Národní charakter

31. 10. 2009 / Věra Říhová

Nepsaná pravidla řídí celou společnost daleko více nežli všechny psané zákony dané země. Každý Čech má takový charakter, k jakému ho nutí společenství země, ve které žije. A všechny národy žijící v České republice se chovají jako Češi. Poznáme, který Čech žije v Německu, v Anglii, ve Francii nebo v Americe. Jsou jiní nežli my domácí.

Základem všech nepsaných pravidel každé společnosti jsou 2 slova : MŮŽEŠ a NESMÍŠ. Je jednoduché zdůvodnit problémy v jednotlivých zemích národním charakterem, nemůžeme-li skutečné příčiny najít. Nejspíš jenom špatně hledáme. Hledejme příčiny, proč to či ono můžeme nebo nesmíme, je možné, že právě tady nalezneme odpovědi na mnohé otázky.

Pár příkladů o tom, co způsobuje mýtus o národním charakteru :

Klausovi stačila jediná věta o neexistenci špinavých peněz, která znamenala signál MŮŽEŠ, a začalo rozkrádání bez ohledu na národnost budoucích soukromníků. Kradli všichni chtiví, nejenom Češi, přesto se říká, že jsme národ zlodějů. Krade se a tuneluje ve všech zemích, kde to bylo umožněno.

Tolik poctivých a slušných lidí u nás žije, přesto není národním charakterem poctivost a slušnost. Proč ? Protože Rakušané vyvěsili ve svých prodejnách počátkem devadesátých let cedule "Češi, nekraďte" ? Nebo proto, že je u nás zlodějina elitářů povolena ?

Když se začnou hádat romští manželé, jsou to nepřizpůsobiví spoluobčané, když se hádají Češi, je to taková malá Itálie.

Když německý podnikatel vyžaduje pořádek, je to normální, protože je to Němec, když pořádek vyžaduje český podnikatel, je to pedant nebo hůře buzerant, protože správný Čech je přeci bordelář.

Ukrajinci, kteří počátkem devadesátých let vytvořili vyděračské mafie v naší zemi, dělali pouze to, co jim tady bylo dovoleno a to ve spolupráci s českými propuštěnými estébáky, nedělali to proto, že je to jejich národní charakter.

Vietnamci pouze reagovali na díru v trhu, kterou jim umožnili vyplnit zkorumpovaní celníci. MŮŽEŠ byl impuls pro jejich jednání a nikoliv národní charakter.

Národní charakteristika vyvolává problematiku zrádcovství, kolaborace, špionáže, honění duchů, zavírání nevinných lidí a popravy. Pochopila jsem to na příkladu své babičky, která má česko-polsko-saský původ, jak těžké pro ni bylo rozhodování v době války.

Nesměli jsme nikde mluvit o její kolaboraci s Němci, když ze sudetských vesnic nosila do města zakázané jídlo pro české občany od německých sudeťáků. Když se slitovala nad německými nezletilými chlapci strážícími vlakové nádraží, mrznoucími a hladovějícími, a nosila jim jídlo a oblečení výměnou za uhlí spadané z vlaků.

Je jednoduché napsat, že Češi za války kolaborovali, mnohem těžší je vysvětlit germánsko-slovanský původ mnoha obyvatel české země. Protože nikdo z nás neví, kolik občanů má "čistý" český původ po 1,5 tisíciletém slovansko-germánském propojení a po 100-letém stěhování občanů po celé české kotlině.

Naprosto souhlasím s panem Mrázem, že "Češi" znamená celá národnostní skupina obyvatel. Nesmysl o národním charakteru roztrušují někteří čeští intelektuálové, ale především čeští emigranti, kteří si tak léčí svou frustraci z uvědomění si abstinence národní hrdosti ve střetu s velkými národy.

Pana Čulíka si velmi vážím pro práci, kterou dělá, a obdivuji jeho trpělivost. Svou recenzí spadl do jámy, kterou si sám předtím vykopal knihou "Jací jsme". Kniha je vynikající analýzou české filmové tvorby, ale o českém národě nevypovídá vůbec nic. Nechápu jeho hluboké nevyléčené trauma, z kterého vyplývá trýznivý stud za vlastní národ. Ale každý máme nějaké své bolístky a problémy.

Čulíkova recenze byla nejspíše z tohoto hlediska chápána námi čtenáři (také na mě takto působila a omlouvám se za svůj první dojem), neboť knihu prezentoval jako knihu o novém pohledu na politiku, jako o nějakých právě objevených názorech. Ale tak tomu není.

Pan Tomáš Koloc, Ondřej Novotný, Pavel Kelly-Tychtl i Boris Cvek i další mají svým způsobem pravdu a jejich články jsou přínosnou diskuzí.

Všichni mají pravdu v tom, že kniha Mary Heimannové není žádným objevem, že autorka pouze narazila na názory, o kterých se v této zemí hojně mluví i píše, bohužel pouze na úrovni lidové debaty, kterou nechce nikdo slyšet. Ani politické strany včetně českých škol nechtějí o těchto tématech veřejně mluvit, neboť by zcela zvrátily myšlení o české kotlině a zdejších obyvatelích.

Pan Golgo má pravdu v tom, jak mnoho jsme ovlivněni školní výchovou. Je postavena na rakousko-uherské poslušnosti a biflování teorie a podle toho vypadá vzdělanost národa, o které já tvrdím, že v této zemi už dávno neexistuje, neboť v této zemi se studuje pro papír a nikoliv kvůli inteligenci.

Vzdávám holt všem výjimkám, ale chápeme-li vzdělanost jako celek ve společnosti, je situace zoufalá. Personální trh podle toho vypadá a ještě hlubší dopady má nevzdělanost na řízení podniků a ekonomiku celé této země. Příčinou nedostatečné vzdělanosti ale není národní charakter.

Pan Valach trefně upozorňuje na vnímání českého obyvatelstva jako uceleného kolektivu a tím spojené kolektivizační myšlení. Ale to my Češi nejsme. Češi nejsou a ani nemohou být jednolitým národem.

Je to možná jedna z příčin, proč se Češi nemohou nikdy na ničem dohodnout a vzájemně se podporovat. Možná - nevím.

Pan Golgo usuzuje podle sebe a své sestry, že rozdílnost jejich charakterů způsobila rozdílná výchova. Já pocházím z 5 dětí, všichni jsme vyrůstali v jednom městě, v jednom domě, chodili do stejné školy, byli vychováváni stejnými rodiči i učiteli, a přesto mezi námi nenajdete 2 charakterem sobě podobné jedince.

O historii českého národa jsem se začala zajímat již na středoškolských studiích, neboť v této době jsem si začínala uvědomovat rozpor mezi školní výukou a realitou. Proto mám novoroční projev pana Koloce dodnes schovaný, neboť mi mluví z duše.

Nejenom o komunismu a nacismu, ale také o národním obrození, českém romantismu, husitství, přes rodokmeny šlechtických rodů a válečná tažení až k počátkům osídlování české kotliny germánskými a slovanskými kmeny -- o těchto tématech jsem přečetla desítky knih a nebylo to lehké čtení.

Především z důvodů, které popisuje pan Koloc, všechny historické knihy jsou ovlivněny tolika faktory, že je pro samouka velmi těžké se v nich orientovat. Pan Koloc píše : "Existuje historiografie katolická a protestantská, pravicová i levicová; socialistická, stalinisticky, trockisticky či maoisticky komunistická a tak dále."

I pan Wagner má pravdu v tom, že historie je o faktech a znalostech. Těch zatím nemáme dostatek (nemáme jich mnoho o původu a asimilaci Slovanů vůbec), nebo jich máme naopak tolik, že se v nich nedokážeme pořádně orientovat, protože se dá na ně nazírat různě.

Jsem hrdý vlastenec a miluji českou-moravsko-slovenskou krajinu. Cesta k tomuto cítění byla dlouhá, neboť můj původ je multinárodní -- po babičce česko-polsko-saský a po otci česko-německo-španělský. To jsou jenom hlavní rodové linie. Přivedly mne tím k položení si otázky, jaký já jsem vlastně Čech.

Můj pradědeček byl Prušák jako poleno - jmenoval se Matěj Potůček. Jako puberťačce mi to připadalo legrační, později mne to ale přivedlo k hlubšímu studiu české historie. Jaký já jsem Čech ? Asi takový jako Masaryk a tisíce dalších českých občanů nejenom ze Sudet a Slezska. Já jsem Čech po mužské rodové linii, ženy byly těmi cizinkami, a jen Bůh ví, jaké geny v sobě nosím.

Přesto cítím hrdost k této zemi i jejím obyvatelům, třebaže pochopitelně ne na všechny do jednoho. Chápu slovansko-germánský boj trvající 1,5 tisíc let o tuto kotlinu. Chápu multikulturnost českého národa, která svým národnostním složením se všemi imigračními vlnami za posledním 100 let až k dnešku začíná připomínat multikulturnost americkou.

Často si pokládám otázku, proč se všechny imigrované národy asimilují na české zvyky a přijímají pravidla českých mocenských elit. Nevěřím na národnostní charakteristiku, ale příčiny chování lidí v určitých zemích, tedy i té naší, nedovedu vysvětlit.

Kdo jsme my Češi s původem polským, slovenským, německým, rakouským, židovským, romským, maďarským, ruským, ukrajinským, gruzínským, švédským, rumunským, řeckým, španělským, italským, vietnamským, kubánským, čínským a bůhví, jakým ještě ? Na samostatnou národnost moravskou nesmíme zapomenout, neboť Moravanů je možná více nežli samotných Čechů.

A proč se všichni v téhle kotlině chováme stejně ? Abychom byli schopni hledat příčiny, navrhuji, abychom konečně upustili od používání slova Češi a začali používat konkrétní a přesněji vyjadřující slova.

Nemůžeme české občany házet do jednoho pytle, už pro jejich různorodost politického smyšlení, náboženského vyznání, majetkové nerovnosti, životní filosofie, výše vzdělání a jazykové vybavenosti, morálního chápání a výše emoční inteligence, instinktivní přizpůsobivosti nebo naopak naprostou nepřizpůsobivost. Lišíme se soused od souseda, různorodí jsou i vlastní sourozenci. A přece jsme všichni Češi.

Pozn. JČ: Jan Čulík absolutně nepociťuje žádný "trýznivý stud za vlastní národ". Myslí si, že si je docela dobře vědom mnoha velmi pozitivních - i některých negativních - vlastností mnohých lidí, žijících v české kotlině. Snaží se objektivně analyzovat, co je. Diskuse v BL k tomu má přispívat. Účelem samozřejmě není škodit.

Filmová kniha Jací jsme nevypovídá nic o českém národě, to také nebylo jejím účelem. Účelem té knihy bylo zjistit, jakou mytologii vytváří o českém národě postkomunistická česká filmová tvorba.

Ve své recenzi Jan Čulík knihu Mary Heimannové nepředstavil jako "knihu o novém pohledu na politiku, jako o nějakých právě objevených názorech". Naopak o ní napsal:

"V mnoha ohledech jsou svou analýzou blízké skepsi současných Čechů, i když je možné, že v některých aspektech bude nestranný odstup Heimannové i pro dnešní Čechy překvapující, možná šokující."

Vytisknout