Ochočení korporací

11. 1. 2010 / John Michael Greer

Princip, který leží za tímto účinkem, lze pochopit snadno. Kdekoliv je moc rozptýlena natolik, že žádné mocenské centrum nemůže prosadit svou agendu bez souhlasu mnoha jiných, tam se každá dobře organizovaná mocenská frakce mění ve zprostředkovatele (power broker). Může uzavřít jakoukoliv dohodu výměnou za podporu agend jiných frakcí a využít tento vliv k obraně těch pozic, o nichž nehodlá vyjednávat.

Velká část mocenské remízy, která právě teď znemožňuje nezbytné reformy ve Wasghingtonu DC, je funkcí tohoto procesu; je těžké vzpomenout si na některou z těchto reforem, která by nešlápla na nohu přinejmenším jednomu z dobře placených mocenských center, takže vše vesele pokračuje beze změny, jako by se nic nedělo, i když takřka každý uznává, že konečný výsledek nikomu neprospěje. Vzpomeňme jeden příklad za všechny, způsob, jakým lobby důchodců blokuje dokonce i pouhou diskusi o jediné rozumné odpovědi na hrozící americkou rozpočtovou krizi - testu příjmů klienta programů Social Security a Medicare (jde o test, který by omezil výši důchodů a dávek zdravotního pojištění pro osoby s nadprůměrnými příjmy - KD). Táž logika vynucovaná tím či oním z ostatních mocenských center brání i jakékoliv jiné účinné reformě.

To ale jistě není způsob, jakým situaci popisuje významná část dnešních radikálů. Dostávám pravidelný příděl komentářů a emailů, které trvají na tom, že korporace hrají roli Saurona, pána temnot, v aktualizovaném remaku Tolkienova Pána prstenů.

Problém takových identifikací, jak už jsem v těchto esejích opakovaně naznačil, je v tom, že kořenem většiny dnešních problémů je prostý fakt, že většina lidí na naší těžce přelidněné planetě si přeje životní styl, který už zdroje Země nemohou dále podporovat. Dokud se tohle nezmění, nezmění se ani nic jiného - a nikdo zatím nenavrhl věrohodný způsob dosažení takové změny, který by nezahrnoval ohromné množství mrtvých a úpadek a pád průmyslové společnosti.

Za těchto okolností máme před sebou drsnou budoucnost. Přesto, jak jsem zde také více než jednou naznačil, tato nevítaná zpráva neznehodnocuje konstruktivní změnu. I když bude rozklad průmyslového věku nevyhnutelně zlý, existuje stále dost prostoru pro rozhodnutí, která mohou věci v deindustriálním věku, který kolem nás začíná, učinit znatelně lepšími, nebo naopak znatelně horšími. Tvrdím, že jedna z takových změn má co dělat se způsobem, jímž se korporace vztahují k celku společnosti - protože na dnešní korporace není nutno projektovat mýtické obrazy absolutního zla, abychom si představili, že v tomto vztahu existují vážné problémy.

Klíčovou obtíž lze popsat dost jednoduše. Korporace jsou podle zákonů Spojených států i většiny ostatních států právnickými osobami; mají ze zákona řadu stejných práv jako osoby fyzické, ačkoliv ne všechna. Nicméně nejzřejmější rozdíl mezi korporátními osobami a fyzickými osobami dnes spočívá v tom, že ty korporátní jsou zřetelně antisociálnější. Sledují své cíle - primárně vydělávání peněz - cílevědomě a s nedostatečným zájmem o důsledky, který by v případě fyzických osob byl správně označen jako psychopatický; soustavně projevují ochotu lhát, podvádět, krást a zabíjet, kdekoliv pravděpodobné výnosy z těchto činů převyšují riziko trestu.

Samozřejmě, že na to v nedávných letech poukázala spousta autorů. Někteří prostě znovu objevili rétoriku morální denunciace, s obvyklými důsledky - to znamená hřejivý pocit vlastní správnosti na straně denuncujícího a naprosto žádný efekt na straně denuncovaného. Jiní navrhli různé prostředky, jak korporátní osoby přinutit k řádnému chování. Jedním populárním návrhem by bylo podřídit korporace nějakému nezávislému orgánu, který by anuloval koncesi každé korporace, která by odmítla být řádně domestikována, a přinutil ji tak k rozpuštění. Co by poctivost takového orgánu chránilo před fantastickým potenciálem korupce, to už proponenti tohoto názoru neříkají, ale je tu také ještě jiná věc: Máme již k dispozici dostatečně efektivní způsob, jak na antisociální chování odpovědět; jen ho prostě na korporátní osoby neuplatňujeme stejným způsobem jako na osoby fyzické.

Letmý pohled do dějin práva může s objasněním tématu pomoci. Nejsem si jist, kolik lidí dnes ví, že nejranější verze anglického obyčejového práva, z nějž vzešel náš americký právní systém, pracovala výhradně na bázi pokut. Princip wergild, jak se tomu říkalo, připisoval osobě nějakou peněžní hodnotu; pokud došlo k vraždě, vrah musel rodině oběti zaplatit předepsanou peněžní hodnotu jako wergild za smrt. Menší zranění a urážky znamenaly menší pokuty. Totéž platilo u téměř všech starých indoevropských kmenových zákoníků. Nefungovalo to dobře, v neposlední řadě proto, že každý, kdo měl dost peněz, si mohl počínat způsobem, o němž si mainstreamoví ekonomové myslí, že bychom se jím měli řídit všichni, tj. čistě podle analýzy nákladů a výnosů. Pokud si můžete dovolit platit wergild za to, že jste někoho zabili, a rozhodnete se, že to za ty náklady stojí, tak proč ne?

Když doba temna ustoupila méně chaotickým časům, zákoníky v Anglii i jinde nahradily wergild tresty, které bylo o dost těžší ustát. Proto fyzické osoby usvědčené z těžkých zločinů zpravidla nemohou vyklouznout pouhým zaplacením pokuty; skončí ve vězení, nebo, pokud je zločin dost těžký a dojde k němu pod pravomocí soudnictví aplikujícího trest smrti, zemřou. I když i to má své chyby a selhání, tento přístup k protispolečenskému chování obecně funguje o dost účinněji než princip wergildu.

V této perspektivě vypadá problém korporátních osob dost jednoduše: Jediné riziko, které nesou při porušování zákona, je povinnost zaplatit wergild, a ta dnes neomezuje protispolečenské jednání o nic účinněji než v časech Anglosasů.

Bystřejší čtenáři se mohou v tuto chvíli divit, zda vážně navrhuji věznění a popravy korporací. Ano, to je to co navrhuji, s přizpůsobeními, s nimiž je třeba počítat kvůli rozdílu mezi korporátními a fyzickými osobami. Co je nakonec podstatou uvěznění kvůli zločinu? Zločinec ztratí svobodu; po určenou dobu je majetkem společnosti, která má právo profitovat z jeho práce. A trest smrti? Zločinec, který prokázal, že není ochoten vyhovět ani těm nejminimálnějším standardům sociální existence, v důsledku společenského aktu přestává existovat. Obojí může být dosti snadno aplikováno i na korporace.

Představme si tedy, že korporace - budeme jí říkat Shyster Company (Podvodnická společnost) - byla přistižena při prodeji bezcenných "cenných papírů" vdovám a sirotkům. Okresní státní zástupce vznese obvinění z těžkých zločinů podvodu a krádeže. Nadejde den soudu, právníci se hašteří, porota shledá obviněného vinným v plném rozsahu obžaloby a soudce korporaci odsoudí k ekvivalentu deseti let vězení. Soudce dosadí zástupce, který převezme kontrolu nad Shysterco a všemi jejími aktivy. Během dalších deseti let je Shysterco plně vlastněnou dceřinnou společností vlády. Z jejích akcií se nevyplácejí žádné dividendy a ani z nich neplyne hlasovací právo, ředitelé si musejí najít jinou zábavu, a pokud se zástupce státu rozhodne, že hlavní výkonný ředitel a další přeplacená kancelářská fauna si musejí najít novou práci, tak si prostě musejí najít novou práci - za předpokladu, že už to mezitím neudělali sami, což by se pravděpodobně stalo. Veškeré zisky Shysterco během doby věznění připadnou vládě a jsou podřízeny odvodům, z nichž se platí odškodné obětem zločinu.

Mezitím jiný konglomerát - budeme mu říkat Dirty Rotten Scoundrel Inc. (Špinavý prohnilý holomek, a.s.) - byl přistižen, jak vědomě prodává výrobky zamořené smrtící baktérií, a několik lidí kvůli tomu zemřelo. Tentokrát okresní státní zástupce vznese obvinění z vraždy prvního stupně s přitěžujícími okolnostmi. Nadejde den soudu, média jsou přítomna, právníci se hašteří, porota shledá vinu v plném rozsahu obžaloby, soudce odsoudí DRSI k smrti a odvolací soud rozsudek potvrdí. V den nařízené popravy DRSI přestane existovat. Její akcie se stanou bezcennými, aktiva jsou prodána v aukci, jíž se nesmí zúčastnit žádný z bývalých podílníků, jméno a prodejní značky už nesmějí být nikdy nikým použity pod hrozbou zákonem stanoveného trestu, a věřitelé získají zbytky majetku po vyplacení náhrad rodinám pozůstalých.

Je zásadně důležité, že vlastníci akcií v obou případech, a věřitelé v tom druhém, kvůli chování korporace utrpí újmu. Akcionáři korporace jsou jejími vlastníky, z faktického i právního hlediska; profitují z jejích aktivit, a měly by tedy i platit za její zločiny. Zákony regulující provoz korporací limitují odpovědnost akcionářů na hodnotu jejich investice, a tento princip není třeba měnit; je prostě třeba jej na trestné činy aplikovat stejně, jako v případě fyzických osob. Všimněte si, že jakmile se v tomto systému objeví zpráva, že se korporace ocitla na hraně zákona, akcionáři mají velmi silnou motivaci prodat, což vede k poklesu ceny akcií. Všimněte si také, že pokud se věřitelé dozvědí, že korporace se podílí na opravdu nehorázném chování, mají velmi silnou motivaci zvednout jí úroky, nebo dokonce přestat jí půjčovat. Za stávajícího systému nemá podobnou motivaci ani jeden z nich, což představuje jeden z důvodů, proč se korporace chovají, jakoby jejich čtvrtletní výkazy byly jedinou věcí, na níž záleží; v případě jejich akcionářů a věřitelů platí v zásadě totéž.

Nakonec, všimněte si i toho, že vláda má silnou pobídku vynucovat zákon, kterou nynější systém korporátní regulace obecně postrádá. Vlády vždy potřebují peníze; zvyšování daní je nepopulární, ale úkol chytit nekalou korporaci, která porušila zákon, a donutit lotry zaplatit za jejich zločin, by znamenal excelentní tlak, a pěti nebo desetiletý korporátní zisk ve státní pokladně by patrně potěšil i srdce toho nejnenapravitelnějšího korporátního poskoka ve státní legislativě.

Bystřejší čtenáři se mohou v tuto chvíli divit, zda si vážně myslím, že má takový návrh alespoň stejnou šanci uskutečnit se jako sněhulák v létě. A já si myslím, že má. Jednou z navracejících se lekcí historie je fakt, že politická moc nad byznysem v dobách relativní stability slábne, kdežto sílí v dobách zmatků a krizí.

My nyní čelíme podobnému krizovému období, a je dobré si všimnout, že řada zemí již byla svědkem vítězného zápasu vlády s korporátními mocnostmi. (Vzpomeňte si na Rusko, kde převzetí státních zásob fosilních paliv místními magnáty podporovanými mnohonárodními korporacemi čelilo brutálně účinné reakci vlády, jakmile se úřadu ujal Putin.) Když moc peněz čelí moci násilí, peníze hrubě zaostávají. Jak se Velká recese prohlubuje, zlom v ropné produkci a její pokles se začínají projevovat, nastupující světové mocnosti bojují s upadající Amerikou a mezi sebou navzájem o to, kdo bude příštím globálním impériem, tato rovnice může v rovnováze politické moci sehrát velkou roli. Mám podezření, že jakmile nynější zmatek zajde ještě dále, obchodní zájmy budou čelit organizovanému úsilí učinit učinit věci mnohem komplikovanějšími než jen volat korporace k zodpovědnosti za jejich zločiny, a mohou být ochotny vyjednávat v naději na přežití úplně stejným způsobem, jak to dělali jejich předchůdci v dřívějších problematických časech.

Ale je tu ještě jiný faktor, jemuž je třeba čelit. Jak jsem poznamenal na začátku tohoto eseje, na moc korporátních zájmů je mnohem lépe nahlížet coby na odpověď na obecnou slabost všech ostatních aktérů. Tato slabost je produktem mocenského vakua v centru amerického politického systému, a toto vakuum se stane tématem příštího eseje.

Celý článek v angličtině: ZDE