Tanečky okolo Lisabonské smlouvy potřetí a doufám, že naposledy

3. 11. 2009 / Michael Kroh

Už v tom je patrný zmatek, který má bohužel v hlavě velká část české veřejnosti. Na jedné straně má prezident Klaus 60% podporu a na druhé straně titíž Čechové katapultují do čela žebříčku popularity Karla Schwarzenberga, jehož stanovisko je přesně opačné. Za tento vědomostní guláš nemohou ovšem občané, nýbrž politické elity. Za podepsaný a oběma komorami parlamentu schválený dokument se naši vedoucí politici nedovedou postavit, nejsou schopni vysvětlit jeho přednosti oproti stávajícímu stavu. Pouze stydlivě konstatují, že to jinak vyjednat nešlo, že zkrátka musíme s většinou a nesmíme se nechat zatlačit na periferii Evropy. To jsou ovšem slabé argumenty ve srovnání s šířením strachu a poplašných zpráv českými euroskeptiky a suverenisty zprava i zleva.

Nejsilnějším kalibrem je strašák prolomení tzv. Benešových dekretů. Nejsem právník, a proto neumím vyvrátit ani potvrdit stanoviska některé z rozhádaných skupin legislativců. Chtěl bych však upozornit pana Víta i další, kteří se bojí o své majetky v pohraničí, že nebezpečím v těchto sporech nejsou prostí sudetští Němci, ti bývalí domkáři a sedláci, kteří byli již za odňatý majetek odškodněni minimálně vládou SRN (poměry v bývalé NDR neznám). Tady se hraje o něco většího -- smlouva nesmlouva -- a protagonisté jsou bývalí Němci, kteří se ovšem po čtyřiceti letech najednou rozpomněli na své české kořeny, k sudeťákům se nehlásí, naopak se snaží všemožně dokazovat, že s nimi neměli nikdy nic společného. Jsou to ti Salmové, Desfours-Walderodové, Colloredo-Mansfeldové, Kinští a další. Patří mezi ně mimochodem i příbuzná Karla Schwarzenberga Alžběta Petzoltová. S pomocí najatých právníků vymýšlejí různé kličky, jak dekrety obejít a domoci se vrácení právem odňatého majetku. Využívají přitom i nepořádek v evidenci a lajdáctví tehdejších úředníků. Jejich spory zasahují právní poměry u miliardových majetků a žádná výjimka z Listiny základních práv EU je neodradí. Teprve až padne první zamítavý rozsudek Evropského soudního dvora (a jiný padnout podle mne nemůže), skončí snad tato nebezpečná hra o majetky i myšlení českých občanů.

Obecně však schválená výjimka z Listiny základních práv EU nemůže zabránit majetkovým žalobám, popřípadě jejich případnému kladnému posouzení ze strany Evropského soudního dvora, jen komplikuje vykonatelnost takových rozhodnutí na území ČR. Není to -- a ani být nemůže -- pojistka absolutní, jak se domnívají mnozí z těch, kteří tleskají Klausovi.

K tzv. deficitu demokracie v EU jsem se vyjadřoval už vícekrát, když jsem vysvětloval rozdíl mezi kritikou Lisabonské smlouvy ze strany Václava Klause a Declana Ganleye. Ganley (a pravděpodobně i Josef Vít) si uvědomuje, že deficit demokracie se dá snížit jedině federalizací Evropy a fakticky se řadí k tzv. "eurooptimistům", zatímco Klausovi, Machovi či Dundáčkové jde především o zachování Česka jako nedotknutelného teritoria pro pravicové experimenty podle vzoru amerických neokonzervativců.

Právě Lisabonská smlouva v tomto směru nepatrně (ale díky Bohu i za to) prolamuje stávající přísný intergovernmentalismus a posiluje práva individuálních evropských občanů i jejich národních parlamentů. Levicově orientovaní občané, mezi něž patří i Josef Vít, by se spíše měli těšit na to, jak v podmínkách platnosti lisabonských pravidel budou prosazovat směřování Evropy k sociálně spravedlivému uspořádání (například jako přímí, rovnoprávní a suverénní členové Strany evropské levice, což například nejde prostřednictvím KSČM, která má jen přidružené členství).

Stejně jako v případě možných sudetských žalob nebrání podle mého mínění Klausova výjimka ani českým občanům se obracet se svými žalobami na Evropský soudní dvůr. Není to tedy tak, že jsou čeští občané absolutně zkráceni ve svých právech, jak se na základě povrchních prvotních (vesměs novinářských) interpretací domnívá vedení ČSSD a odboráři. Problém je samozřejmě s vykonatelností rozsudků ESD, ale zde bych byl mírným optimistou; vycházím z předpokladu, že s výjimkou (podle mne čistě teoretickou) rozsudků ve prospěch majetkových změn budou české soudy stanovisko ESD respektovat.

Další častá výtka směřuje k údajné technokratické formě přípravy evropské legislativy. Panu Vítovi i ostatním kritikům bych chtěl položit zásadní otázku: jsou evropské zákony a nařízení skutečně tak špatné ve srovnání s neustále novelizovanými výplody českých zákonodárců, že se musíme proti nim bránit nejlépe novými ostnatými dráty? Co je špatného na tom, že je připravují špičkoví kvalifikovaní odborníci z celé Evropy (také z ČR!), kteří pracují v aparátu Evropské komise? Evropská legislativa prochází schvalovací procedurou v Evropské radě, parlamentu i nakonec v národních parlamentech. Co je na tom nedemokratického? Všichni, kdo se těchto schvalování účastní, mají mandát vzešlý přímo nebo nepřímo z voleb do národních parlamentů a parlamentu evropského. Většina evropské legislativy je velmi kvalitní, bez problémů byla zahrnuta i do práva českého a přinesla pokrok i pro běžného občana v oblasti ochrany spotřebitele, svobody cestování i jinde. Jenže český občan nedokáže tento pokrok ocenit, protože v našich novinách se neustále omílá balení koblih a zakřivení zeleniny. A proč? Protože většina našich novinářů vyznává neokonzervativní dogmata o neregulované svobodě podnikání (tedy i o svobodě poškozovat spotřebitele, kterého podle nich nemají chránit předpisy, nýbrž volná konkurence).

Další frekventovanou obavou je teoretická možnost přehlasování České republiky tzv. kvalifikovanou většinou. Tuto obavu vyjadřuje i pan Vít. I jemu však musím položit otázku, zda vzdorující a nesouhlasící země, popřípadě její tvrdohlavý představitel, má automaticky vždy pravdu. Je dotyčný pro potraty nebo proti potratům? Souhlasí se sňatky homosexuálů nebo ne (problém Irska, Polska)? Je pro multikulturní Evropu či ne (Evropané versus nacionalisté)? Je pro vysokou úroveň sociálního zabezpečení, jakou mají ty nejvyspělejší země, nebo naopak usiluje o rozbourání sociálního státu (evropská levice proti evropské pravici)? Nechť se dotyčný otevřeně vysloví a pak teprve hledá českou i svoji vlastní pozici v Evropě.

Ti, kteří do omrzení lkají nad údajným poškozením našich národních zájmů svržením vlády v době předsednictví, automaticky předpokládají, že Mirek Topolánek a jeho kabinet vždy hájili české národní zájmy proti zlým Evropanům. Omyl. Topolánek hájil zájmy české pravice, které představoval jako zájmy národní. Tak to dělá každý premiér, ať je z té či oné části politického spektra. Vždy hájí především zájmy těch, kteří mu dali hlasy ve volbách a teprve tam, kde se na mezinárodní úrovni zájmy různých skupin částečně prolínají, může vystupovat jako reprezentant zájmů celé české veřejnosti.

Naše národní zájmy nejsou ale v evropském rámci ničím výjimečným. Kdyby byly, jen těžko bychom hledali spojence. Evropa není založena na vymezování se jednoho vůči druhému, ale na spolupráci, na hledání společných zájmů i východisek. Důležitá rozhodnutí se rodí složitě, protože se často dotýkají detailů. Jan Zahradil a jiní kritici eurofederalismu tyto rozpory zveličují a považují je za základní trend EU. Odpovědí jim je právě postoj demokraticky zvolených evropských parlamentů k Lisabonské smlouvě, které smlouvu schválily a potvrdily tak, že základní směry dalšího vývoje Evropské unie vidí shodně. Demokraticky zvolení evropští představitelé ji považují za natolik významnou, že bez problémů souhlasili i s Klausovým požadavkem. Postupně se tak stane i u většiny evropských občanů, o tom nepochybuji.

Je třeba ale objektivně přiznat, že mezi našimi občany existují skupiny, kde se euroskeptické a suverenistické nálady šíří rychleji a nalézají podporu snáze než u skupin jiných. Patří mezi ně především starší občané, kteří z objektivních důvodů nemohou využít předností našeho členství v EU, protože na to až na výjimky nemají dost peněz a ani jazykově na tom nejsou dobře. Ty vysněné domky na břehu moře pro spokojené stáří si mohou dopřát jen nemnozí z nich. Dost z nich také stále udržuje ve své mysli stereotypy minulých období okupace a následné studené války. Ne každý také dovede rozlišit mezi vlastenectvím a nacionalismem.

Další skupinou je část drobných podnikatelů a živnostníků, která je orientována výlučně na vnitřní trh a cítí se ohrožena konkurencí ze zahraničí. Mnozí potravináři byli nuceni své živnosti uzavřít, protože se nedokázali vyrovnat s přísnějšími hygienickými a veterinárními předpisy. Jiným zase brání v podnikatelském rozletu nedostatečná znalost cizích jazyků. Se vstupem do EU se otevřely českým podnikatelům veliké možnosti, ale jen část je mohla z objektivních či subjektivních důvodů využít. To se týká i dotací z evropských regionálních a sociálních fondů. Pro ty ostatní se skutečně zostřila konkurence a jejich postavení na trhu se rozkolísalo. Vstup do EU byl pouze jedním z faktorů, nicméně je to vhodná záminka pro omlouvání vlastních problémů.

Třetí významnou skupinu přestavuje (nepočítám-li krajní nacionalistickou pravici) radikální levice, především část komunistů. Upřímně řečeno, jejich postoji rozumím jen částečně. Je to stejné jako s panem Vítem. Namísto zdrcující kritiky liberálních principů volného trhu (zde bych však chtěl připomenout, že z hlediska EU se jedná o trh vnitřní), která je částečně oprávněná, zase jen suverenistické řeči o ochraně národních zájmů a strašení sudetskými Němci. Kam se poděl tradiční levicový internacionalismus? To už komunisté zapomněli na Šmerala?

Abychom alespoň zčásti rozebrali příčiny takového postoje, musíme se podívat hluboko do minulosti, do doby po roce 1920. Tehdy bylo už jasné, že poválečná revoluční vlna je již pryč a že sovětské Rusko bude jediným komunisty řízeným státem na světě. A tak Lenin razí heslo vítězství socialismu v jedné zemi, ostatně co mu jiného zbývalo, nechtěl-li to vzdát. Jenže na ostrově deklarovaného socialismu v kapitalistickém obklíčení se zákonitě šíří pocit ohrožení a nutnost nějak semknout obyvatelstvo dává vzniknout bolševickému nacionalismu a sovětskému imperialismu. Také po skončení druhé světové války se v rámci studené války vytvořily podmínky pro znovuoživení podobných myšlenkových stereotypů. Ani tehdy očekávaná světová revoluce nenastala, i když komunisté zvítězili ve více zemích. I nově vzniklý "socialistický tábor" byl obklopen potenciálními nepřáteli a válka hrozila vypuknout každým dnem. Právě rostoucí pocit ohrožení a strach z nepřátel pomáhaly tvořit podhoubí nejen pro nacionalismus, ale i pro politické represe a procesy padesátých let. Opřeni o naivní představu o možnosti vytvořit z malé země oázu sociální spravedlnosti bez ohledu na okolní prostředí dnes komunisté brzdí evropskou integraci, a ti naši tak bohužel vystupují i na úrovni spolupráce radikálně levicových stran.

Přitom historie tzv. spolupráce zemí socialistického bloku do roku 1990 jasně prokázala, že na základě suverenistického pojetí státnosti (které bylo v těch dobách ovšem politicky omezeno sovětskou hegemonií) žádnou skutečnou integraci vybudovat nelze. O tzv. socialistické integraci se mluvilo od 70. let, jenže kromě několika megalomanských projektů typu Krivorožského rudného závodu a rozšíření sítě plynovodů skutek utek. Ani jeden z členských států RVHP se nechtěl vzdát absolutní kontroly svého území a vnitřního trhu a tak se celý projekt rozplynul ve spoustě velkých slov, koncepcí a plánů, které se většinou neuskutečnily a autarkní povahu bývalých komunistických režimů i s navzájem pečlivě střeženými hranicemi nemohly a snad ani nechtěly změnit.

Proto chceme-li dnes i v budoucnu sociálně spravedlivou Evropu, může to být jedině Evropa co nejvíce integrovaná, nejlépe federální. A i ta bude mít problémy v důsledku globalizace, neboť v ostatních světových regionech je úroveň sociálního zabezpečení až na světlé výjimky daleko menší než v EU a tato skutečnost představuje neférovou (nicméně legální) konkurenční výhodu. Integrovaná Evropa však může i v této globální konkurenci své sociální a ekologické standardy uchovat snadněji než individuální země samy o sobě. A také může daleko výrazněji vystupovat na mezinárodních fórech (v OSN i jinde) ve prospěch uplatnění těchto standardů i jinde ve světě (například prostřednictvím různých mezinárodních úmluv). Radikální levice může být přesvědčena, že Lisabonská smlouva není ideálním nástrojem k dosažení tohoto cíle a může na tom být i něco pravdy. Nicméně je to v současných podmínkách nástroj jedině možný, protože na jiných se sedmadvacítka prostě není schopna shodnout. Podstatné je ale to, že je to smlouva otevřená dalším změnám a může se postupně vylepšovat.

Jakmile náš Ústavní soud vynese ortel o slučitelnosti smlouvy s ústavním pořádkem České republiky (a jedině k tomu je oprávněn; dotazy, zda je Česká republika ještě suverénní, patří spíše politikům) a Václav Klaus snad již nebude vymýšlet další procedurální kličky, otevřou se konečně dveře k tomu, aby Lisabonská smlouva platila již od příštího roku. Pro všechny strany sporu by to neměl být důvod k euforii ani k pasivní rezistenci. Lisabonská smlouva je dítkem elit, to by ale nemělo být důvodem pro občanskou válku, ale naopak teď by se měli do diskusí o dalším směřování EU daleko výrazněji zapojit občané. Právě smlouva jim k tomu vytváří lepší podmínky, než jaké byly až dosud. Jedině tak se snad někdy v budoucnu dočkáme vysněné Evropské ústavy o dvaceti i méně stránkách.

Vytisknout