Michal Horáček a úroveň kritického diskursu na aktualne.cz

2. 11. 2009 / Boris Cvek

Předně bych chtěl říci, že Horáčkovy písňové texty považuji za výrazně nadprůměrné (dnes se mu básnickým uměním vyrovná jenom Nohavica), nápadité, slovesně a rýmově bohaté, ale zároveň za promyšlené, hrající si na celém spektru náznaků a kontextů. Zatímco Nohavica teskní a řehtá se, brázdí vlny pocitů, sahá na přecitlivělé dno banality (v té povrchnosti všeho je vnímavá a jaksi ztracená lidská duše), Horáček stále krouží kolem otázky, co v životě má vlastně hodnotu - ne filozoficky, ne materiálně, ne prožitkově, ale co se prostě ukáže jako víc než marnost, i když se toho člověk zmocní (faustovské téma). Nebo také jinak řečeno: co zůstává po dosažení cíle (je např. text písně "S cizí ženou v cizím pokoji" vystižením konce vztahu nebo šance v jeho přetavení, v nalezení trvalosti na dně deziluze)?

Posedlost tímto tématem vyplývá podle mého názoru z Horáčkova životního příběhu, který je nebanální a má svou velkou osobitost. Čili Horáček se vymyká současné estetice jak silným životním příběhem, tak vážným, tradičním tématem, které z něj vychází. Vymyká se i tím, že své umělecké sny, jakým je jeho "lyrikál", realizuje, a to s takovou pompou, jež by mi snad i vadila, kdyby nebyla v úsměvném rozporu s plačtivým stěžováním si dnešních básníků, již programově odmítají jakýkoli hlubší smysl poezie, na to, že nemají dost státních peněz na svou "tvorbu". O drtivé většině oficiálně (ze státních prostředků) publikujících českých básníků přitom lze říci, že nemají ve srovnání s Horáčkem žádný talent a dělají poezii jen proto, že trpí nějakou duševní nemocí, jež jim říká, že jsou básníci a měli by být za své básnění placeni, i když je nikdo platit nechce (někdo jiný si třeba může myslet, že je Kryštof Kolumbus, a může považovat za své právo objevit Ameriku, i když to už prostě nedává moc smysl).

Pavla Turka mi bylo velmi líto hned na začátku, kdy o sobě v souvislosti s tím, že se Hapkovy "barové šansony cpou do Státní opery", prozradil, že je mu důvěrně znám pohled do prázdné ledničky (že by freudovské přeřeknutí?). I uronil jsem slzu nad redaktorem. Pavel Kroulík se svěřil zase s tím, že je "cíťa" a že zná jakousi stařenku, které je mu líto, a co by jako Horáček (že by symbol hnusného miliardáře?) na tu stařenku říkal, kdyby jí potkal. Kroulík pokračuje v duchu proletáře, který stíhá boháče sarkasmem:

"Odstrčil by vozejk, posunul si klobouk do týla a povolil kravatu v předtuše, že právě objevil další okamžik, jenž se dotýká samé podstaty Života. Poklek by k tý paní, vzal její dlaň, zarecitoval něco z Halasových Starých žen - vy ruce starých žen/šustící listy/obrácené nedočkavostí svítání/obrácené utrpením/obrácené modlitbou - přidal poznámku o malým rodinným pekařství ve Francii, kde byl, a pak si to šupajdil domů. Vzal by si volný bílý oblek, otevřel příslušné víno a nastartoval slovní generátor: ruce hřejí jen bagety, krám s láskou už stáh rolety ..."

Wow, řekl jsem si. Takže nejde o dílo, jde o Horáčkovy peníze. Kamil Fila jde trochu dále a Horáčkovu uměleckou ctižádost (neznalý patrně věty "I já jsem malíř", jež od Correggiových dob znamená zcela přirozenou vůli umělce zdolat něco mimořádného, vytvořit geniální dílo) překládá: "Vymyslel jsem, že jsem geniální." Bez ohledu na pojem "genialita" a soud dějin mi je vždycky mnohem sympatičtější někdo, kdo přijímá tvůrčí výzvy pro svůj talent a svého ducha, než ten, kdo věří jen v průměrnost, ze které byť jen pokus o let vzhůru jest hříchem. Proto také žumpa oficiální (státem dotované) poezie tak páchne, protože zahnívá z bytostného odporu k pohybu vzhůru (jak se může hýbat vzhůru něco, co tak nectižádostivě žije z peněz ne králů a šlechty, nýbrž polovzdělaných úředníků na dobrozdání katedrových a jiných zasloužilých autorit bez autority?).

Potom Fila manipuluje s tím, že se Horáček účastnil jako porotce v Superstar. Zase závist? Turek se pak chápe slova a tvrdí (bez jediného argumentu), že Horáčkovy texty z "Kudykam" jsou jen formálním cvičením a dále kritizuje celé představením pouze tím, že "zpívající herci jenom afektovaně špulí rty a hlavně v nových verzích starých songů vám dojde, že se ty slova samy neunesou". Opravdu dobrá redaktorská práce (včetně zjevného pohrdání spisovnou češtinou). Takové věty může jako dojem z kulturní akce formulovat kdokoli a nemusí být za to placený jako redaktor, přitom není vůbec zřejmé, proč by redaktorův názor měl být závažnější, než je třeba tvrzení o redaktorovi, že nyní jen mlátí prázdnou slámu. Sami dnešní estetici a intelektuálové ovšem uznají, že všechno je jedno a že když už něco jedno není, tak pláč nad nedostatkem peněz a nenávist ke všemu, co chce vskutku tvořit a bojovat v duchu mnohatisícileté tradice světové kultury.

Zajímavý (a velmi výmluvný) je tento výrok Kroulíkův: "Navíc nemá finanční problémy ani žádnou kritickou odezvu; to vyústilo v absolutní ztrátu měřítek, což on prezentuje jako plus, že se nebojí velkejch věcí." Horáček stejně jako kdokoli, kdo ještě věří ve smysluplnost umění a v jeho moc, nemůže mít žádnou kritickou odezvu, protože kritikové, redaktoři, katedroví umělci apod. k tomu nemají absolutně co říci (jako tak často v dějinách). Řekl bych, že nejen Horáček, ale i jiní podobně umělecky směřovaní lidé zároveň nemohou mít ani finanční problémy, protože se neživí ve skleníkovém spolku žebráků o státní dotace, ale živí se nějakou normální činností, a umění dělají na své náklady, protože ho považují za důležité (nemají umění jen jako rukojmího k sání ze státních cecků).

Fila si bere na pomoc jména (nikoli žádný citát, žádnou jasnou paralelu) Šaldy a Wericha a chce po čtenáři, aby uznal, že pro Šaldu a Wericha stojí Horáčkovy texty za nic. Filova analýza textu a smysl pro kontext velice dobře a hluboce vystihují primitivismus redaktorův (poznáte to i bez čtení Šaldy a Wericha). Mně na tom přijde vždy úsměvné, jak sáhnout po našich "velikánech" je hned něco jako opatřit si auru - hle, Šalda řekl! Je to jako byste přišli do vesnice a každý vůl by vám tam říkal: hle, místní písmák řekl! Ty lidi nikdy nenapadne, že by si měli místního písmáka trochu prověřit v globálním kontextu (nesahají tomu písmákovi po stránce kontextu ostatně ani po kotníky, proto to prostě udělat nemohou).

Turek ještě pochválí Gotta: "ale bonusová skladba Tante cose da veder' v podání Karla Gotta na konci desky působí jako vykoupení, jako když vás z laviny banalit a pitvoření vyhrabe bernardýn se soudkem rumu." Prostě nejde o texty, nejde o Horáčka, ale když si tam dá Horáček Gotta, je mu od redaktorů i bohatství odpuštěno (na to Gottovo si všichni zvykli už z normalizace). Mně se třeba nesmírně líbí na youtube dostupná interpretace písně Havraní z hrdla Vojty Dyka. Ale Horáčkovo hledání talentů a budoucnosti mezi mladými je pro redaktory zcela cizí (dokonce tím pohrdají a kritizují to), Gott u nich vítězí. Jeho přednost před všemi ostatními zpěváky v "Kudykam" je redaktory patřičně rozebírána (já bych měl sklon spíše Horáčka kritizovat za to, že klesl až tak, že měl potřebu angažovat mumii, jakou je Gott, a to je v zlato-rudo-slavíkovském Česku opravdové PR, nikoli angažování neznámých interpretů).

Zaujal mne tento výrok Kroulíka: "Dobrá (pop)kultura se dneska velkejch slov a zobecňování spíš bojí, protože je dávno vytunelovala média a reklama, takže se radši hraje Shakespeare s igráčkama. Naopak Horáček by klidně napsal antickou tragédii i o ztracených klíčích." Myslím, že právě návrat k "velkým slovům" nebo lépe k "velkým věcem" (ve smyslu existencialistů, ve smyslu opravdové autentičnosti) je jediná možná cesta do budoucnosti. Hrát Shakespeara "s igráčkama" je přestat věřit v sílu ducha a autentické zkušenosti, která překoná zkorumpovanost slov. Zkorumpovaná slova někdy získávají zásadně autentický význam, např. při situacích, které Jaspersův existencialismus nazývá "ztroskotání". I kdysi byla "velká slova" zkorumpovaná, ale přesto byla stále používaná, protože útěk od nich je i útěkem od reality, kterou označují - a o to dnešní kultuře vlastně jde: zkorumpovanost "velkých slov" je jen záminka pro hlupství, zbabělost a prázdnotu, pro útěk před hloubkou, autenticitou, před vůbec možností ztroskotání (ztroskotat nemůže např. Čapkův mlok).

Když jsem si pročítal znovu a znovu dialog tří redaktorů, říkal jsem si, že zažívám to, co se stalo už tolikrát, ale málokdo si toho vždy v té chvíli všiml: všechno vypadá tak vyřešené, obzor redaktorů utopený v efemérní současnosti, která se tváří jako věčné trendy, a já jako autor veršovaných dramat, jakým je třeba Vitellius (publikováno na internetu jako příloha prvních čísel Tématu), vím a očekávám, že budoucnost bude jiná. Ti lidé nikdy nepochopí a nemohou pochopit, že někdo myslí jinak, v opravdovém kontextu. Horáčkův "Kudykam" v tomto smyslu (třeba jako veršované drama) je možná ozvěnou budoucnosti.

Odkaz na rozhovor tří redaktorů: ZDE

A ZDE první část mého Vitellia.

Vytisknout