Je to fakt "soukromá záležitost"?

3. 11. 2009 / Miloš Dokulil

Ani okamžitě nemá smysl zvažovat, zda třeba ke zvýšení komplikací to dítě nevyžaduje zvláštní péče, ať už z výchovných nebo stravovacích a dalších důvodů. Základním problémem tu totiž očividně je (a to zvenčí my nezměníme), že uvažovaná rodina je "nepárová". Takže dítě postrádá přiměřený "partnersky polární, a přitom vzájemně vstřícný" model rodinného života, má-li rodina v nějaké reformované a přitom žádoucí podobě také existovat v 21. století. Bez přijatelně pevné vícegenerační vazby každého člověka na vlastní rodinu nebude mít svou soudržnost ani stát. Ale tohle teď moc nerozvádějme. Přesto ani v tomto ohledu se stát jako instituce nechová zrovna prozíravě.

Uvažujme prozatím především o tom dítěti, nemajícím doma na rodinu přispívajícího otce. Ignorujme předběžně sociálně-psychologické a mravní zřetele, které takové zjednodušení obnáší. Představme si ale hned, že matka dítěte, na které nepřispívá otec (anebo přispívá jen nepravidelně a málo), zajišťuje příštího potenciálního plátce daně jen tím, že sama sníží svou životní úroveň -- při jednom nezaopatřeném dítěti -- zhruba na polovinu. Přitom podle "prozíravé" právní normy je to přece výlučně soukromoprávní záležitost, aby se v případě nesrovnalostí sama matka dítěte domáhala prostřednictvím soudu nápravy, pokud jde o placení výživného. Matka dítěte se musí přednostně starat o to dítě (bez ohledu na vlastní případné zaměstnání). Co když vůbec ani netuší, kde žije otec, který na dítě nepřispívá? Co když otec si třeba kryje svá záda "dobrou vůlí" a vždycky jednou za pár měsíců pošle třeba nějakou stovku či pětistovku?

Není opravdu především v zájmu státu, aby investice do budoucnosti (kterou by nesporně to dítě mělo být!) měla přijatelně zajištěné zázemí aspoň finančně, když už to mezi rodiči krachlo emočně i sociálně? Copak nemá stát pohotovější a kvalifikovanější prostředky k dispozici, aby nejen vyhledal otce, který neplní své vyživovací povinnosti, ale aby také zajistil -- v mezích možností -- případné adekvátní a pravidelné plnění od toho, kdo je k tomu povinován? Teď zrovna zatím pořád platí, ať si to "nějak" vyřídí sama matka nedostatečně materiálně zajištěného dítěte. Mohli by zákonodárci voličům říci, jak k tomuhle "řešení" dospěli a čím rozumným to zdůvodnili?!

Copak není v oboustranném zájmu, jak dítěte, tak státu (a především právě státu jako instituce investující do vlastní budoucnosti), aby byl dán jak průchod větší spravedlnosti, tak větší jistotě, že sociálně a citově postiženým dětem se dostane aspoň materiálně-právní záštity od toho státu, jehož občany se již svým zrozením ty děti staly?

Vytisknout