Však on se plamének jednou rozhoří

11. 12. 2009 / Ivo Šebestík

Symboly jsou od toho, aby něco symbolizovaly. Zastánce přítomnosti kříže ve veřejných budovách bude svůj postoj obhajovat hodnotami křesťanství. Najde pro svou argumentaci desítky dobrých důvodů a bude mít pravdu. Kříž nesymbolizuje nic špatného. Je možno mluvit o víře, lásce, soucitu, pokoře, o biblických příbězích, jejichž znalost patří k vybavení vzdělaného Evropana. Stavět se proti kříži ve školách a jinde bude tedy možno vykládat jako projev absurdního nesouhlasu právě s těmito hodnotami.

Úmyslná ideologická nástraha. Apologie kříže bude nespravedlivě zaujatá vůči lidem, kteří nijak nezpochybňují význam křesťanství v evropské (světové) kultuře, ovšem jsou toho mínění, že na svůj symbol mají právo všichni obyvatelé daného území. A ne všichni jsou praktikující křesťané.

Křesťanské církve jsou vesměs starobylé, úctyhodné, velice moudré a rafinované instituce. Zejména je taková římsko-katolická církev. Její stáří, její zkušenosti, rozhled, dávný i současný vliv, to vše jí umožňuje poněkud paternalistický přístup ke svým bližním, zejména k nevěřícím lidem. Mohutná církev, která v době svého vzniku do sebe nasála, zpracovala, opět vyvrhla nebo tvořivě transformovala stovky pohanských božstev i s jejich kulty, shlíží s obrovskou převahou na mikroskopického bloudícího nešťastníka, jemuž se dosud nedostalo milosti osvícení, a kterého považuje stejně, ať je mu to milé či nemilé, za svého.

Pro nikoho není úniku. "Nevěříš? Ale to ti stejně není nic platné, protože zraku našeho Pána neunikneš." A jelikož tedy církev považuje v podstatě každého člověka, který se nachází v oblasti jejího tradičního vlivu, za svého, ještě neprobuzeného, dočasně zbloudilého, tudíž jí připadá naprosto přirozené, bude-li mít i dítko zbloudilého při vyučování před očima symbol, k němuž se jeho rodiče nehlásí. Však on se plamének jednou rozhoří.

V tom postoji spatřuji něco trochu záludného a úskočného. Je v tom něco, co pohrdá svobodnou vůlí člověka, pokud se ta vůle ubírá jiným směrem, než si dotyčná církev přeje. Je přitom nesporné, že by se průkopníci umístění kříže ve školách zpěčovali myšlence, umístit na stejném místě, paralelně, také symboly dalších kulturních a myšlenkových proudů, které formovaly evropského ducha.

Přinejmenším to jsou pohanské symboly antické nebo keltské kultury, židovství, osvícenství. Jistě by se jim nelíbilo, kdyby vedle ukřižovaného Krista visel portrét krále Artuše, soška Minervy nebo ironicky se usmívají Voltaire. V Evropě je také dost vyznavačů islámu a nechybí ani příznivci východoasijských náboženství. Není žádného důvodu k tomu, aby se dítě, jehož rodiče praktikují buddhismus, muselo ve škole dívat na symbol křesťanství. Buď všechny možné symboly, třeba na základě domluvy s rodiči dětí, nebo žádný obraz takového druhu. Ostatně mám za to, že nejprospěšnějším a sotva zpochybnitelným (i když, kdoví?) symbolem pro školy všeho druhu a vyznání by byl veliký portrét Leonarda da Vinciho, coby vzácného spojení umělecké a vědecké kreativity. Jeden argument by ale pro výlučnost kříže ve veřejných budovách asi skutečně mluvil. Kdyby se totiž chtělo dát "těm ostatním" najevo, že tady nejsou doma, ale jsou jen pouhými trpěnými hosty.

Věřím, že mě čtenáři nebudou podezírat, že bych chtěl vystupovat proti křesťanství. To by bylo nemoudré počínání. Ani proti islámu, buddhismu, konfuciánství, židovství či řecko-římskému pantheonu nehodlám napsat jediné slůvko, neboť všechno jsou to veliké stavební kameny do mozaiky světové kultury, jaké budí respekt. Ale ať si každý člověk svobodně věří, čemu chce, co považuje za prospěšné. A když věří, že mu prospěje, když věřit nebude, tedy nechť nevěří v nic. Jen vnucování víry je něco, co by nemělo patřit do společnosti, která se holedbá svobodomyslností. Jako ostatně vnucování čehokoliv.

Víra také ctí svobodu člověka, leč s církvemi je to už trochu jiné. Pro církve je víra živobytí. Jistěže, i poslání, ale poslaní a živobytí se navzájem nevylučují. Víra má zase tu nevýhodu, že aniž by se o to jakkoliv přičinila, přitahuje fanatiky a netolerantní lidi. A právě takové lidi větřím za oním prosazováním kříže ve školách a veřejných budovách v Polsku a na Slovensku. Začíná to symbolem, pak přijde na řadu povinné náboženství, a nakonec začnou děti propadat z přírodopisu jen proto, že dávají přednost evoluční teorii před šestidenním pracovním týdnem Hospodina. Karta by se tedy pouze obrátila, aniž by přestala být falešnou.

Lépe bude tuhle nebezpečnou hru vůbec nezačínat, odložit zápalky daleko od stohu slámy a nechat náboženské symboly na místech, která jsou spojena přímo s kultem, nebo kde představují určitou kulturní památku, staletou tradici a podobně. Škola je místem svobodných rozhodnutí. Učinit z ní pobočku kostela není nejrozumnější nápad.

Mluvíme o demokratické a svobodné společnosti, ale poslední dobou se doslova předháníme v zákazech. Opět stavíme chrámy něčemu nedotknutelnému a vztyčujeme kolem nich hradby zákazů a tabu. Právem se cítíme ohroženi extremismem, ale v boji s ním využíváme jiných extrémů. Naše kultura ztrácí schopnost argumentovat, vysvětlovat, přesvědčovat, jít příkladem. Takže ten deficit nahrazuje zákazy. Nebo podporuje anachronismy, jako je ten, o kterém píšu.

Kdyby existoval nějaký vnější pozorovatel, který by sám nebyl vtažen do dějů této planety, asi by konstatoval, že lidstvo už neví kudy kam, a proto propadlo chaotickému hemžení, ve kterém se jako v nějakém obřím urychlovači částic srážejí všechny jeho dosavadní vývojové etapy. Je tu středověk i otrokářství, osvícenství i tmářství, pokrok i regrese, věda i pověry. Úplně všechno. Račte si vybrat, ale pospěšte si, než to celé vyletí do povětří.

Vytisknout