním tlakům v sedmdesátých a osmdesátých letech a pak, po roce 1989, drsné vtrhnutí těch nejhorších rysů gründerského kapitalismu do společnosti, oslabené sovětským kolonizačním úsilím.

Země, jako je Velká Británie měla svým způsobem velké štěstí. Historicky v ní existují velké třídní i vzdělanostní rozdíly, jenže veřejnému diskursu tam dominuje už nejméně čtyři sta let nepřerušená vláda intelektuálních elit -- tedy vpodstatě běžně se tam děje to, co v českém prostředí existovalo jen v šedesátých letech dvacátého století. I v Británii samozřejmě najdete množství únikových či povrchních rozhlasových a televizních pořadů (nebývají vyloženě hloupé), jenže člověk tam má luxus, že existuje silná a rozmanitá kulturní vrstva kvalitního tisku i rozhlasového a televizního vysílání.

Co myslím slovem "kvalitní" ? Jsou to články, pořady a filmy, které neurážejí svou nízkou jazykovou kulturou, v nichž každá druhá vyslovená věta nevyvolává v mysli recipienta pochybnosti a řetězce otázek, které mluvčí nezohlednil, protože ho nenapadly, materiály, v nichž nejsou manipulativní, jednostranná, věcně nesprávná či zavádějící tvrzení. Poslouchám britskou veřejnoprávní rozhlasovou stanici BBC Radio Four a pokaždé, když tu stanici pustím, mě překvapí zajímavé, zvídavé a inteligentně zpracované téma. Ta stanice má jasný étos, který českému mediálnímu diskursu chybí. Civilizovaným humanistickým způsobem se zastává zájmů obyčejných lidí. Je proti útlaku, nespravedlnosti, sprostotě. Má jasné, evropské kulturní a civilizační hodnoty. Projevuje vzdělané kritické myšlení a zpochybňuje dogmata i propagandu mocných. V tom smyslu má mírně levostředové zaměření. To bývala i česká mainstreamová identita.

Nejnovější kniha Erazima Koháka Domov a dálava: Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení (Filosofia, Praha, 2009) tuto slavnou tradici křísí a oživuje. V českém prostředí bude působit zřejmě proto naprosto starosvětsky. Je inteligentní, kritická, nadšená, srozumitelná a přístupná.

V exilu na sebe upozornil Kohák poprvé knižním dialogem s Hedou Kovályovou-Margoliovou Na vlastní kůži (68 Toronto, Publishers, 1973, anglicky The Victors and the Vanquished). Heda Kovályová-Margoliová byla známá překladatelka z angloamerické literatury a předtím manželka náměstka ministra zahraničního obchodu Rudolfa Margolia, který byl r. 1952 popraven jako údajný člen "spikleneckého centra" Rudolfa Slánského. Drastický osobní příběh Hedy Margoliové doplnil Kohák v této knížce brilantní politicko-filozofickou esejí, psanou z humanitního hlediska. Došel už tehdy k závěru, že společnost nemůže fungovat na základě vylučování "nevhodných" vrstev společnosti. Tento inkluzivní, vysoce demokratický, běžně anglosaský, a v dnešní době zdánlivě "nečeský" princip (čeští politikové a česká média se přece vůbec nezajímají, co si myslí a co chtějí obyčejní občané, tzv. "socky") zastává Erazim Kohák dodneška. Témuž tématu, totiž hledání "smyslu svého lidství a své národní totožnosti", se Kohák věnoval v knížce Národ v nás (68 Publishers, Toronto, 1977), dokončené v roce zveřejnění Charty 77. Vyšel v ní z opojné zkušenosti svobodného "Československého jara 1968". Uvažuje v ní, stejně jako ve své nejnovější knize Domov a dálava, jak by se měl člověk chovat, aby se vyhnul ničivé, pasivní stádnosti a aby jednal bez ohledu na politické poměry, odpovědně a svobodně. Podle Koháka mu v tom velí morální kategorický imperativ. Smysl morálního jednání vidí Kohák v tom, že je nutno "stát na straně života". Masarykovský morální postoj odvozuje Kohák v duchu Augustina z Hipponu z přesvědčení, že "cokoliv jest, by raději bylo než hynulo, takže tíhnutí ve prospěch dobra je zabudováno do samotného ustavení skutečnosti" (str. 154). Už tyto dvě Kohákovy exilové knihy byly napsány s pozoruhodnou dynamičností a energií a jasně a přístupně: s pokorou i vůči tomu nejobyčejnějšímu čtenáři. Jsou totiž srozumitelné!

Ve své nové knížce se Kohák znovu vrací k svým klíčovým tématům. Tentokrát to ale dělá podrobněji. Při zkoumání češství a "české národní totožnosti" předkládá čtenáři historii českého filozofického a politického myšlení od dob vzniku moderního českého národa. Právě nad peripetiemi této myšlenkové historie si máme uvědomit, odkud přicházíme, čím jsme a kam (pokud vůbec někam) směřujeme.

Zkušenost života v zahraničí rozšiřuje obzory. Platí to nejen o někdejších československých exulantech, ale přirozeně i o dnešních mladých lidech, kteří pracují či studují v zahraničí. Každodenní kritická konfrontace s tím, "jak to dělají jinde" vede k vzniku nových myšlenek a hlavně k toleranci. V tomto smyslu je zahraniční zkušeností prodchnuta i Kohákova nejnovější kniha, která je tak jaksi "češtější než česká", v tom tradičním slova smyslu. Dál vyznává hodnoty, které zatím stále ještě víceméně platí na Západě, v Česku však byly spíš ve veřejném diskursu marginalizovány. Jednou z nejvýraznějších je Kohákova tolerance, pokora před občanem a před jinakostí.

Mírně levicový, "sociálnědemokratický" (v tradičním slova smyslu) étos Kohákovy knihy jakoby čerpal především z českého protestantského zázemí. Jenže Kohák není zarytý evangelík. Husitské hnutí vnímá především jako lidovou revoluci, motivanou úzkostí o spasení, úsilím o autentičnost (Jak by nám mohla život věčný zaručit tato zkorumpovaná církev? "Copak církev, která žije ve zjevném hříchu, může vést věřící k bezúhonnému životu?" str. 58). Avšak Kohák neběduje nad porážkou husitů v bitvě u Lipan: právem vyzdvihuje pozoruhodný kompromis, v nějž husitství vyústilo později, zejména za vlády Jiřího z Poděbrad. Podle Koháka by bývalo bylo tragedií, kdyby zvítězil monolitní husitismus, anebo naopak absolutistické katolictví. Skutečností, na kterou mohou být Češi hrdi (souhlasím!) je, že polipanský kompromis vyústil v režim náboženské snášenlivosti, v němž bezprecedentně v tehdejší Evropě směli svou víru praktikovat katolíci i protestanti. Tato svoboda, často pod tlakem úsilí ji omezovat, přežila v Čechách od přijetí kompaktát českým zemským sněmem a dodatku z r. 1512 o rovnoprávnosti katolického a protestantského vyznání celých 108 let, až do roku 1620.

Základem české národní totožnosti byla tedy podle Koháka už v šestnáctém století snad nejdůležitější lidská hodnota - tolerance. Tu pak projevuje Erazim Kohák i pro dobu tzv. Temna. Vznáší provokativní otázky. Stoupenci národního mýtu, že moderní češství má husitské, protestantské kořeny, nedokáží podle Koháka odpovědět na otázku, proč tedy se po vyhlášení josefínského tolerančního patentu r. 1781 přihlásila k protestantské víře v úspěšně rekatolizovaném českém národu už jen hrstka pravověrných protestantů.

Erazim Kohák připisuje étosu českého národního obrození, stejně jako husitské revoluci, také sociální a lidový původ. Není to nakonec nic nového. Po zrušení nevolnictví se nemajetní Češi z venkova začali vymezovat vůči utlačitelské tradici , zpochybnili posvátnost existujícího státu quo a argumentovali potřebou uplatnění kritického rozumu. Kořeny českého národního obrození byly tedy velkou měrou osvícenské a racionalistické. V historii vytváření moderního českého myšlení o vlastní identitě však objevuje hluboký a trvalý rozpor. Racionalisticko-osvícenská tradice totiž jde v českém myšlení ruku v ruce s romantickým nacionalismem, který dává důraz na etnickou zvláštnost Čechů. Rozum ale, píše Kohák, není zvláštní, není národní. Nacionalistický odpor vůči jinakosti, všemu "cizímu", nečeskému, je v rozporu s principem univerzálního lidství, který Češi v devatenáctém století údajně také vyznávali. Rozpor zůstal nevyřešen a koncem devatenáctého století zdegeneroval v nacionalistické orgie, které zakryly skoro všechno.

Iracionální nacionalistický romantismus v českém myšlení, přežívající v Československu i po roce 1918 podle Koháka nutně odcizil menšiny v československém státě a vedl koncem třicátých let k jeho rozpadu. Když Češi začali tvrdit, že je jejich "přirozeným právem" vytvořit si vlastní, etnicky čisté území, nemohli být překvapeni, že stejně budou argumentovat po roce 1918 ve snaze vytvořit si autonomní německé území českoslovenští Němci. Tomáš Masaryk však nemohl opustit českou romanticko-nacionalistickou tradici a oslyšel varování Emanuela Rádla, že československý stát musí být morální a nemůže být budován na nadřazenosti tzv. "státotvorných etnik" Čechů a Slováků. Pro ostatní občany v meziválečném Československu bylo postavení druhořadých etnik ve státě urážlivé. Když této slabosti proti Československu r. 1938 využil Hitler, Slováci, Maďaři, Rusíni a Němci Československou republiku nehájili.

Martin Škabraha se nedávno v Literárních novinách postavil ke Kohákovu "ústavnímu patriotismu" skepticky a vymezil ho tak trochu jako známku Kohákovy cizosti: "Pro Koháka, žijícího dlouho v Americe, je možná snadné vyložit si 'národnost' v neetnickém smyslu, prostě jako příslušnost ke státu, zaručujícímu svým občanům základní práva." V českém kontextu podle Škabrahy "nemá smysl si malovat falešné iluze". Avšak princip plurality a tolerance k jiným etnikům a vírám je v dnešním globálním světě jediný možný. Příslušníci minoritních etnik nesmějí být považováni za "druhořadé občany". Je velmi pravděpodobné, že správu českého státu převezmou v druhé či v třetí generaci čeští Vietnamci. Mají vynikající studijní výsledky a jsou, jako přistěhovalci skoro vždycky, nesmírně pracovití a schopní. Bude to -- jako obvykle -- ku prospěchu země. Princip nepřátelství vůči jinakosti je destruktivní.

Mýtus "nebezpečí jinakosti a cizosti" se rychle rozpadá u každého, kdo kdy žil v multietnické společnosti, jaká bezpochyby vzniká i v České republice. Těžko se mohu hrozit "nebezpečí islámu", když mě islámci obsluhují v bance či v supermarketu, nebo pracují jako řidiči v městské dopravě. Britské státní orgány, pragmaticky reagovaly na vlnu polských přistěhovalců do Británie po vstupu Polska do EU (do Británie se po r. 2004 přistěhovalo 600 000 Poláků) tím, že dopravní značení na silnicích v britských oblastech se silným polským osídlením začalo prostě zhotovovat ve dvou jazycích: v polštině i v angličtině. Právě jsem zhlédl v televizi padesátiminutové zpravodajství Channel Four News. Nebyl tam jediný bělošský moderátor. Hospodářský korespondent Channel Four News se jmenuje Faisal Islam.

Jiným anachronismem vyvíjejících se názorů na českou kulturní identitu byla podle Koháka z devatenáctého století dlouho v českém prostředí přežívající optimistická představa nepřetržitého pokroku. Kohák to definuje jako modernismus, podle něhož to, co je nové, je prý vždycky lepší, je to pokrokové. (V rozhlase BBC Radio Four jsem zaslechl jinou definici: Modernismus, který vládl v letech 1850-1950, je uvědoměním, že svět se vyvíjí tak překotně, že historické zkušenosti jsou v přítomnosti nepoužitelné.) Optimistické přesvědčení o neustálém pokroku Čechům vydrželo až do Mnichova, kterýžto debakl v nich vyvolal dlouhodobý komplex, jehož se dodnes nezbavili. Mezinárodní mocnosti jsou podle tohoto komplexu všemocné a pokusy o diplomatické vyjednávání ve snaze uhájit český zájem jsou vždycky marné.

Po roce 1945 zbyl už podle Koháka z rozporného dvoutematického masarykismu (který v období mezi dvěma světovými válkami na jedné straně zdůrazňoval potřebu kritického myšlení a zrání životem prostřednictvím drobné, snášenlivé práce, na druhé straně propadal nacionalistickém populismu) už jen nacionalistický populismus. Z české identity zbyla pouze "nouzová ideologie nenávidění Němců" (str. 225). Pokus o soužití Čechů a Němců selhal, jak naznačuje formulace, jíž bylo po válce odepřeno československé občanství "Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům". Rovnítko mezi příslušníkem nějakého národa a "zrádcem" je neuvěřitelné.

Zdálo se, že pak v poválečném Československu načas vznikla komunistická verze české totožnosti, založené na ideálech francouzské revoluce "Volnost, rovnost, bratrství". Jenže KSČ po roce 1948 svůj společenský kapitál promarnila: nedokázala vládnout na základě konsensu. Vládla prostřednictvím teroru. Ve společnosti i ve svých vlastních řadách hledala a trestala "viníky" za nedokonalost svého vlastního projektu. V šedesátých letech se komunismus pokusil zhumanizovat především filozof Karel Kosík ústupem od abstrakce ideologie, opět, masarykovsky, ke konkrétnímu prožitku, jenže sovětská invaze r. 1968 udělala československým intelektuálním experimentům přítrž. V úzkosti normalizačního útlaku zbývalo jen už místo pro Patočkovu "solidaritu otřesených" a výlučnou, s aristokratismem flirtující, konzervativní "ideologii vzdoru", kterou Kohák bagatelizuje jako pouhou psychohygienu pro dobu výjimečného útlaku. Nejsem si tím tak jist: Patočkova charakteristika skutečnosti jako "věčného zápolení s lhostejným kosmosem, v němž nejsou pravidla ani záruky" mi po kolapsu velkých optimistických narativů vývoje lidstva přijde výstižná pro život v jakékoliv éře.

Koncem knihy se Kohákovi idea národní totožnosti tak trochu rozpadá. Mizí, protože, jak se zdá, jsme v současnosti přestali věřit v platnost optimistických Velkých příběhů o lidském pokroku. Zavládl chaos, a proto došlo k rozkolísání morálních hodnot.

Kohák nicméně i v dnešní době postuluje imperativ chovat se odpovědně vůči planetě Zemi. S tím sice souhlasí každý rozumný člověk, co to má však společného s národní kulturní totožností? Navzdory zklamání z toho, jak se v současnosti velká část českého národa chová, Kohák se domnívá, že by to, o čem mnozí čeští myslitelé v minulosti uvažovali, přece jen snad mohlo být základem moderní totožnost českého národa. Kohák definuje tři výrazné rysy sdíleného národního povědomí:

1. Ideál lidské svobody a důstojnosti v rovnostářském pojetí; myšlenku osvícenství, podle níž svoboda naplňuje lidství

2. Ideál sociální spravedlnosti, jímž byla česká společnost motivována od obrození

3. Láska k rodné řeči a zemi a ke kulturnímu dědictví.

Svět podle Koháka potřebuje kulturu slučitelnou s myšlenkou plurality a kritičnosti. Znovu a znovu se v jeho knize objevuje tentýž imperativ. A Česko podle něho potřebuje vychovat kultivovanou generaci, která by takového postoje byla schopna. To jsou základní předpoklady, k nimž se Kohákovo uvažování vrací už desítky let. Přeje si, aby se Češi inspirovali z vývoje českého myšlení o národní totožnosti.

Potíž je, že ač je jeho čin chvályhodný, Čechům asi nebude možné vnutit, aby se vážně zamýšleli nad projektem české národní totožnosti a smyslu českých dějin. Jak konstatuje Martin Škabraha, tento projekt je v politickém smyslu už asi mrtvý. Všechny diskuse tohoto druhu, jakkoliv dobře míněny, jsou obávám se okrajové. Nedostanou se do společenského mainstreamu. Dominuje onen podivně neevropský, mladofrontovně novácký duševní obzor mainstreamových médií, jehož hlavním charakteristickým rysem je ubíjející a prázdná banalita, prezentovaná jako "uznávané hodnoty". Jeho metodologii poznávám i v mentálních obratech dobře míněných seminárních prací současných českých studentů.

Podobně jako Kohák si i já mohu přát, co by "mělo být" -- ačkoliv se stavím skepticky, že by se to opravdu uskutečnilo. Duch vane, kam chce.

Pro člověka, který stojí podobně jako Erazim Kohák více než třicet let rozkročen mezi anglosaskou a českou společností, mi připadá v současné době zásadně potřebná interakce Čechů se světem. Češi dnes mluví jen mezi sebou: s tím, co je zajímá a trápí, s tím, co o životě a světě zjišťují, neseznamují mimočeský svět. Vnější svět to podporuje tím, že skoro veškerý kulturní provoz nyní plyne ze Západu na Východ, ale před vstupem do českého prostředí jsou často inteligentnějším kritickým myšlenkám stavěny zábrany. Česká kultura je dnes velkou měrou odvozeninou pokleslejších částí kultury západní -- tím přirozeně inteligentního člověka v zahraničí nezaujme.

Martin Škabraha -- poloironicky -- definuje českou kulturní specifičnost jako spočívající "v objevu něčeho, co lze vyslovit jen 'po našem': Není důvod přestat mluvit česky, číst Švejka a dívat se na staré Formanovy filmy, o kterých jen my víme, že jsou jeho nejlepší. -)" Ale tak to přece není, to je recept na naprostou kulturní izolaci! Překvapivě zjistí i mezinárodní diváci, když se podívají na Formanovy filmy, že právě ty jeho staré z Československa šedesátých let jsou nejlepší, s českou výlučností to nemá nic společného.

Léta hledám pro mezinárodní studenty z českého kulturního dědictví to, co je originální, prvoplánově české, ale přitom mezinárodně srozumitelné, zajímavé a nové, takže to původním způsobem přispívá k debatě o podstatě současného lidství. Stále platí ona schauerovsko-kunderovská otázka. Používat češtinu a šířit českou kulturu má smysl jen tehdy, pokud ta kultura je schopna zaujmout sebevědomé, kompetentní a inteligentní místo v mezinárodním diskursu, vstupovat s ním do interakce a přinášet do něho něco nového, spoluurčovat jeho další směr. V šedesátých letech tohle československá kultura víceméně dokázala. Dnes o české kultuře nikdo v zahraničí nic neví. V současnosti nejsou nadaní třicátníci -- bohemisté z českých univerzit -- schopni ovládnout v angličtině ani samotný bohemistický diskurs v zahraničních akademických publikacích. Kolik mladých autorů z Literárních novin se účastní mezinárodního diskursu k současným problémům ve světových akademických časopisech? Do jaké míry tam přispívají svými myšlenkami k určování směru mezinárodní intelektuální debaty? To, co tvoří dnešní češství, bychom měli sebevědomě sdílet se svými protějšky po celém světě.

(Vyšlo též v Literárních novinách.)

Vytisknout