Proč trh selhává

2. 11. 2009 / John Michael Greer

Ti z mých čtenářů, kdo mají smysl pro ironický humor, se možná baví stejně jako já. Nicméně tento esej ponechá většinu podobné zábavy stranou a vrátí se k tématu, jemuž jsem se věnoval předtím, totiž ke znovuvynalezení ekonomiky, jež bude nutná ve věku tvrdých ekonomických limitů a deindustrializačního úpadku. Vegetariáni a ochránci práv zvířat, pozor: V tomto pojednání budu muset utratit a rozpitvat několik posvátných krav, a proces nebude ani bezbolestný, ani nekrvavý.

Mezi posvátným dobytkem, který v příštích letech čeká hrůzostrašný osud, je patrně nejdůležitější jalovice, jež v moderní ekonomii získala Modrou stuhu - totiž přesvědčení o neomylnosti volného trhu. Bohatství národů Adama Smithe již od roku 1776 popularizuje myšlenku, že směna na volném trhu je efektivnější způsob ekonomické aktivity než zvyková či vládní regulace. Popularita této argumentace během let stoupala a klesala; možná nepřekvapí, že v obdobích všeobecné prosperity byla údajná neomylnost trhu vychvalována až do nebes, zatímco periody ekonomického poklesu měly zcela opačný účinek.

Ekonomická orthodoxie, která se ujala v západním světě vlády po roce 1950, tedy neoklasická ekonomie, má ve svém centru nuancovanou verzi Smithovy teorie, a tvrdí, že nehledě na jisté výjimky převážně diskutované v technické literatuře lidé přijímají racionální rozhodnutí za účelem maximalizace vlastních výnosů, zatímco současně maximalizují výnos pro všechny. Neoklasická syntéza má své ctnosti; nestane se, abyste přistihli neoklasického ekonoma při tvrzení, že trh má vždy pravdu, i když jeho hříčky vedou ke katastrofálnímu lidskému utrpení, jak to můžete často zaznamenat u fundamentalistů rakouské školy. Pojem "selhání trhu" je součástí slovníku neoklasické ekonomie, a pod hlavičkou neoklasicismu vznikly některé užitečné práce vysvětlující, že trh může selhat při zajišťování základních lidských potřeb, jak se to ostatně rutinně stává.

Avšak velký problém neoklasické ekonomie byl již v těchto esejích rozebrán: Její modely důsledně selhávaly při předvídání devastujících ekonomických katastrof, jež mnoho lidí mimo ekonomii dokázalo pravidelně a přesně předpovědět na celá léta dopředu. Imploze světové ekonomiky v roce 2008 je pouze tou poslední ukázkou v řadě jiných. Jeden z autorů zkoumajících ekonomii v předvečer krachu poznamenal trochu hrubě, že před splasknutím gargantuovské bubliny sekuritizovaného dluhu po celém světě varovaly sotva dva tucty ekonomů.

Naopak, ekonomové se v dobách bubliny vesměs stavěli do řady těch, kdo trvali na tom, že povrchní finanční inovace předchozí dekády vytlačily riziko z trhu a prosperita je tak pro celou předvídatelnou budoucnost zaručena. Samozřejmě, že to nebyla pravda, a selhání ekonomů při předvídání katastrofy kontrastuje s úspěchem mnoha lidí, kteří k rozpoznání toho, co se děje, používali historické paralely a předložili tak nepříjemně přesné předpovědi.

V několika dřívějších příspěvcích jsem rozebral důvody, proč celá ekonomická profese měla v podobných případech takový sklon k omylu. Zde se chci zaměřit na specifický důvod selhávání neoklasické ekonomie. Protože většina ekonomů, kteří poskytují rady vládám, pochází z neoklasického mainstreamu, pro náš výhled do budoucna to může být sotva bez významu, zejména když -- jak chci ukázat -- tytéž slepé skvrny, které způsobily účast tolika učenců na vraních hodech minulých měsíců, se ještě ve větší míře uplatňují v případě nejdůležitější skutečnosti naší doby, totiž příchodu ropného zlomu.

Závěr, k němuž zde hodlám dospět, se od obvyklé kritiky neoklasické ekonomie poněkud liší, ačkoliv existuje i styčný bod: Mnoho sociálních kritiků komentovalo snadnost, s níž neoklasická syntéza konzistentně ignoruje spojení mezi ekonomickým bohatstvím a mocí. I tam, kde lidé racionálně usilují o maximalizaci vlastních zisků, jsou nakonec jejich volby velmi často značně omezeny ekonomickými systémy, jež byly zmanipulovány za účelem maximalizace zisků někoho jiného.

To představuje trvalý problém mnoha lidských společností, a je dobré všimnout si, že společnosti, jež dlouhodobě přežívají, mají sklon bránit zbytečnému hromadění příliš velkého množství bohatství v rukou těch, kdo mají více moci než ostatní. Proto lovci a sběrači mají zvyková pravidla pro rozdělování masa z velkých úlovků, zatímco náčelníci kmenových společností si udržují své pozice plýtvavou velkomyslností, a proto státy, které v pořádku prošly Velkou depresí, toho dosáhly uvalením systému brzd a rovnováh na koncentrované bohatství -- ačkoliv většina těchto opatření byla v USA zničena již před desetiletími, a to s dobře předvídatelnými výsledky.

Přehlížením redistributivních procesů a dokonce argumentováním proti nim neoklasická ekonomie napomohla vzniku ekonomických nerovností, a ty zase sehrály významnou roli v cyklech pohánějících nafukování a splasknutí bubliny. Není náhoda, že nejničivější spekulativní bubliny se objevily tam a tehdy, kde a kdy distribuce bohatství byla neobvykle nevyvážená, jako například v Americe ve 20. letech a v období mezi lety 1920-2008. Spojení je jednoduché: Když je bohatství široce distribuováno, většina z něj obíhá v produktivní ekonomice mezd a spotřebitelských nákupů; pokud je ale koncentrováno v rukou nemnohých, větší část ho směřuje do investiční ekonomiky, kde se bohatí snaží rozmnožit své bohatství, a tvorba kapitálu v investiční ekonomice je jednou z nezbytných podmínek vzniku spekulativní orgie.

Šířeji řečeno, koncentrace bohatství může být konvertována v politický vliv, a politický vliv může být využit k omezení ekonomických voleb dostupných ostatním. Jednotlivci mohou činit racionální rozhodnutí za účelem maximalizace zisku právě tímto způsobem a také je často činí, ale výsledkem může být destruktivní neúčinnost celé ekonomiky. Politická manipulace ekonomiky prováděná bohatými za účelem soukromých zisků ve výsledku znamená politické ukončení normálních ekonomických procesů; to, co začíná v ekonomické sféře, jako koncentrace bohatství, a končí distorzí ekonomických příležitostí dostupných jiným, spočívá mezitím v politické sféře.

Podobně je tomu u spekulativních bublin, ačkoliv zde neekonomická sféra zahrnuje spíše davovou psychologii než politiku. Rozhodnutí přijatá těmi, kdo se na bublině podílejí, velmi často nejsou racionálními rozhodnutími zvažujícími náklady a výnosy; není náhodou, že první a stále nejlepší analýza spekulativních orgií a paniky nese název Extraordinary Popular Delusions and the Madness of Crowds (Mimořádně populární sebeklamy a šílenství davu). Zde opět spekulativní bublina začíná v ekonomické sféře, vznikem nadbytečného bohatství v rukou investora, což žene cenu některé oblíbené třídy aktiv za hranice normálního vztahu se zbytkem ekonomiky, a končí zase v ekonomické sféře, kráterem způsobeným příslušnými aktivy, když se jejich cena zhroutí zhruba stejně tak nízko pod průměr, jak vysoko předtím nad něj vzrostla, a zasáhne tím zbytek ekonomiky. Uprostřed trajektorie nalezneme zvláštní formu davové psychologie, ale protože leží za hranicí ekonomické sféry, neoklasická ekonomie si s ní nedovede poradit.

Nebyl by to problém, kdyby neoklasičtí ekonomové tato omezení všeobecně uznávali. Bohužel, velká většina z nich tak nečiní, a výsledkem je klasický typ krátkozrakosti, při němž teorie vítězí nad realitou. Protože neoklasická ekonomie tvrdí, že ekonomická rozhodnutí jsou činěna jedinci jednajícími svobodně a racionálně za účelem maximalizace vlastního zisku, pro ekonoma je zřejmě příliš jednoduché věřit, že jakékoliv ekonomické rozhodnutí, ať už je jakkoliv těžce omezeno politickou mocí nebo jakkoliv šíleně deformováno davovou psychologií v rámci spekulativní bubliny, musí být svobodným a racionálním rozhodnutím, jež jedincům dovolí maximalizovat vlastní zisky a současně zisky společnosti jako celku.

Samozřejmě, jak už bylo zmíněno v jednom dřívějším eseji, ti kdo praktikují tento typ zaslepeného uvažování často zjišťují, že je to velice lukrativní. Ekonomové, kteří volali po volnějším obchodě ve Třetím světě právě v době, kdy "svobodný obchod" deformovaný mocenskými nerovnostmi mezi státy Třetí svět ožebračoval, stejně jako ekonomové, kteří vyzývali lidi k nákupu domů v době, kdy byly pošetile nadhodnoceny a hrozil bezprostřední kolaps cen, na těchto špatných radách často velmi vydělali. Přesto se zdá nerozumné tvrdit, že všichni ekonomové jsou motivováni pouze chamtivostí, když vlivná síla fundamentálně pomýleného ekonomického paradigmatu je vede tímtéž směrem.

Týž tlak, s týmiž finačními pobídkami v pozadí, také vede k tomu, že tolik neoklasických ekonomů dává podobně špatné rady vládám a podnikatelům ve věci budoucnosti fosilních paliv. Geologické a termodynamické limity růstu energetické spotřeby, stejně jako politická moc a davová psychologie během bubliny, leží za hranicemi ekonomické sféry. Interakce mezi ekonomickými procesy a energetickými zdroji vytváří další uzavřený cyklus: Těžba fosilních paliv pohánějící světovou ekonomiku je ekonomický proces, který žene vyčerpávání zásob ropy a dalších fosilních paliv, jenž je ovšem procesem neekonomickým, nicméně slibuje se vrátit se zpět do ekonomické sféry v podobě rozšiřující se sestupné spirály smrštění a zbídačení, jemuž říkám Dlouhý pokles.

Zde je opět neoklasická ekonomie špatně vybavena k analýze reality tvořené neekonomickými omezeními ekonomických procesů. Proto nepřekvapí, že když do debaty o ropném zlomu vstoupí ekonom, téměř vždy tvrdí, že není čeho se obávat, protože trh každý nedostatek, jenž se objeví, dokáže vyřešit. Až bude nedostatek skutečně zde, očekávejte tvrzení, že snižování produkce je prostě známkou poklesu poptávky po fosilních palivech. Až budou lidé v ulicích hladovět, nepochybně uslyšíme tyto ekonomy tvrdit, že je to způsobeno poklesem poptávky po potravinách.

Existují slibné známky toho, že se moderní ekonomie začíná vymaňovat z nadvlády neoklasické teorie. Nedávná konference o biofyzické ekonomice -- výzkumném poli, na němž se prosazuje heretická koncepce, podle níž přírodní zákony jsou nadřazeny zákonům peněz -- přilákala mnoho účastníků a dokonce získala prostor v New York Times.. Objevují se i jiné alternativní ekonomické pohledy, jak už tomu obvykle bývá v dobách finančních potíží. Avšak to co potřebujeme je něco ještě rozsáhlejšího: Ekonomiku celých systémů, patrně modelovanou podle vzoru ekologie, v níž celý svět neekonomických faktorů ovlivňujících ekonomické procesy je výslovně zařazen do teorií a praktických analýz. Než se však objeví něco takového, rady vládám a podnikatelům pocházející od placených ekonomů mohou dál činit věci spíše horšími než lepšími.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout