Je žádoucí pro produktivitu práce, aby žili zaměstnanci ve strachu?

10. 12. 2009 / Miloš Kaláb

Po celém světě žijí zaměstnaci firem ve strachu, že ztratí zaměstnání. Západní hospodářství se sice údajně "uzdravuje", ale lidé stále ztrácejí práci, i když je počet propouštěných každý měsíc o něco nižší než v minulém měsíci. V mnoha podnicích bývá dosaženo vyšší produktivity práce s nižším počtem zaměstnanců, takže tyto údaje přispívají k naději, že bude krize brzy překonána.

Znamená to tedy, že je přínosem pro firmu, když její zaměstnanci žijí ve strachu o práci? Týdeník Maclean's uvádí, že v Británii chodí do práce i lidé nemocní, a to z obavy, aby nebyli propuštěni. Konkrétně jich bylo v tomto roce 43%, tedy o 20% víc než loni. Pro některé zaměstnance nebyla překážkou ani chřipka H1N1. Podobně vládne strach i v Kanadě. Podle průzkumu provedeného firmami Harris/Decima a Desjardins Financial Security se obává více než třetina zaměstnanců, že přijdou o práci v souvislosti s nynější hospodářskou krizí. V žádném případě je neuklidnil kanadský federální ministr financí Jim Flaherty, když prohlásil, že bude přetrvávat vysoká nezaměstnanost hluboko do roku 2010. Takže lidé ruší dovolenou a dělají v přesčasech, jen aby předešli vyhazovu z práce. Není-li to ideální situace pro podnikatele? Paní Judith Bardwicková jakožto dřívější univerzitní profesorka psychologie říká, že "mírný stupeň strachu energizuje zaměstnance". Paní Bardwicková dnes totiž radí firmám IBM a Johnson & Johnson, jak optimizovat výkon zaměstnanců. "Zaměstnanci, kteří cítí, že se blíží konec, mohou být motivování k vyššímu výkonu v zájmu přežití". Paní Ann Frostová, profesorka předmětu, jak se chovají organizace (Univerzita západního Ontária) sdělila, že v některých automobilkách vzrostla produktivita práce v tom roce, kdy podniky bankrotovaly. Profesorka Frostová dodala, že nejistota ohledně zaměstnání podporuje soutěživost mezi zaměstnanci, protože lidé nechtějí být poslední a nejhorší, takže budou pracovat, až by se přetrhli. "Je to logické", říká pan Douglas Reid, profesor strategického řízení podniků na Queen's University.

Je tedy strach mezi zaměstnanci skvělým přítelem vedení podniků? Odborníci říkají, že není, protože lidé nemohou podávat soustavně tak vysoký výkon, jaký podávají za vypjatého strachu. Kvalitní a vysoký trvalý výkon nemůže být motivován strachem nýbrž nadšením. Strach vede ke stresu a stres ničí lidi. Navíc mění strach pracovní podmínky. Profesor Reid upozornil na studii, která vyšla v časopise Journal of Occupational Health Psychology v r. 2001, tedy v době minulého hospodářského "útlumu". Zaměstnanci potravinářské firmy, kteří se báli o práci, začali zanedbávat bezpečnostní předpisy a tím se zvýšil výskyt pracovních nehod a zranění. To, že se zaměstnanci ze strachu vzdávají možnosti zůstat s chřipkou doma, ohrožuje zdraví dalších zaměstnanců.

Bývalá profesorka psychologie Judith Bardwicková uzavřela své názory sdělením, že strach zvyšuje pracovní výkon jen po krátkou dobu, ale je zásadně škodlivý jak pro zaměstnance tak i pro zaměstnavatele. "Ten, kdo by ho chtěl využívat ke zlepšení produktivity práce, se velice přepočítá", napsala ve své knize "Jednou nohou ze dveří". Po čase se většina zaměstnanců cítí podvedena, takže dochází k hněvu a k pocitům úzkosti. Lidé se začnou obracet jeden proti druhému. Ti zaměstnanci, kteří získají pocit, že nemají u firmy žádnou budoucnost, jsou paralyzováni a produktivita tím celkově klesá.

Nejlepší zaměstnavatelé vědí, jak zaměstnance chránit před strachem dřív než začne snižovat produktivitu. Paní Bardwicková upozorňuje, že takový přístup vyžaduje, aby mělo vedení firmy schopnost dávat zaměstnancům najevo, že si jejich práce váží. Dává spolu s paní Frostovou za příklad americké aerolínie Southwest Airlines. Na rozdíl od svých konkurentů totiž propouštějí své zaměstnance velice zřídka. Řídí podnik podle dlouhodobého plánu a nikoliv podle výsledků každého čtvrtletí, zaměstnance přijímají podle přísných měřítek a potom je čas od času ujištují, že nehodlají propouštět. Vedoucí předávají část zodpovědnosti svým podřízeným, čímž jim dávají pocit důležitosti - a ten je významným motivačním prvkem.

Za příklad firmy, která nedokázala zvládnout strach svých zaměstnaců, byla jmenována dřívější velká telekomunikační firma Nortel Networks. Zprávy přicházející po malých částkách z vedení neustále deprimovaly zaměstnance a nakonec firma zbankrotovala a svoje oddělení rozprodala.

"Jestliže dnes někteří lidé říkají, že jsou vděčni firmě, která je zaměstnává - a ona to může být pravda - vůbec to neznamená, že jsou svému zaměstnavateli oddáni a že pracují s nadšením", uzavírá paní Frostová. "Jakmile se hospodářská situace zlepší, takoví lidé u firmy končí a přecházejí jinam. A to je situace, které by se měl bát každý vedoucí".

Co bych k tomu dodal jakožto bývalý zaměstnanec, který odešel z Československa v roce 1966, nevrátil se v roce 1968 a nyní je už 15 roků šťastně v penzi (protože jsem měl to štěstí, že mě zaměstnala kanadská státní správa, která vyplácí penze)? Dnes se v České republice mluví s opovržením o "budování socialismu", ale kupodivu se nemluví o ničem, co by mělo zaměstnance motivovat.

Rozhodně jsem byl jako mladý inženýr motivován svou zajímavou prací a platem za ni, jistotou, že svou práci neztratím (ledaže bych byl zatčen a odsouzen za nezákonnou činnost) a také svou snahou přispět ke zvyšování životní úrovně v celostátním měřítku. I když to mělo trvat mnoho let, nesliboval se mi šťastný život až po smrti, na nějž v severní Americe věří naprostá většina lidí (a proto jsou mnozí ochotni trpět na tomto světě). Je zajímavé, že je dnes mnoho "pivních kritiků" lidí, jako jsem byl já, ale nečetl jsem o žádné vážné kritice, která by pojednávala o zkušenostech i jiných lidí než politických disidentů a to v různých fázích vývoje minulého režimu. Je také zajímavé to, jak se dnes paušálně odsuzuje "zasahování státu" do hospodářství, přestože "stát jsme my", "republika je naše" a "náš život bude takový, jak si jej uspořádáme". Státu (politikům) ponecháváme právo "chránit nás v Afganistánu" a nevadí nám, že na to utrácí velkou část národního důchodu zatímco nejsou peníze na nejrůznější sociální účely. Zde nezáleží na tom, zdali píši o České republice nebo o Kanadě - je to podobné až na to, že v Kanadě vedly opakované hospodářské "útlumy" k pochopení, že před jejich neblahými následky si není jistý vůbec nikdo, kdo se živí prací. Podobně, jak dbá dobrý farmář na to, aby jeho stádo netrpělo chorobami a chce z něho získat maximální užitek za co nejmenší náklady, tak dbá dobrý zaměstnavatel na to, aby zaměstnanci netrpěli stresem a poskytovali maximum kvalifikovaného výkonu za co nejmenší potřebné náklady.

Velký demoralizující vliv na vlastní zaměstnance a vůbec všechny pracující mají vysoké prémie, dosahující až dvouciferných milionových částek (v dolarech), které si opakovaně vyplácejí nejvyšší špičky velkých firem, zatímco dávají pro špatnou hospodářskou situaci propouštět další zaměstnance, často i bez odstupného a s podstaně sníženou penzí ve srovnání se smluvní hodnotou. Svou arogancí překonávají známý výrok Marie Antoinetty o chlebu a koláčích, takže není divu, že by někteří postižení zaměstnaci takovému špičkovému vedoucímu bez skrupulí zakroutili krkem.

Budujeme dnes s nadšením kapitalismus? Ne. Většina lidí pracuje proto, aby se najedla, zaplatila za nájem nebo hypotéku a domovní daně, platila splátky za auto, mohla zaplatit za otop a aby tedy v zimě nemrzla. Také proto, aby splácela dluhy, protože převládá názor, že není nutné mít peníze, když si chceme koupit věci, "bez nichž nemůžeme žít", přestože na ně nemáme - vždyť si můžeme peníze půjčit. V 70. letech Kanaďani necestovali rekreačně do jiných zemí, dokonce ani ne do Spojených států nebo do Karibské oblasti. Sociální jistoty považují za chiméru nebo utopii a myslí si, že nikde na světě neexistovaly, neexistují a nebudou existovat. Nezažil je ani jejich dědeček, za to prožil velkou hospodářskou krizi ve 30. letech minulého století - a to byla nějaká krize! Když vzpomenu na svou práci v československém cukrovaru v letech 1950 a 1951 a řeknu, že někteří zaměstnanci sabotovali třeba tak, že vypustili 500 hl čerstvých řepných řízků z difuzéru rovnou na sušárnu, čímž způsobili dvojí škodu a o 40 roků později se chlubili, že se nebáli ani tajné policie a že tak bojovali proti tehdejšímu režimu, Kanaďani to nechápou. Jenže já jsem podobně nechápal, proč se v této části světa spaluje pšenice, vylévá mléko a jinak ničí plody lidské práce. Ani dnes nechápu, ale vím - jde o peníze.

V r. 1989 jsem krátce pracoval v Japonsku. V malinkém papírnictví se tísnilo 5 prodavaček. Jedna pozdravila zákazníka a zeptala se, co si přeje. Jeho žádost vyslechla její kolegyně a přetlumočila ji třetí dívce. Ta zboží vybrala a předala čtvrté dívce, která spočítala cenu a oznámila ji slečně pokladní, které jsme za zboží zaplatili... Na stavbě jsme viděli couvat nákladní auto, které dirigovali 3 muži s praporky. Když jsem o tom mluvil s japonskými kolegy a nevěřícně jsem kroutil hlavou, že by v Kanadě prodávala v tak malém papírnictví jediná dívka a řidič by dokázal zacouvat autem bez pomoci, ti kolegové souhlasili. Jenže! "Jenže byste měli 4 nezaměstnané dívky a 3 nezaměstnané muže, na jejichž živobytí by se museli skládat ti zaměstnaní, jak ve formě daní tak dobročinných příspěvků. A ti nezaměstnaní by trpěli depresemi, kdežto takto si na sebe vydělávají". Takové pochopení pro zaměstnance ale vzalo i v Japonsku za své brzy po mém odjezdu.

V 80. letech sestavila ontárijskou vládu sociálně demokratická strana NDP. Místo toho, aby dala při "hospodářském útlumu" propustit velký počet provinčních zaměstnanců, vyhlásila, že každý měsíc nebude vyplácet mzdu za jeden nebo dva dny. Ty byly pojmenovány podle premiéra Boba Raeho jako "Rae Days" a dodnes slouží všem odpůrcům sociálních demokratů jako odstrašující příklad, protože vláda neplatila svým zaměstnancům za odvedenou práci a tedy je okrádala. Málokdo chápe, že vláda ušetřila mnoho zaměstnanců od zhoubného stresu a zajistila všem práci.

O několik desetiletí později přinášejí noviny zprávu (Ottawa Citizen, 9. prosince 2009), že strach zaměstnanců o práci trvá, ale celá řada firem a organizací vyčkává, jak se bude hospodářská situace vyvíjet. Zatímco některé nadále "zeštíhují", jiné hledají jiné způsoby, jak ušetřit peníze a nezbavit se zapracovaných zaměstnanců, například tím, že nabízejí neplacenou dovolenou. Napsal o tom pan Glenn Tibbles, ředitel náborové firmy Knightsbridge v Albertě. Zaměstnanci ale váhají z obavy, že by se z "přechodné neplacené dovolené" stala neplacená dovolená trvalá. Při tom jsou podle průzkumu provedeného firmou Expedia.ca Kanaďani tak "přetaženi", že touží po dovolené více než kdykoliv v minulosti. Stres ze současné hospodářské situace ale vede k tomu, že jich má 30% pocit viny, kdyby odešli z pracoviště. Kanadští zaměstnanci jsou notoricky známí tím, že si nevybírají ani v dobrých letech celou dovolenou. Z průměrného ročního nároku na 18.7 dní dovolené nechají propadnout 2.03 dne, což znamená v celokanadském měřítku dárek zaměstnavatelům kolem 6 miliard dolarů! Ti lidé, kteří se na dovolenou vydají, zůstanou blíže domovu, využijí slev nabízených hotely mimo sezónu a odřeknou si dovolenou v zahraničí (což často znamená Spojené státy). To jistě potěší některé kanadské hotely. Velkou část dovolené (v průměru 8.61 dne) využijí Kanaďani jinak než pro dovolenou, například na léčení, rodinná setkání, náboženské obřady, nebo práci kolem domu. Jen 39% lidí, kteří uvažují o dovolené, si vezme celé 2 týdny vcelku. To, že se přes špatnou hospodářskou situaci hodlá vydat na dovolenou mimo svého bydliště plných 84%, se považuje za velice dobrou zprávu.

Nakonec si vzpomínám, že se v dávných dobách mých studií i raného zaměstnání mluvilo o tom, že rostoucí produktivita práce umožní lidstvu, aby si zkracovalo pracovní dobu. O tom se už po celá desetiletí vůbec nemluví, za to i v Kanadě a v USA pracují oba manželé a ve většině případů se mají co ohánět, aby uživili rodinu a případně ji udrželi na příslušné společenské úrovni. Je nutné co nejusilovněji pracovat, abychom si mohli dopřát všechno, co se dá za peníze koupit, vybrané pochoutky, nejnovější výkřiky pokroku v elektronice - a ti "nejpracovitější" i výlet do kosmu. Sociální jistoty si ale nemůže koupit nikdo. Velké bankroty, propad na burze a velké finanční ztráty postihují i ty, kteří investovali velké částky. I oni poznávají, co je strach i když je jiného druhu než strach z vystěhování z bytu nebo z domku a z exekutora.

Vytisknout