Klaus zatím nevyhrál

31. 10. 2009 / Jan Hradil

Pokud bychom dopředu předpokládali, že k zakotvení takové výjimky v přístupové smlouvě skutečně dojde, není úplně snadné si představit její skutečný dopad. Jednak je třeba jasně říci, že dojednaná výjimka nijak nebude bránit uplatňování sekundárního práva EU (tedy předpisů přijatých na základě zakládacích smluv, včetně budoucí Lisabonské), ani neomezuje pro ČR rozsah těchto předpisů. Stále se tedy bude možno odvolávat na směrnice zaručující určité základní standardy ochrany pracovníků, ať už se jedná o boj proti diskriminaci, pracovní dobu, či bezpečnost práce. Dále je třeba uvést, že práva zakotvená v Listině až na výjimky vycházejí ze současných úmluv Rady Evropy (zejména Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropské sociální charty) a existujícího sekundárního práva Evropského společenství. Jako taková se u nás tedy naprostá většina ustanovení Listiny uplatňuje bez ohledu na to, zda tato Listina bude závazná, či nikoliv, jejich prosazování by však nebylo na Evropském soudním dvoře.

Méně příznivé zacházení pro obyvatele ČR by za takových podmínek mohlo nastat zejména v případě, že by Evropský soudní dvůr shledal opodstatněnými nároky občanů jiných členských států, kteří by se odvolávali přímo na Listinu a nikoliv na konkrétní existující právní předpis EU, který příslušnou svobodu či základní právo provádí, pokud by tyto nároky překročily rozsah práv přiznaných sekundárním právem. V tomto případě by bylo třeba doufat, že se Evropský soudní dvůr neopře jen o ustanovení Listiny, ale spíše v jejím světle vyloží ustanovení sekundárního práva (tedy zejména konkrétních směrnic), která by se vztahovala i na ČR. Je tedy třeba připustit, že v určitých konkrétních (přestože snad marginálních) případech by přijetí Klausovy výjimky mohlo skutečně přinést menší právní ochranu obyvatel ČR než obyvatel jiných členských států EU.

Přesto všechno je však třeba mít na paměti, že dotčená výjimka z Listiny byla sjednána pouze vládou bez konzultace s parlamentem a bez schválení z jeho strany. Má tedy status tzv. vládní smlouvy (a nikoliv prezidentské, byť ji v tom to případě podepíše prezident), tedy smlouvy, kterou sjednala a ratifikovala pouze exekutiva, a nikoliv smlouvy, se kterou vyslovil souhlas celý parlament. To znamená, že tato výjimka, na rozdíl od Lisabonské smlouvy samotné, do doby vstupu přístupové smlouvy s Chorvatskem v platnost nemá z vnitrostátního hlediska stejné právní účinky, jako Lisabonská smlouva, včetně Listiny, která je v ní obsažena. Občané ČR se tedy budou moci -- přinejmenším před soudy ČR -- v době do přistoupení Chorvatska na Listinu odvolávat a tato bude v ČR právně účinná. Stát se naproti tomu nebude moci dovolávat této výjimky, která nebyla schválena parlamentem. Práva a povinnosti totiž může principiálně zakládat, měnit a rušit pouze parlament. A Parlament ČR schválil Lisabonskou smlouvu jako celek, včetně Listiny; neschválil však Klausovu a Fischerovu výjimku a snížení práv z nich vyplývající.

Přístupová smlouva s Chorvatskem pak bude mít zcela samostatný proces sjednávání a ratifikace. Dotčenou výjimku nelze vynutit vůči budoucí exekutivě, která bude tuto smlouvu sjednávat a ratifikovat na základě mandátu nové Poslanecké sněmovny. Pokud by Klaus v té době již nebyl prezidentem, mohla by nová reprezentace od prosazování uvedené neúčinné "výjimky" ustoupit a zamést celou trapnou záležitost pod koberec. Lze totiž jen stěží předpokládat, že by na dodržení této výjimky ostatní členské státy trvaly a že by tedy hnali ČR k mezinárodní odpovědnosti za nedodržení této "mezinárodní smlouvy o smlouvě budoucí", kterou dotčená výjimka je. Pokud by Klaus v té době ještě prezidentem byl, bylo by třeba spoléhat na silnou vládu a parlament, které by se mu dokázaly vzepřít za cenu oddálení přistoupení Chorvatska, nebo mu vyhovět pouze částečně, například tak, jak navrhuje sociální demokracie.

Z vnitrostátního hlediska je - nehledě na tyto skutečnosti - ještě třeba poukázat na jednu důležitou ústavněprávní okolnost. Ústavní soud ČR po změně Ústavy z roku 2001 v jednom ze svých nálezů s poukazem na čl. 9 odst. 2 Ústavy rozhodl o tom, že mezinárodní smlouvy o lidských právech, které podle novely Ústavy neměly nadále požívat ústavní status jako doposud, si tento status ponechávají, protože jinak by došlo ke snížení standardu ochrany lidských práv v rozporu právě s uvedeným ustanovením (které zapovídá změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu). Pokud se Klausovi do konce jeho funkčního období nepodaří zásadním způsobem vyměnit osazení Ústavního soudu, je pravděpodobné, že by podobná argumentace mohla být přijata i v případě příslušného ustanovení přístupové smlouvy s Chorvatskem, které by zakotvovalo trvalou výjimku ČR z Listiny. Jeho zavedení by bylo v rozporu s čl. 9 odst. 2 Ústavy, protože by jím Česká republika vlastně odstupovala od Listiny, která už nějakou dobu bude v účinnosti a bude přinášet vyšší standard ochrany lidských práv.

Vytisknout