Konference o klimatu vymezuje nové rozdělení světa

Studená válka a horký mír

11. 12. 2009

V popředí stojí debaty o ohrožujících změnách klimatu, o nutnosti snížení CO2 , přežití ledních medvědů a lidstva vůbec. Jednání však nebudou vedena jen o jedné z dalších dohodách o ochraně klimatu. Na stole je otázka nového mocenského rozdělení světa, nové globální mocenské struktury pro 21. století. A podle toho, jak s tématem bude naloženo, se rozhodne, kdo bude mít v budoucnosti na tomto světě politicky, ekonomicky, sociálně a kulturně hlavní slovo – a kdo se octne na jeho okraji, tvrdí novinář Pötter.

Kodaň znamená pro 21. století to, čím byly pro to předchozí konference z Jalty a Postupimi - až na to, že u stolu nesedí tři, nýbrž 192 zástupců států, kteří jsou i přes rozdíly ve svých politických systémech, ekonomických podmínkách a ideologických světonázorech k dohodě či konsenzu doslova odsouzeni. Neboť život a existence lidstva jsou dnes ohroženy ještě mnohem více než tomu bylo v Postupimi, podobně jako u Jaltských dohod ztratí milióny lidí svůj domov - a společenství států na to prostě musí reagovat.

Dnes však nejde jen o překreslení několika zemských hranic, nýbrž o radikální přestavbu vysoce komplexní spleti celosvětové infrastruktury výroby energie, mobility a výživy během krátké doby, o zakotvení nových konzumních vzorů a o vyvážení mezi bohatými národy a chuďasy. A jinak než v Postupimi o tom už dávno nerozhodují politici sami mezi sebou: „Masters of the Universe“ z ekonomiky a globalizovaná občanská společnost z rozvojových a ekologických skupin jim do hry masivně zasahují.

Apely na morálku a zodpovědnost vyjednávajících působí dost bezmocně. Je sice jasné, že jde o to, jaké životní šance příštím generacím lidí a jiných živočichů dovolíme, jasné je také, že změna klimatu je obrovským experimentem s nejasným a potenciálně destruktivním vyústěním. Jenže při jednáních o odzbrojení a v šarvátkách o obchodní klausule také nikdo neočekává, že zde vítězí „lidské dobro“. Při jednáních o klimatu se však běžně očekává dobrá vůle přijíždějících ministrů životního prostředí, kteří často působí stejně sympaticky jako bezmocně.

Tak i v Kodani. A jelikož to nejsou číšníci, kdo určují menu, tak se tu čeká na mistry kuchaře. Šéfové států a vlád přijedou do Kodaně nejen proto, aby tématu dali svou prezencí větší význam nebo aby vypadali doma u svých voličů dobře – nýbrž především proto, aby si pojistili, že nebudou u tohoto světového mocenského pokeru svými podřízenými vyšachování či znevýhodněni. Neboť obdobně jako byla v Postupimi stanovena pravidla pro Studenou válku, tak se v dnešních jednáních o klimatu bude rozhodovat o rámcových podmínkách pro Horký mír.

Klimatické změny v politickém měření sil nově míchají karty: Čína dorostla s konečnou platností do supervelmoci a obsadila prázdné místo, které po sobě zanechal po Studené válce rozpadající Sovětský svaz. USA a Čína mají již dnes jako největší výrobci skleníkových plynů schopnost ekologického „overkillu“. Bez nich nejde vůbec nic a jenom oni mohou dovést tento obchod k úspěchu. Zatím se ale tito giga-tonoví giganti zodpovědnosti spíše vyhýbají. Současně je oběma jasné, že mohou úspěchu dosáhnout jen tehdy, budou-li jednat společně.

Mocenskou balanci začínají ovlivňovat také dosud marginální státy. Indonésie, Kongo nebo Gabun mají najednou mezinárodní váhu – už proto, že pokračujícím ničením deštného pralesa ovlivňují světové klima. Státy OPEC si budou muset kvůli snížené naftové produkci zvyknout na ztrátu svého vlivu - a nebo se přeorientují na obnovitelné energie. Z Brazílie se stává agrární supervelmoc, s níž obchodují současně jak USA, tak Čína. A mezinárodní organizace jako OSN nebo Světová banka se po dlouhé době zavrhování stávají opět instancemi, od nichž je požadována role vyrovnávání zájmů – kdo jiný by jinak mohl dozorovat třeba mezinárodní výměnný obchod s emisními certifikáty?

Rozhodnutí o klimatu změní také ekonomickou světovou mapu. Potečou-li ze starých průmyslových zemí miliardy dolarů a eur do prahových a rozvojových zemí za účelem výstavby nových bezuhlíkových technologií, pak budou bohatí světa financovat a živit svou vlastní budoucí konkurenci. Bude to pro ně těžké rozhodování – ale je prostě bez alternativy. Současně vznikají a budou dále vznikat trhy a produkční základny v Číně, Indii a Brazílii a nůžky mezi bohatými a chudými se zdánlivě trochu uzavírají. Ale celosvětový konkurenční boj o výzkum, techniky a nejschopnější hlavy znamená také, že země Severu už nejsou bezpodmínečně „průmyslovými zeměmi“. Již dnes má řada „rozvojových zemí“, které podepsaly Kjótský protokol, vyšší příjem na hlavu než mnohé ze států, které ještě v roce 1997 patřily mezi „bohatý Sever“.

A konečně, tvrdí Pötter, se změny projeví i v ideologii. Nepřímo se totiž v Kodani jedná i o tom, kdože to má lepší systém, který systémovou krizi klimatických změn ovládá nebo ovládne. Od rozparáděného globálního kapitalismu se dnes už při současné hospodářské a klimatické krizi nedá očekávat téměř nic. Hlasitě se bude debatovat o „válečném hospodaření“, o masivních zásazích do ekonomie a soukromého života. Jsou čínští státní kapitalisté sto rychleji a úspěšněji obrátit svou zemi na zelený kurs než USA, které jsou zajatci svého politického a ideologického individualismu? Můžeme vidět ve tvrdošíjné byrokratické práci Evropské komise k ochraně klimatu (příklad energeticky úsporná žárovka) začátek přívětivého ekostalinismu? A nebo lze po bankrotech autoritativních systémů fašismu, státního socialismu a turbokapitalismu očekávat realizaci jiného myšlenkového světa?

„Agenda 2100“ bude realizována i tehdy, jestliže Kodaň selže. V tom případě se dění stejně jako během Studené války přesune do zástupních konfliktů, závod o ještě stávající zdroje zesílí, zesílí i konflikty mezi jinak etablovanými mocnostmi – jak dobře viditelné na naftovém a plynovém boomu v odledněné Arktidě. Kodaň není místem, kde by se klimatický problém vyřešil. Bude-li mít konference úspěch, tak tam začne desetiletí trvající proces směrem k budoucnosti schopnému způsobu života a hospodaření. A jestliže ne, pak dojde ke všem těmto rozhodnutím prostě později. Což ale může skončit pro mnoho lidí smrtelně.

Na Postupimské konferenci se sešly vítězné mocnosti proto, aby zabránily další velké vojenské konfrontaci. V tom byli pro Evropu úspěšné. Ale současně se Studená válka transformovala do podoby matrice, podle níž se v následujících desetiletích jednalo a vyjednávalo: vnitřní a zahraniční politika, bezpečnost zdrojů, hospodářské vztahy, kulturní výměna nebo politika životního prostředí se podřizovaly diktátu blokové konfrontace. Podobný vzorec ukazuje změna podnebí: v 21. století už bude téměř nemožné nalézt ještě oblasti, které by nebyly zasaženy radikálními změnami přirozených podmínek: bezpečnostní politika, energetické zásobování, zajištění obživy, hospodářský růst, finanční investment nebo zdravotní péče a prevence se měnícími se klimatickými podmínkami a našimi reakcemi na ně silně pozmění.

20 let po pádu berlínské zdi nabízejí jednání v Kodani šanci ke zmírnění hrozícího světového konfliktu, v němž jde již dnes mnohým lidem o čiré přežití. Ale při všech paralelách ke Studené válce stojí politika v dobách klimatických změn pod mnohem větším nátlakem k činu, k jednání. Neboť při konfrontaci mezi NATO a Varšavskou smlouvou zajišťovalo přežití dohodnuté status quo, nejlepší opcí byla často nečinnost. Takové chování ale vede v dobách klimatických změn přímo do katastrofy. Také neutralita není v době Horkého míru alternativou – při změnách klimatu neutrální země neexistují.

Die TagesZeitung: Klimakonferenz legt Machtgefüge fest - Jalta, Potsdam, Kopenhagen ZDE

Vytisknout