Lisabonská smlouva a česká demokracie

2. 11. 2009

Současně se ale dozvídáme, že na základě výjimky jsou občané ČR ochuzeni o možnost uplatňovat svoje práva na základě Listiny základních práv EÚ. Současně je ale tvrzeno, že nic takového není pravda a občané ČR o nic kráceni nejsou. První názor zastává například ministr Kocáb, zelení, odboráři a sociální demokraté. Druhý postoj má premiér, prezident, ODS a komunisté. Pozoruhodný rozptyl názorů a zajímavý tím víc, že pravděpodobně nejde o dílčí právní problém, ale o zásadní otázku možnosti uplatňovaní svých práv občany ČR.

Základní otázkou je, že pokud se podle názoru premiéra pro občany ČR nic nemění, jaký má potom výjimka význam? Má občan ČR stejné možnosti obhajovat na evropské úrovni své práva s výjimkou jako bez ní? Pokud je spokojenost prezidenta skutečná, něco se změnilo. Pokud není a nic se nezměnilo, dívali jsme se na nechutné divadlo a uspokojila se jen Klausova ješitnost. Ale tak to asi nebude.

Problematika příjímání Lisabonské smlouvy v ČR je současně i ukázkou krize politického systému v zemi. Parlament neschopný vytvořit většinu, a plnit tak svoje politické poslání. Úřednická vláda, která i délkou svého mandátu musí řešit problémy nad svůj udržovací mandát a formovat směřování země bez politického vymezení. Prezident zvolený nechutnou zákulisní manipulací si vytváří vlastní pojetí úřadu, které překračuje ducha jeho poslání a stává se dalším mocenským centrem. Nakonec je tu ústavní soud a vlastně i celý soudní systém, kterého autonomie se stává autonomií nekontrolované moci.

Z hlediska fungování politického systému určitě není v pořádku, když jeden z jeho prvků a to dokonce prvek odvozený, si může vynutit změnu toho, co už všichni ostatní projednali a schválili. Bez ohledu na význam výjimky, samotné její prosazení je krokem destrukčním, oslabujícím českou parlamentní demokracii.

Vytisknout