"Dialog!" skandovali studující před dvaceti lety. A dnes?

3. 11. 2009 / Veronika Šprincová

Problémy Jiřího Bystřického na FHS UK však nespočívají pouze v obvinění ze sexuálního obtěžování, které skončilo udělením důtky a jeho odvoláním z funkce vedoucího katedry. Nedávno vyšlo najevo jeho další pochybení, když "uvedl Česko-německý fond budoucnosti v omyl, neboť s ním uzavřel smlouvu jako statutární zástupce fakulty, kterým však není" (viz zápis z jednání AS FHS UK z 10. 9. 2009 dostupný ZDE). Na základě toho byl odvolán z vědecké rady FHS UK. Shodou okolností se krátce poté začali studující na jeho domovské katedře hlasitě bouřit proti jeho tamnímu působení. Studující jsou nespokojeni s chodem katedry, pedagogickou činností Jiřího Bystřického a zejména s jeho neprofesionálním chováním vůči studujícím (zvláště pak studentkám). Tolik fakta.

UKáčko -- portál studujících UK -- však přistoupilo k věci z opačného konce. Bez jakéhokoli uvedení čtenářů a čtenářek do situace zde byl otištěn názorový článek Kateřiny Krtilové, bývalé blízké spolupracovnice Jiřího Bystřického a pořadatelky konference Myšlení médií (k níž se váže druhé pochybení Jiřího Bystřického), navíc opatřený bulvárním titulkem "Vyřizuje si děkan FHS účty se svými nepřáteli?" (http://www.ukacko.cz/vyrizuje-si-dekan-fhs-ucty-se-svymi-neprateli).

Paní Krtilová sepsala -- i když nepříliš věrohodnou -- obhajobu doc. Bystřického. Její pohled na věc je jistě legitimní a právem patří do rubriky Názory. Postup redakce UKáčka, která se rozhodla článek publikovat izolovaně bez jakéhokoli dalšího komentáře k dění na FHS UK, je však podle mého názoru dosti problematický. Co mě ovšem zaráží nejvíc, je reakce na kritické ohlasy v diskusi pod článkem. Volání po dialogu, které zaznívalo od studujících na podzim 1989, asi již po tak dlouhé době do redakce UKáčka nedoléhá.

V diskusi pod článkem bylo vzneseno několik připomínek. Dvě nejzásadnější byly: takto závažné téma by nemělo být otevřeno bulvárním způsobem a absence alternativního pohledu na věc (ze strany studujících EKS, které a kteří mají výhrady vůči pedagogické činnosti Jiřího Bystřického, či vedení FHS), případně shrnutí základních fakt, které se celého případu týkají. Jen dodám, že zatímco kritické ohlasy na článek byly vždy podepsány celým jménem a příjmením, z příspěvků, které obhajují Jiřího Bystřického (resp. interpretaci dění na FHS, kterou v článku představuje paní Krtilová), nebyl celým jménem podepsán ani jeden.

Redakce zřejmě nebyla na kritiku své práce vůbec připravena. Celá diskuse tak nakonec sklouzla do smutné frašky, kdy se neanonymní (bývalí či současní) studující FHS snažili redakci, případně jejím konkrétním členům sdělit důvody svého znepokojení, na které však redakce naprosto nebyla schopna adekvátně reagovat. Namísto věcné diskuse o tom, zda je izolovaná publikace názorového článku (navíc obsahujícího poměrně závažná obvinění) příkladem dobré žurnalistické práce, redakce nejprve sdělila, že se ke kauze nechtěl nikdo jiný vyjádřit, aby vzápětí informovala o tom, že v brzké době vyjdou k tématu další dva články -- nicméně, že je na tomto portálu zvykem vydávat články postupně (nechme se překvapit, zda články vůbec vyjdou a jaké mezi nimi budou intervaly).

Na žádnou ze svých otázek jsem se já -- a myslím, že ani ostatní diskutující -- nedočkala skutečné odpovědi. Zato jsme se dočkali paranoidního obvinění, že naše reakce jsou "hysterické" a "koordinované" (za sebe mohu říci, že nikoho z diskutujících osobně neznám a opravdu jsem se s nimi nijak nekoordinovala). Vedle toho byly některé příspěvky, resp. jejich části, smazány s odůvodněním, že obsahovaly osobní urážky -- budiž. Pak se ale ptám, proč s některými z nás redakce "diskutovala" přesně tímto stylem a proč v diskusi zůstal příspěvek redakce, který autorku posledního kritického ohlasu osobně uráží a devalvuje její názor s odůvodněním, že "zaměstnanci děkanátu musí hájit svého šéfa do roztrhání těla, ale opravdu to nevypadá ani trochu důvěryhodně".

Výsledek naší snahy o dialog byl jediný -- diskuse byla zastavena (přesněji: přesunuta pod cenzorský dozor redakce). Pokud mají někteří a některé studující (a pevně doufám, že jich není o moc víc než je členů a členek redakce UKáčka) takovéto představy o důvěryhodnosti a diskusi, tak je letošní výročí opravdu výročím smutným.

V listopadu 1989 se kromě volání po dialogu a pluralitě v pražských ulicích ozývalo také po dvaceti letech aktualizované heslo pařížské studentské revolty "Buďte realisté, žádejte nemožné!". Na závěr si tedy dovolím se k němu po dalších dvaceti letech přihlásit a znovu touto cestou "žádat nemožné", totiž, aby se redakce UKáčka zamyslela nad způsobem své práce a skutečným smyslem diskuse se svými čtenářkami a čtenáři.

Vytisknout